5. Test příbuznosti (2/2)

6. března 2018 v 18:39 | Lucky14 a Panežka |  Lucky Reeves 1. série

Kolem deváté ráno se Emily, která byla už téměř 17 hodin opravdu poctivě bez kofeinu, objevila v kuchyňce ve třetím patře. Nalila si kafe bez kofeinu a napila se. V tu chvíli nasadila výraz jasného znechucení.
"Fuj, to je hnus!" Abstinenční příznaky se zřetelně podepsaly na její obvykle veselé náladě a únavě. Vylila kafe do dřezu. "Který cvok vůbec vymyslel kafe bez kofeinu? K čemu?!"
"Víš, že když abstinuješ, připomínáš tou svou náladou Lucky?" Ozval se Henry, který ji pozoroval.
"Ale mně nic není. Já jsem v pohodě." Emily se raději rychle odebrala do své laboratoře. Lucky se v laboratoři objevila asi po hodině, zrovna ve chvíli, kdy se Emily chystala posnídat obrovský hamburger.
"Ahoj Emily, jak…" Lucky se zarazila při pohledu na velký hamburger, ve kterém byla majonéza, maso, salát a rajče a tvářila se poněkud hladově. Emily si všimla jejího pohledu.
"Ty jsi zase nesnídala?"
"Eee, ne…" Emily protočila oči, vytáhla nůž, rozkrojila hamburger a půlku dala Lucky.
"Díky."
"Jo, nemáš zač."
"Hm, koukám, že se držíš."
"Jo, ale už mám náladu naprd,už aby byly čtyři odpoledne."
"Vždyť si to kafe můžeš dát."
"Pokušitelko! Kvůli vám to ustojím."
"Jak myslíš. Budu muset za chvíli jít. Máme zátah."
"Já vím, chtěl se dohodnout, ten dealer, co?"
"Hrdina si chtěl přilepšit, tak prásknul zloděje léků, co pro něj dodávala i svoji pravou ruku, co zabil toho… no toho zkrachovalého. Scotta Harrise." Lucky si vzala zbytek jídla a šla se připravit na zátah. Drogový dealer Ripper, vlastním jménem Eddye Garza, se neprokázal jako hrdina, když mu díky nátlaku kapitánky Connorsové, která vedla výslech a byla ostřejší než obvykle, došlo, že i s jeho zapíráním a bez jeho přiznání toho mají na něj tolik, aby už z vězení nevylezl, velmi ochotně prozradil gang zlodějů léků i svého komplice, který pro něj zabíjel. Ve třináct hodin odpoledne tedy oddělení kapitánky Connorsové společně s protidrogovým oddělením FBI provedlo zátah na gang zlodějů léků, který už 2 roky vykrádal dodavatelé léků po celém New Yorku. Celý případ si potom převzala FBI. Byl to velký případ, který se podařilo rozlousknout jen díky Lucky Reeves, a ta ještě netušila, jakou dohru to pro ni bude mít.


Kolem čtvrté odpoledne Přišla Lucky za Emily s obrovským kelímkem kávy, tentokrát té s kofeinem.
"Emily napadlo tě, že…"
"Pssst!" Přerušila ji Emily a nedočkavě koukala na hodiny ve svém mobilu. "Sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna a.. Konec! Mých 24 hodin bez kofeinu právě odbylo." Koukla na Lucky. "Tak šup, dávej." Natáhla ruce ke kelímku."
"Emily, nechceš s tím kofeinem skončit?"
"Teď jsem měla den na to, ujasnit si, že ne. Tak dávej, nemůžu se dočkat." Lucky si povzdechla a dala Emily kafe. Emily se velmi dlouze napila a pak s úlevou vydechla.
"Mám o tebe strach."
"Proč? Kvůli kafi? Neboj, zdraví mám pod kontrolou."
"Ale stejně."
"Neboj, vážně. Teď je ovšem čas na to splnit dohodu a promluvit s Olivií."
"A musím?"
"Dohoda je dohoda. Jinak to udělám já."
"Počkej, co uděláš?"
"Řeknu ji, že o ní víš, pokud to neuděláš ty."
"To snad ne?!" Lucky si povzdechla. "Já vím, dohoda… Půjdu za ní."
"Budu ti držet palce." Emily ji objala. "Neboj, zvládneš to a bude líp."
"Snad se nemýlíš."
"Mám jít s tebou?"
"Ne, půjdu sama, ale dej mi aspoň den, psychicky se připravím." Lucky odešla domu, prospat se po dvojité směně, a připravit se na svůj den D."

