4. Post-traumatický syndrom

14. července 2017 v 19:24 | Lucky14 |  Lucky Reeves 1. série

Lucky Reeves (Gramaticky opraveno)
Lucky Reeves - Asociál, který využívá svou nespolečenskost k objektivnímu pohledu.
Osoba, která využívá umění mentalismu nebo dedukci. Znalec psychologie Mistr manipulace a lží.

4. Post-traumatický syndrom

Stál na Rivigton street, díval se na druhou stranu na starý panelový dům, který měl jen 4 patra. Bylo po jedenácté hodině večer a ten muž, vysoký asi 180 centimetrů, se světle hnědými krátkými vlasy v modré košili a džínách, tam stál už přes 10 minut. Bez mrknutí hleděl do třetího patra a v ruce svíral černý pracovní kufr.
"Ahoj fešáku, na co tam zíráte?" Hlas s nádechem flirtu přerušil tok jeho myšlenek. Podíval se na ženu, jež ho oslovila. Vysoká, s dlouhými blond vlasy, v bílé blůze a tmavé sukni, se na něj usmívala. Těžko říci, co si v tu chvíli myslel. Změřil si ji pohledem, než jí vůbec něco odpověděl.
"Nic zajímavého." Odvětil.
"Tak co, něco zajímavějšího?" Odpověděla a rozepnula dva knoflíky na své blůze. On chvíli sledoval její výstřih, a poté se opět podíval na ní a mlčel.
"Jsem Kara."
"Thomas."
"Hezké, tak pojď, Thomasi." Zatáhla ho lehce za límec košile. Odešli spolu do hotelu NYLO.

Chvíli poté, co Connorsová přišla do práce, už na její kancelář klepala Emily.
"Dobré ráno Emily, co se děje?"
"Ahoj 'Liv, kdy má Lucky dovolenou?"
"S námi, na konci července a začátku srpna, proč?"
"Mám dvě letenky do Las Vegas, potřebuji k sobě parťáka, a jo, chci tam vzít Lucky."
Connorsová se na ní podívala, jestli to myslí vážně.
"Lucky Reevesová do Las Vegas? Promiň, ale to v žádném případě."
"Ale no tak. Ona nic nevyvede."
"Víš, co je to za město? Nedovedu si představit, jak tam Lucky nic neprovede."
"Já se z ní zaručím."
"Emily, i kdybych ji pustila, je v podmínce. Nemůže ze státu, pokud se nejedná o výjimečnou situaci."
"Jenže všichni odlétáme, ty, já Henry…"
"Já vím…"
"No právě." Emily odešla.

Kolem deváté hodiny ráno šla Lucky vyhodit do popelnice nějaké odpadky. Zaslechla něco jako kňučení od druhé popelnice. Nakoukla za popelnici, leželo tam malé štěně uvázané ke kolečku popelnice. Bylo převážně černé s tmavě hnědým pálením u čumáku a mělo hnědé tlapy. Se zoufalým výrazem v očích sledovalo Lucky a kníkalo. Lucky se rozhlédla kolem. Nikde nikdo nebyl. Lucky si povzdechla. Vytáhla svůj bojový černý nůž, přeřízla provaz a vyprostila z něj štěně. Štěně zamávalo ocasem, jakmile se ho dotkla.
"No a co s tebou mám dělat?" Štěně jí olízlo obličej. Dala ho od sebe dál, ale stále ho držela.
"Tak hele psisko, žádný děkovačky." Došla ke svému autu a dala štěně na sedadlo spolujezdce. Nastoupila a jela do práce. Na CSI, hned na recepci potkala Anthonyho.
"Ty máš psa?" Díval se překvapeně na štěně, které Lucky nesla jen v pravé ruce.
"Co? Ne, nemám…" Lucky rychle mířila do laboratoře. Vešla, hrála zde metalová hudba, ale Emily nebyla nikde vidět.
"Emily?! Jsi tu někde?" Vypnula tu hlasitou hudbu.