Lucky pozorovala Connorsovou, která opět vyplňovala papíry. Lucky několikrát polkla a celá pobledla. Trvalo jí to dlouho, ale nakonec se zvedla a přišla ke Connorsové.
Connorsová se na ní tázavě podívala: "Agentko, není vám něco? Jste celá bledá."
"Kdo Jste? Kdo jste doopravdy?"
"Jak to myslíte, kdo jsem?" Nechápala Connorsová. "Jsem váš šéf."
"Jen to? Víc mi neřeknete?"
"Co tím myslíte, co víc?"
"Tohle!" Lucky vytáhla z pravé kapsy kalhot pomuchlaný papír, na kterém byl výsledek testu pokrevního spojení mezi ní a Connorsovou a položila jej před svou kapitánku. Connorsová věnovala pohled Lucky a poté se podívala na papír a začala blednout také, začalo jí to docházet, ale nechtěla si připustit, že je vše opravdu tak, jak si myslí.
"To je…"
"Ano, to je test pokrevního spojení."
"K nějakému případu?"
"I tak se to dá říct… To srovnání je nás dvou." Connorsová se zatvářila ustaraně, přesně toho se obávala.
"Proč jste vůbec nechala srovnávat naše DNA?" Obcházela odpověď, co nejdéle to šlo, sama nevěděla proč.
"Protože mám o kolečko víc, hele brala bych to, že jste mi pomohla k práci, ale už to, že jste mi tenkrát koupila tak ochotně oběd, mi vrtalo hlavou stejně tak to, že mě nevyhodíte a nakonec to, jak jste mi uvedla půdu do obyvatelného stavu, to už mi bylo podezřelé moc." Connorsová polkla.
"Viděla jsem, že si tam z toho děláte něco jako skrýš a chtěla jsem, abyste se aspoň někde cítila dobře."
"Právě proto jsem si nechala udělat ten test…"
"Dělala ho Emily, že?" Connorsové zazvonil telefon, ale než stačila zareagovat, sluchátko zvedla Lucky.
"Kapitánka Connorsová teď řeší vážnou, naléhavou záležitost a nemůže brát telefony." Sluchátko opět položila.
"Co to děláte?!"
"Už toho nechte. Vyhýbáte se odpovědi, ale to je moje parketa." Lucky se podívala Connorsové do očí. "To já jsem to dítě vaší sestry, o kterém jste mluvila, že? Vy jste moje teta, že?"

Connorsové bylo jasné, že už nemůže déle zapírat, bude teď muset říci pravdu. Odložila už tedy veškeré formality kolem oslovování, včetně vykání.
"Lucky, pojďme do soukromí ano?" Odešly do čtvrtého patra, kde byla místnost s pohovkou, stolem, televizí a jinou menší kuchyňkou.

Connorsová zamkla dveře. "Sedni si, dáš si čaj?" Lucky začínala být poněkud zmatená, nebo se spíš bála toho, co přijde.
"Cože?"
"Nerozumíš mi, nebo mám mluvit Svahilsky?"
"To umíte?"
"Ne." Lucky si sedla. Connorsová uvařila čaj a podala jí ho, sama zůstala stát. Lucky ji sledovala a neřekla ani hlásku.

Connorsová se nakonec odhodlala ke slovům. "Lucky, myslela jsem si, že když to zařídím takto a budeme spolu nějaký čas pracovat, bude to všechno pak jednodušší, ale není." Connorsová si ustaraně prohmátla dlaní obličej. "Jsi chytrá, ale nečekala jsem, že se vše prozradí tak brzo."
"Co všechno?" Zeptala se Lucky s pohledem naprosto soustředěným a upřeným na Connorsovou. "Ještě téměř nic nevím."
"Tím, že jsi nás nechala testovat… Zkrátka za tímhle vším je velká lavina informací, o které nevím, jestli ji budeš schopna unést." Connorsová opět povzdechla: "Nevím ani, jestli ji unesu já." Dodala tiše.
"Já to prostě musela udělat, musela. Taková já jsem."
"Ano, jsi totiž hodně jako tvůj otec, ale čím víc tě pozoruji, vidím i hodně z tvé matky, i když se to snažíš tak skrýt." Lucky se v tu chvíli na Connorsovou opět zadívala zmateně.