Emily přišla z druhé části laboratoře: "Ahoj, Lucky… Jé hele, štěně." Emily přiběhla k Lucky a vzala od ní štěně. "Neřekla jsi, že si pořizuješ psa."
"Nepořizuji. Byl přivázaný u popelnic."
"Ooo, chudáčku malý, kdo ti to udělal…?" Řekla Emily starostlivě. "Malinký německý ovčák, to jsou krásní psi, ne zrovna levní, ale mají mnoho využití, proč by někdo uvázal tak krásného psa, navíc tak malé bezbranné štěně u popelnic?"
"Protože jsou lidi svině?" Odpověděla Lucky řečnickou otázkou.
Emily vyndala ze své lednice šunku a začala štěně krmit.
"A co s ní budeš dělat teď?"
"S ní?" Zamračila se Lucky tázavě.
"Je to totiž fenka."
"Aha. No já nic. Ale tobě se očividně moc líbí, tak si ji nech."
"Ne, ne, ne. Já si koupím velkou černou kočku s upřímným děsivým pohledem."
"A co létající koště? To v nabídce není?"
"Ne, ale vypadala bych hustě." Emily měla na tváři zasněný úsměv.
"No, pokud bys na něm skutečně létala, pak ano… No, půjdu."
"Počkej! A co to štěně?"
"Zavolej útulek."
"Ale to snad… Nech si ji ty, stejně se za tebou dívá, i když jí, hlídá si tě."
"Hlídá si leda jídlo."
"Nemyslím." Emily měla pravdu, když štěně zhltlo všechnu šunku, přiběhlo zpátky k Lucky. Emily se usmála. Lucky protočila oči.
"Emily, nedokážu se postarat ani sama o sebe, natož o někoho, kdo chce lásku, péči, jídlo…"
Emily ještě přinesla štěněti vodu.
"Jsem si jistá, že zrovna ty to zvládneš levou zadní. Můžeš jí dát jméno třeba po… zpěvačce z Evanesence… Amy Lee, ke mně…"
"Myslím, že Amy by stačila."
"Fajn, takže souhlasíš."
"Ne, Emily, to nebyl souhlas." Zamračila se Lucky.
Emily vzala štěně, když dopilo a předala jej Lucky. "Jdeme."
"Kam?"
"No, teď jedla, bude potřebovat na záchod." Lucky si povzdechla a šla s Emily ven.

Ozvalo se zaklepání.
"Dále." Connorsová vešla.
"Volala jsi mě, Sophie?"
"Ano. Tahle vražda nám právě přišla." Ředitelka Adamsová podala Connorsové složku a Connorsová do ní nahlédla.
"Morpheus?"
"Bohužel. Vypadá to tak."
"Červený kód… Hotel NYLO, jedeme."
"Snad po sobě tentokrát nechal něco, co by nás k němu mohlo dovést." Řekla Adamsová, ale v jejím hlase bylo znát, že tomu sama nevěří. Kapitánka Connorsová Řekla Fosterovi a Carterové, že teď budou mít jiné případy na starost. Potom uvědomila Henryho Stevensona. Nakonec se sešli v laboratoři u Emily, kde byla i Lucky, a kde Connorsová vylíčila situaci.
"Za 15 minut se sejdeme u auta." Nařídila Liv závěrem a odešla.


O 15 minut později už všichni seděli v policejní dodávce, a jeli na místo činu. Všichni v autě pracovali pro tajnou korporaci ACC a moc jich nebylo.
Byli to: Kapitánka Connorsová, Henry Stevenson, Emily Black, patolog Daniel Volf a samozřejmě Lucky. Když dojeli na místo činu, Connorsová dala důrazně najevo, že přebírají případ, a potom šli všichni, kromě Emily, do hotelu NYLO, kde se stala vražda. Byl to pokoj 403. Na lůžku ležela v kaluži krve nahá žena s dlouhými blond vlasy, pořezaná na hrudi, s otevřenou zlomeninou pravého ramene, zastřelena kulkou do čela. Lucky náhle vyděsilo, co viděla, dech se jí zrychlil a srdce se jí rozbušilo. Přesto si ještě všimla, že na nočním stolku je jakýsi lísteček. Vzala rukavici a prohlédla si jej. Tentokrát už úplně pobledla a v očích začínala mít hrůzu. Udělala několik kroků dozadu, jako by byla zmatená. Zahlédla Connorsovou. Trvalo jí, než se přiměla k pohybu, ale došla k ní.