Connorsová se podívala z okna. "Ano Lucky, jsem tvá teta."
"A mí rodiče? Kde jsou? Jak se jmenují?" Začala Lucky pomalu chrlit na Connorsovou otázky. Ta si však jen znovu povzdechla.
"Tuhle otázku si kladu většinu svého života... Ale můžeš si být jistá, že kdyby tu mohli být, tak tu budou. Alespoň v to pevně doufám. Jmenují se Georgia Connors a Jack Reeves."
Lucky se odmlčela. Zopakovala potichu jména svých rodičů a poté se podívala na Connorsovou s další otázkou: "Co se vlastně stalo, jak jsi mě ztratila? Proč nejsem s nimi?"
"Tvoji rodiče se o tebe z velmi vážných důvodů nemohli postarat. Svěřili tě do mé péče. Bylo mi sice dost málo, ale věřili mi. Jenže... Pak se stala... hrozná věc... Byla jsem dlouho mimo sebe. Moji rodiče se o tebe nechtěli postarat a dali tě pryč! Když mi to říkali, cítila jsem se jako vrah, jako kdybych i to poslední, co mi ze sestry zbylo, zabila. Nikdy jsem si to neodpustila." Po těchto slovech Lucky ucítila uvnitř sebe obrovskou bolest, ač byla citová, Lucky měla pocit, že ji pronikla až do morku kostí. Byla to empatie a Lucky teď přesně cítila na vlastní kůži bolest, kterou v sobě cítila Connorsová. Vstala a šla k ní.
"Olivie…" Olivia zvedla hlavu.
"Ano, Lucky?"
"Ať je jedna věc jasná. Tys to nebyla. Tys kus své sestry nezabila."
"Ale ano. Vím o Morphovi, že ti ublížil. Je mi to moc líto, Lucky. Odpusť mi." Olivii vytryskly slzy. Vzhledem k Lucky empatickému stavu to způsobilo, že i ona začala brečet.
"To ale není tvoje vina, Liv." Řekla Lucky už v pláči. Olivia ji objala a pevně přitiskla k sobě, Lucky udělala totéž.
"Moc mě to mrzí, zlato." Hladila Lucky po vlasech, zatímco ta ji pevně držela.
"Tys mě přece pryč nedala. Mám tě ráda, Liv. Mám tě ráda…" Takto se objímaly velmi dlouho. Nakonec si sedly na pohovku k vystydnutým čajům. "Mám ještě spoustu otázek."
"Já vím, Lucky. Povím, ti vše, co ti ještě můžu říct, ale to až u mě doma. Mám tam i dopis od mé sestry, tvé matky, který mi nechala. Přijď večer ke mně. Dáme si večeři, sklenku vína a vše, co ještě vím, ti povím."
"Já přece nemůžu pít, jsem v podmínce."
"Myslím, že pro jednou můžeme udělat výjimku." Olivia se lehce usmála. "Teď mi pověz o svém dětství, jak jsi vyrůstala?" Lucky protočila oči.
"Ale né… Nechtěj to po mně. Je to stejně v mém spisu.
"Spis znám, mě ale zajímá, co mi řekneš ty." Lucky si povzdechla.
"Děcák, rodina na houby, děcák rodina na houby a než mě vzal on, tak to šlo pořád dokola. Taky jsem chodila do školy, no… Opravdu nevím, co ti vyprávět a o něm ti říkat nebudu."
"O Morphovi?"
"Jak o tom vůbec víš? Od koho?"
"Zašla jsem do dětského domova, kde jsi vyrůstala, abych o tobě získala pár informací. Před měsícem se objevil ten případ a já si to dala dohromady."
"Aha…" Lucky se odmlčela, nechtěla o tom dál mluvit. Olivii to bylo jasné, tak to nechala být. Nejspíš by to sama neunesla.
"No a na co z dětství nejvíce vzpomínáš?"
"Na závist a i vztek k těm, co měli matku, nejspíš i proto jsem se od těch čtrnácti pořád prala."
"Jinými slovy, chyběla ti máma a ventilovala sis to na těch, co jí mají." Olivia si zoufale povzdechla. Pořád měla v mysli přesvědčení, že vše je její vina. Lucky, která vůči ní byla stále ve v empatickém cítění, věděla, jak se cítí a snažila se ji utěšit. Dala jí ruku na rameno.
"Ale teď mám tebe a na tom mi záleží. Zachránila jsi mě Olivie."
"Mám tě ráda Lucky, rozumíš?"
"I když jsem, co jsem?" Olivia Lucky znovu objala.
"Vždycky!"
"Ale přiznám se, že jsem tě radši měla jako matku vrchní, vidět brečet vrchní mi nepřijde zrovna… Není to to pravé…" Olivia se zasmála, ale potom opět zvážněla.
"No víš, v podstatě jsem první dva roky tvého života, než se to všechno stalo, byla tvou matkou já. Gorgia mě o to i sama požádala, než se vrátí. Chtěla, abys měla mámu. Víš, i když tu teď není, můžeš si být jistá tím, že tě opravdu miluje a stejně tak já. Jsi pro mě dcera, kterou jsem nikdy nemohla mít." Lucky se opět odmlčela, ale potom se podívala Olivii do očí.
"Jsi moje matka, Liv, jsi." Olivia si otřela slzu.
"Měly bychom jít, je tu za dnešek ještě spousta práce. Přijď v osm večer, ano?" Ještě jednou se objaly. Olivia poté umyla hrníčky od čaje a vyšly ven.
"Řekni mi, Anežka to věděla? Kdo jsme?"
"Ano věděla."
"No počkej!"
"Ale no tak Lucky, bud hodná." Napomenula jí Olivia výchovně. Sotva se vrátily na oddělení, potkaly řiditelku Adamsovou.
"Olivie, můžeš na moment ke mně do kanceláře?"
"Jasně." Olivia odešla s Adamsovou. Lucky si pobrala své věci.
"Kam jdeš?" Zeptal se jí nechápavě Henry. Neodpověděla mu, jen si vzala své věci, štěně a odešla.


Lucky vtrhla nejdříve na FBI, poté se i dveře Anežčiny kanceláře rozrazily na všechny strany. Anežka nadskočila leknutím.
"Ahoj, Anežko!"
"Jé, to jsi ty… Co se děje? Zníš, jako bys mi něco vyčítala?"
"Jo. Proč jsi mi to neřekla?!"
"Co přesně máš na mysli?"
"To, že je Connorsová moje teta." Anežka jen přikývla a ukázala na židli naproti sobě. Lucky si sedla a dala si Amy na klín.
"Povídej, co víš?"
"Že se o mě rodiče nemohli starat, že mě Olivia chvíli vychovávala, ale pak se něco stalo." Anežka znovu pokývala hlavou.
"Volala mi, všechno mi řekla, i to že nejspíš přijdeš, ať jsem připravená."
"Sakra… Ví, že tam nejsem."
"A cos čekala, že jí to nenapadne?" Anežka se lehce zasmála. "Zná tě."
"Proč jsi mi nic neřekla?"
"Všechno má svůj čas, i tohle mělo, i když tys to odhalila nejspíš mnohem dřív."
"Kdy ti to řekla?"
"Její příběh znám dlouho, ale o tom, že ta neteř si ty, vím až od tvého zatčení. Olivia mě žádala, ať ti nic neříkám. Nechala tě u sebe zaměstnat, abys tebou mohla navázat nový vztah."
"A já k ní byla často arogantní…"
"No a jak se cítíš teď? Opravdu jsem ti nemohla nic říct." Lucky zavrtěla hlavou.
"Nevím, co mám dělat… Je mi 21 a jsem arogantní, nevychovaná podřízená své… tety."
"Půjdeš za ní? Dnes večer?" Lucky zavrtěla hlavou znovu.
"Nevím… Já nevím, jestli za ní jít."
"Jdeš za mnou dozvědět se víc, ale za ní nejdeš?"
"Je to moje kapitánka, jak jí mám říkat? A koho teď budu provokovat?"
""Myslím, že provokovat ji budeš i tak a vše ostatní se dozvíš od ní, jen nebuď srab." Lucky zůstala u Anežky po zbytek dne a hledala z vlastního strachu výmluvy, proč za Olivii nejít.
"Já nejdu." Pronesla Lucky po devatenácté hodině. "Anežko, zavolej ji a nějak mě omluv."
"Ani nápad, už mi tu neoxiduj a běž!" Řekla se smíchem a vystrčila Lucky i s Amy ze své kanceláře.