"Šéfko?" Promluvila na ní v klidu, pomalu a nebyl to její obvyklý tón. Connorsová se na ní podívala trochu překvapeně.
"Ano?"
"Já… Od půlnoci mi není dobře a tohle… Normálně mi to je jedno, ale dneska…"
"Já to na vás vidím. Počkejte venku."
"Díky a tady máte tohle." Dala Connorsové papírek a zmizela, jak nejrychleji to šlo. Venku se opřela o sloup a popadala dech, jakoby se nemohla nadechnout. Emily šla zrovna se svou výbavou na místo činu a všimla si, že s Lucky není něco v pořádku, ale musela jít. Lucky se chytila za rameno a začala sípat bolestí, roztřásla se, v očích měla hrůzu a přitom lapala po dechu.. Connorsová začala vydávat rozkazy zbytku týmu.
"Podle dokladů je to Kara Jamesová, 25 let, našla ji uklízečka."
"Dobře." Connorsová koukla na Daniela. "Přibližná doba smrti?"
"Podle ztuhlosti bych řekl mezi jednou až třetí hodinou ráno, přesněji ti to řeknu až u nás. Příčina smrti je zřejmá." Ukázal na vstupní ránu kulky. Emily se přidala k zajišťování důkazů, Connorsová s Henrym šli vyslechnout uklízečku a recepční hotelu.
Lucky zůstala opřená o sloup a byla zcela mimo, ani nevěděla, kolik času uplynulo, když se alespoň trochu vzpamatovala. Byla stále vyděšená, ale už nelapala po dechu. Ucítila, jak jí někdo sahá na rameno. Ihned sáhla po zbrani a s otočením ji namířila před sebe. Emily od ní odstoupila s rukama zdviženýma nad úroveň hlavy.
"To jsem já."
"Blíží se…" Vyšlo z Lucky hlasem snad maximálně vyděšeným a v očích měla šílenou hrůzu.
"Cože?" Zamračila se Emily.
"Morpheus, přišel pro mě…" Nebyla schopná na ní přestat mířit. Náhle to Emily došlo.
"PTSS… to né." Emily poznala příznaky posttraumatického stresového syndromu, který se u Lucky spustil, začala proto mluvit velmi pomalu: "Lucky, jen klid. Klid, to je dobrý. Vnímáš mě?" Lucky se začala ještě o trochu více uklidňovat, Emily jí pomalu vzala zbraň. "Jen pomalu. Klid…"Lucky už neměla tolik vyděšený výraz.
"Promiň, promiň, Emily. Promiň."
"Už jsi zpátky?"
"Jo, asi jo." Začala zhluboka dýchat. Emily jí pomalu dovedla k dodávce. Lucky se posadila, bledá jako stěna. Emily jí podala láhev s vodou.
"To bude v pořádku. Jen dýchej. Já se hned vrátím." Lucky ji v tu chvíli chytila pevně za ruku.
"Emily, nikam nechoď, prosím."
"Já se hned vrátím, slibuji. Ale musím vzít ty věci. Vrátím se." Lucky Emily pomalu pustila. Emily šla zpět pro věci, které nechala kousek od auta. Během toho, co vše pobírala, se objevila Connorsová.
"Emily, nevíš, co je s Lucky?" Zeptala se jí.
"No víš, ten posttraumatický syndrom… Spustil se."
"A to je běžné?"
"Jo, stává se to. Někdy to ani nemusí mít spouštěč."
"Jak to vyřešit, nebo jak jí pomoci?"
"Počkat, až se ty stavy uklidní, ale spustilo to něco z tohoto případu, musíš ji stáhnout, dej jí volno, prosím, a před ní o tom případu hlavně vůbec nemluvte, mohlo by se to tím zhoršit."
"Dobře, zařídím to."
"Já se o ní zatím postarám." Emily naložila věci do dodávky a vrátila se k Lucky.
"Jsem tu." Lucky nic neřekla, jen si opřela hlavu o její rameno. Emily ji chytla za ruku.

Lucky předala před odjezdem na místo činu na kolegyni Holy štěně, aby zavolala do útulku. Po návratu na stanici si Lucky všimla, že štěně tam pořád je. Přišla k Holy, která ho držela.
"Ještě nepřijeli nebo jsi tam nevolala?" Kývla směrem ke štěněti.
"Ještě jsem to nestihla, měli jsme výjezd chvíli po vás. Hned to zařídím. Není ti něco? Jsi nějaká pobledlá."
"Co? Ne, je mi fajn." Odpověděla rychle, ale její hlas zněl jinak a tišeji, než obvykle. "Já to zařídím." Dodala rychle a vzala si štěně. Začala po stanici chodit, jako tělo bez duše. Bála se vyjít ven, cítila se v nebezpečí. Bála se, že Morpheus jde hlavně po ní a snažila se najít místo, kde by se trochu cítila bezpečněji, zatímco ostatní hledali informace o zavražděné.
Výsledky pitvy nepřinesly nic zásadního a na místě činu nebyly nalezeny otisky ani nic, co by obsahovalo pachatelovu DNA. Zločinec zvaný Morpheus byl na černé listině ACC na prvním místě. Už několik let to byl ten nejhorší zločinec, měl ten nejhorší psychologický profil: Geniální sociopat, jednal tedy zcela bez svědomí, necítil emoce, přestože o něm bylo dost informací známo, byl pro policii nevystopovatelný. Vzhledem ke stavu Lucky Reeves, probíhalo jednání o případu v zasedací místnosti, aby nic nezaslechla.
"Výpověď uklízečky, která zavražděnou "jen našla", není v případu Morpheus nějak podstatná." Mluvil Henry. Vyhledal jsem pár informací o naší zavražděné." Otevřel složku. "Takže Kara Jamesová 25 let, pouhých půl roku pracovala jako makléřka. Má byt v Brooklinu, z rodiny jsou tu jen rodiče a mladší sestra. Žijí kousek za městem. Podle všeho se setkala s Morpheusem ten večer. Možná v nějakém baru. Podle recepční a kamer v hotelu se zapsala pět minut před půlnocí právě v doprovodu Morpheuse. Zřejmě spolu měli sex, a potom nastal masakr."
"Zrekapitulujeme si všechno, co o něm víme." Řekla Connorsová a otevřela složku, kterou držela v ruce. "Morpheus, vlastním jménem Thomas Johnson, nyní 45 let, sériový vrah a násilník. DNA chybí, ale máme podobu. Cestuje po celém světě, unáší malé děti a vychovává z nich zločince, dříve je i osvojoval jako pěstoun, než ACC získala jeho fotky.
"Už byste ho vážně měli chytit." Ozvala se Emily. "Já nikomu nepřeji nic zlého, ale tenhle člověk je netvor. Dostaňte ho, Liv."
"Je tu jedna odchylka." Ujal se Daniel slova. "Zranění naší oběti. Zastřelení, pořezání, to odpovídá, ale ta otevřená zlomenina ramene. Díval jsem se do starých složek a nikomu tohle zranění neudělal."
"Třeba ho jen něčím rozzuřila." Uvažoval Henry.
"Možná…" Pokračovala Emily. "Jenže… Mně sice ještě chybí rok k dokončení studia psychologie, ale vím, že tihle lidé mají určitý vzorce chování a zřídka ho mění, je to vážně přinejmenším zvláštní." Connorsová se náhle zarazila nad něčím, co si přečetla ve složce Thomase Johnsona.
"Dobře." Řekla nakonec. "Končíme, Stevensone, jeďte to oznámit příbuzným, já si musím ještě něco ověřit." Všichni se rozešli. Emily zazvonil telefon. Byla to Lucky.
"Lucky? Kde teď vlastně si?"
"Přijď na půdu."
"Na půdu?" Zamračila se Emily.
"Jo. Normálně na půdu CSI."
"Ou, jasně. Vydrž chvilku, hned tam budu." Emily položila mobil. Ještě se vrátila do laboratoře.

Emily přišla na půdu i s čajem. Na druhé straně půdy bylo okno a u něj stůl. Vlevo byly všelijaké odložené věci a harampádí. Byla to trochu tmavší místnost, ale v dobrém stavu, měla dokonce i elektrickou zásuvku a na zdi byl spínač ke světlu, které viselo ze stropu uprostřed místnosti. Lucky tam seděla na staré posteli, která byla úplně vlevo a v rukách držela štěně.
"Nesu ti čaj." Řekla Emily, když za sebou zavřela dveře. "Koukám, že to štěně nakonec máš ve svých rukou."
"Prozatím, teď se hodí něco, co vydává teplo." Emily položila čaj na stůl.
"Jak je ti?" Sedla si vedle Lucky a štěně zamávalo ocasem, a snažilo se k Emily dostat, ale Lucky ho držela pevně.
"Věděla si, že je to tu překvapivě útulné?"
"Ani bych neřekla." Rozhlížela se Emily kolem. "Moje laborka je útulnější." Lucky se na chvíli odmlčela.
"Asi už sis dala dvě a dvě dohromady." Řekla po chvilce.
"Studuji psychologii, jak víš, takže mi to je jasné." Lucky se na Emily podívala.
"Co jsi řekla Connorsové?"
"Pravdu, nijak konkrétní. Řekla jsem, že post-traumatický syndrom má své určité spouštěče, ale že ani žádný konkrétní být nemusí." Lucky si jen dlouze povzdechla. Emily jí dala ruku na rameno, "Nemusíš o tom mluvit, já ti jenom chci říci, že jsem tady, kdykoliv budeš potřebovat a klidně nonstop."
"Někdy spát musíš i ty."
"Od tří ráno do sedmi ráno, obvykle, ale to je jedno."
"To jsou jen 4 hodiny."
"Mně to stačí."
"Jo, s tím kofeinem… Emily, já musím něco vědět. Ta oběť… To zranění, otevřená zlomenina ramene, udělal to i jiným obětem?"
"Ne, tohle ne. Ty řezné, bodné rány, to mučení, ta příšerná poprava, to odpovídá, ale to rameno, to je nové, a je to při nejmenším divné."
"Ne, není. Je to vzkaz a je pro mě, určitě po mě jde."
"Ale no tak. Lucky nemusí o tobě vůbec vědět." Lucky si stáhla rukáv z levého ramene a ukázala Emily jizvu po otevřené zlomenině ramene. Přestože byla několik let stará, byla dost znatelná.
"V tomhle se nemýlím."
"To snad ne, tohle je příšerné." Emily se chtělo začít křičet, jak se každým případem Morpha prohlubovala její nenávist k tomu člověku, který se svou krutostí rovnal dokonce i teroristům. Věděla ale, že teď musí udržet emoce pod kontrolou, protože Lucky potřebovala oporu. Jen Lucky objala. "To bude dobré."
"Nebude… Mám tě ráda, Emily. Jsi v mém šíleném světě jediná normální." Na to se Emily musela uchechtnout.
"Tak to jsi jediný člověk na světě, který mi řekl, že jsem normální. A co třeba Olivia, Henry a ti, co znáš z dřívějška?"
"Nevěřím jim tolik jako tobě, teda Connorsové možná jo, ale nikdo z nich není mimo mojí hru. Jen ty."
"To protože jsi mě pustila do zákulisí."
"Jo…" Lucky si opět dlouze povzdechla. "Není to lehké, ale řeknu ti to. Jen tobě. Řeknu ti, co mi udělal. Nebudu to říkat žádnému psychologovi, žádné Connorsové." Podívala se upřeně na Emily. "Jen tobě."
"Dobře."
"Ale zamkni." Emily vstala a zamkla dveře, poté se vrátila k Lucky, ta si hluboce oddechla.
"Jen klid, nespěchej."
"Nemluv jako psycholog."
"Promiň."
"Radši si stoupnu." Položila štěně a přešla ke stolu, aby se dívala z okna. Byla nervózní a ve tváři měla ustaraný výraz, a opět byla trochu pobledlá.
Opět si hluboce povzdechla. "Tak jo. Nebudu zacházet do detailů. Bylo mi jedenáct let a vzali si mě pěstouni, Johnsonovi. První dva týdny bylo všechno ok, pak jsme odletěli do Evropy, někam poblíž Anglie. Bylo mi sice jedenáct, ale byla sem chytrá, jakmile mě v Evropě nikam neregistrovali, došlo mi, že něco nehraje. Jen pár dní na to svou "rádoby" manželku zabil, a pak? Pak začalo peklo. Morpheovo týrání. Malá tmavá místnost bez oken, plná řetězů, bití, lámaní kostí, taktického vymývání mozku, jídlo v malých porcích jednou za pět dní, nebo za odměnu, jen pitný režim kontroloval, prakticky skoro vojenský výcvik na zabijáka a dětský zápasy… Já… nechtěla jsem to dělat… Ale on mě týral, mučil. Musela jsem. On se ze mě prostě snažil udělat stroj, co necítí nic a jen zabíjí. Čekala jsem, že mě zachrání úřady, ale zřejmě má lidi všude. Napadlo mě, že když se nechám vycvičit, možná ho jednou přeperu, nebo uteču. Mělo mě napadnout, že to nevyjde. Byla jsem tam přes dva roky. Když mi bylo skoro čtrnáct let, v mých třinácti letech tam vtrhla FBI. On utekl." Lucky si dlouze povzdechla a otočila se na Emily. "Jsem vycvičená k zabíjení, cvičený zabiják a vy o tom nemáte ani tušení. Kdo ví, co ve mně je. Třeba nějaký jeho jed a jednoho dne já budu…"
"Lucky." Přerušila ji Emily, vstala a šla k ní. "Ty nejsi špatná. Morpheus je netvor a udělal ti příšerný věci. Ale k těm dalším příšerným věcem, kdybys měla být špatná, za ty roky už by se patologie projevily."
"Já vím, znám psychologii. Prošla jsem psychotesty, ale co když…"
"Tak už dost!" Emily nezvýšila hlas, jen větu řekla velice významně. Lucky na ní nasadila tázavý pohled. "Promiň, já musela." Pokračovala Emily už mírně. "Protože ty nejsi špatný člověk."
"Možná ne, možná jo, já totiž nevím, kdo jsem, tak mi to řekni, Emily."
Lucky se podívala na Emily upřeně: "Kdo jsem?" Na Emily byl v tu chvíli vidět přemýšlivý pohled, jak tak přemítala, zahlédla odznak, co měla Lucky na opasku. Vzala ho a druhou rukou vzala Lucky dlaň a odznak jí tam položila. "Co to děláš?" Podívala se na ní Lucky nechápavě.
"Vidíš ten odznak?"
"Jo, jo, to vidím." Odpovídala s nechápavým tonem v hlase.
"A ten říká, kdo jsi. Ty nejsi špatná, ty chytáš ty špatné a tím chráníš ty bezbranné a oběti a pomáháš lidem, to špatný člověk nedělá." Lucky se nadechla. Chtěla oponovat, ale nakonec neřekla nic, jen se na nějakou chvíli zahleděla znovu na odznak.
"Děkuji." Emily se usmála a objala ji.
"Neboj už je to pryč, bude to dobré."
"Ne, nebude…" Lucky se odtáhla. "Tohle ještě nebylo to nejhorší, to z čeho mám noční můry, důvod, proč jsem brala drogy…" Emily přemýšlela, co říci.
"Jestli o tom nechceš mluvit…"
"Ne, chci ti říci všechno."
"Dobře."
"V té Evropě, tam kde mě držel, byl tam jeden trochu starší kluk, Michael. Byl to jeho syn, ale nebyl jako on. Snažil se mi pomoci. Chodil tam za mnou. Tajně mi nosil jídlo, prakticky se mě snažil chránit. Byl to on, díky kterému mě Morpheus nezlomil, snažil se, aby ty jeho kecy na mě neměly takový účinek. Byl to první, a mimo tebe, jediný člověk, kterého jsem měla. Dost dlouho se nám před Morpheem dařilo naše přátelství tajit. Jenže když mi jednoho večera Morpheus zlomil to rameno, Michael se neovládl a vyletěl po něm."
"Snažil se tě bránit."
"Jenže on kvůli tomu zemřel!" Lucky vrhla na Emily velmi rozrušený pohled a oči se jí začínaly lesknout. "Morpheus tím pádem přišel na naše přátelství. On… on ho zabil." To už Lucky spustila pláč na plno. "Zabil Michaela kvůli mně!" Lucky se začala krčit k zemi a klepat se pláčem. Emily ji chytila.
"Lucky! Lucky! No tak." Pevně ji přitiskla k sobě. Vrátila se s ní na postel a nic neříkala, jen Lucky držela.
"Emily, pořád to mám před očima. Přišel tam, když byl Michael se mnou, dal příkaz svým lidem a ti několikrát vystřelili. Michael se skácel k zemi, podíval se na mě a… Byla to poprava. Ale můžu za to já. Kvůli mně zemřel, kdyby mě nechránil… To já ho zabila!"
"Ne! Lucky, poslouchej mě, ty za nic nemůžeš, jasné? Nezabila jsi ho, nic z toho není tvoje vina."
"Emily, přestaň mi říkat, že… Vždyť on…" Lucky jen zavrtěla hlavou a v pláči zabořila obličej Emily do ramena. Emily ji znovu objala, zatímco štěně udělalo na zemi hromádku a roztrhalo staré papíry. Lucky ten den neodešla ani z půdy. Zůstala tam přes noc a nechala si tam i štěně. Vzpomínky, které se měnily v noční můry, jí ale nedopřály klidný spánek. Budila se zpocená a sotva dokázala popadnout dech. Obrazy jí zůstávaly v hlavě i po probuzení, bylo to pro ni jako parazit. Když už se takto vzbudila potřetí, vzdala to a šla za Emily, která byla ve své laboratoři.

V kanceláři policejného psychologa Roye Wágnera, seděla Connorsová, držela v pravé ruce papírový kapesník a make-up měla rozmazaný od slz…
"A tak jsem do dětského domova zavolala znovu a ještě jednou se přeptala na informace ohledně Lucky, a tam mi to potvrdili. Thomas Johnson. Znamená to, že Lucky týral on, Morpheus. Proto ta změna v jejím chování, potom, co se vrátila zpátky do dětského domova. Mučil ji a já ji nedokázala najít, zachránit."
"Zachránila jsi ji, Liv." Odpovídal Wágner Connorsové. "Dostala si ji z ulice, z drog, vzalas jí k sobě na oddělení, dala jí šanci na nový život."
"Ale to není útěcha. Já se o ni měla postarat, tohle se jí nemělo stát, co jednou řeknu své sestře, až se vrátí, co mám říct Lucky? Potom všem vůbec nevím, co dělat." Popotáhla a otřela si slzy.
"Tak začni pomalu, Liv. Už jsi jí řekla, že jsi k dispozici, kdyby potřebovala. Tak jí nech, ať si k tobě sama najde cestu, potom už poznáš, kdy ji říct pravdu. Nebo to prostě riskni a jdi za ní hned."
"Myslím, že první možnost je lepší." Connorsová vstala a dala se na odchod, ale ještě se otočila. "Od toho případu Lucky dost často chodí na půdu a pobývá tam, nevíš proč?"
"Je oběť a ví, že její tyran je teď někde tam venku. Hledá místo, kde by se cítila v bezpečí a asi si vybrala právě tu půdu."
Mezitím, co kapitánka Conorsová byla u Wágnera, Henry s Emily se v laboratoři bavili o případu Morpheus. Vešla Lucky, která zaslechla něco málo z jejich rozhovoru a všimla si, že Henry drží spis. Přišla k nim, Emily se otočila k počítači.
"To je jeho spis? Thomase Johnsona?" Zeptala se Lucky Henryho.
"Jo, jeden z mnoha. Jak je?" Optal se Henry.
"A můžu se podívat, prosím?"
"No páni." Ozvala se Emily. "Lucky řekla prosím." Ale pak se zarazila, otočila se od počítače, vzala Henrymu spis a vytáhla z něj fotku, poté ho podala Lucky. "Teď se můžeš podívat." Lucky projížděla Morpheův spis, pak ho jen zavřela a zavrtěla hlavou. Emily s Henrym jí sledovali.
"V pořádku?" Zeptal se Henry.
"V tom spisu není nic, co by mě překvapilo." Vrátila Henrymu spis. "Musím nakrmit psisko." Zamířila ven z laboratoře, kde potkala Connorsovou.
"Agentko Reevesová, jak se cítíte?"
"Co? Proč se mě na tohle všichni ptají?!"
"Promiňte, jen…" Connorsová už nic neřekla, jen Lucky objala.
"Díky, já… musím jít, na půdě čeká psisko."
"Necháte si ho?"
"To asi ne, jen jsem jí ještě neodvezla."
"Nechte si ji."
"Ale no tak, neumím se postarat ani o sebe, co mám dělat se štěnětem?"
"Zapište ho na veterinu, kupte mu pelech, jídlo a pár hraček, není to tak složitý, jen to nesmíte předem vzdávat."
"Radši už jdu." Lucky odběhla. Olivia Connorsová byla velmi citlivý a empatický člověk. Věděla, jak se Lucky asi cítí a její trápení, bylo trápením i pro ni a hlavně si ho dávala za vinu.
Emily nebyla zrovna nadšená, že Lucky strávila noc na půdě, a tak ji večer vzala k sobě. Snažila se jí i přesvědčit, ať si nechá přidělit ochranku, ale Lucky to razantně odmítla. U Emily si dala sprchu. Vylezla ze sprchy, zabalila se do osušky, na které byl zpěvák Alice Cooper, a zahleděla se na sebe do zrcadla. Podívala se na svou jizvu na levém rameni, hlavou jí proletěly záblesky drásajících vzpomínek. Nejprve, jak jí Morpheus rameno zlomil, následovaný výbuchem vzteku na Michaela, zakončený zábleskem jeho popravy. Lucky se chytila za hlavu. Chtělo se jí křičet nebo vyběhnout a utíkat, co nejdéle to půjde, ale ustála to. Emily zatím na eBay prodala své letenky, které měla na dovolenou do Las Vegas, nechtěla nechat Lucky samotnou. Ta opět nemohla spát a ve čtyři hodiny ráno své pokusy o spánek vzdala, spustila si bez zvuků nějakou hru na laptopu Emily, která spala vsedě, s hlavou na klávesnici svého počítače a se sluchátky na uších. Lucky pípnul mobil tónem příchozí SMS, otevřela ji.
"Ahoj Lucky, tak co pocit viny?" Lucky se zrychlil tep a vypadala i trochu vyděšeně. Věděla, kdo to poslal, byl to Morpheus. Chvíli na to přišla další zpráva. "Buď tak laskavá, vylez ven a jdi na západ, je čas si promluvit." Odložila mobil a snažila se to ignorovat, ale o deset minut později přišla třetí SMS. "Vím, že to bereš jako past, ale ve skutečnosti je to ode mě laskavost. Mohl bych tam přijít a zabít ti tu tvou kamarádku. Takhle si můžeš vybrat. Chceš mít na svědomí dalšího člověka? Jo a mobil a veškeré zbraně tam nech. Děkuji."
Lucky věděla, že nelže, klidně tam přijde, zabije Emily a to nemohla dopustit. Položila