Těsně před osmou hodinou se Lucky zastavila před domem Connorsové a přemýšlela, co udělat. Chystala se už zbaběle odejít, když z domu vyšla Olivia a otevřela jí.
"Ahoj, pojď dál." Řekla příjemným hlasem. Lucky si až v tu chvíli všimla kamery.
"Poldu v sobě fakt nezapřeš." Šla s Olívií k ní domů a v předsíni si odložila. Olivia ji zavedla do obývacího pokoje, kde se Lucky posadila a Olivia přinesla večeři.
"Udělala jsem kuřecí nugetky a brambory." Sedla si naproti Lucky.
"Super!" Popřály si dobrou chuť a pustily se do jídla.
"Tak povídej, než začnu vyprávět já. Co tě zajímá?" Přeptala se Olivia.
"Jak ti mám říkat?"
"Nevím, jak bys mi chtěla říkat?"
"To záleží na tom, co mi povíš, klidně můžeš začít." Olivia se napila vody.
"Je to dlouhý příběh. Narodila jsem se jako jedno z identických dvojčat. Georgia, tvá matka je mi povahově dost podobná, i když je ještě trochu jemnější, než já. Naši rodiče nebyli zrovna ideální rodiče a moc se o nás nezajímali. Většinou jsem se tedy já starala o Georgiu, protože jsem byla o něco průbojnější. Měly jsme jedna druhou a byly jsme nerozlučitelné." Olivia otřela slzu a pokračovala. "Když bylo Georgii patnáct let, zamilovala se do svého blízkého kamaráda, který byl o pět let starší, do Jacka Reevese. On ji miloval také. O rok později ses jim narodila ty."
"No…" Začala Lucky mluvit poněkud šokovaně. "To to vzali teda hopem a hlavně brzo."
"Opravdu se velmi milovali. Bohužel v době, kdy ses narodila, šli po Jackovi mocní a nebezpeční lidé. Musel i s Georgií zmizet. Chtěli, abys byla v bezpečí, tak tě svěřili mně. Sestra mi u tebe nechala dopis. Mám ho schovaný, občas si ho čtu. Počkej tu." Olivia odběhla a vrátila se s dopisem, který předala Lucky, ta si jej vzala a četla:
"Má drahá sestřičko,
Mrzí mě, co se stalo, úplně všechno. Staly se mi věci, o kterých bys mohla jen snít v nočních můrách. Potřebuji se z toho dostat a s tou malou by to nešlo, ti lidé po nás stále jdou a ona by nebyla v bezpečí. Prosím tě, postarej se mi o ní, jako by byla tvou dcerou, ať není ta malá bez mámy. Rodiče ji budou chtít dát k adopci, prosím, nedovol jim to. Jednou se pro ni vrátím a vše vám oběma vynahradím.
Sbohem, tvá sestra Georgia."

Lucky upřela zrak na Olivii.
"Co se jí stalo?"
"Netuším, nikdy mi to neřekla, ale kdysi jsme byli s rodiči na dovolené v Africe a ona se ztratila, policie ji nenašla. Až tvůj otec nám ji jednoho dne přivedl. Trvalo to přes rok a ona si z toho nic nepamatovala."
"Kdo to po nich vlastně šel?"
"To bohužel také nevím. Promiň mi."
"Zkoušela si je najít?"
"Snažím se o to celé roky, ale jakoby se po nich slehla zem…"
"Najdeme je, Liv. Povíš mi teď, tedy, co se stalo, když už jsem byla u tebe?" Olivia se nadechla.
"Dobrá. Jak už jsem řekla, první dva roky tvého života jsem se o tebe starala já, čímž jsem mohla bránit mým rodičům, aby tě odložili. Když mi bylo osmnáct let, stalo se… stalo se mi stalo něco, na co nemůžu zapomenout. Pořád o tom nemůžu mluvit. Přepadli mě a… Byla jsem rok v komatu. Lékaři už mi ani nedávali naději na život, ale probudila jsem se. Během té doby tě mí rodiče dali k adopci a nechtěli mi nic říct, ani nevíš, jak mi bylo, když jsem se to dozvěděla. Nikdy jsem si to neodpustila a jim také ne. Jakmile to jen bylo možné, sbalila jsem si své věci a z těchto všech důvodů jsem se dala k armádě a později k policii, chtěla jsem prosazovat spravedlnost, pomáhat lidem a vypátrat tě. Nenašla jsem ale žádné záznamy, jako bys ani neexistovala. Až v lednu, u případu té zavražděné s odcizenou kreditkou, když jsem tě viděla na záznamu z kamer, hned jsem tě poznala. Nemohla jsem dopustit, abys skončila ve vězení. Teď, když jsem konečně našla aspoň tebe, už tě nikdy neopustím, rozumíš?" Lucky začaly po tváři potom všem, co se dozvěděla, téct slzy.
"Mami!" Olivia Lucky objala a plakala také.
"Jsem tady zlatíčko."
"Našla jsi mě… Tolik jsi mi chyběla."
"Ty mě taky."
"Neboj se, my je najdeme, najdeme je spolu." Jejich emotivní objetí opět trvalo velmi dlouho.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama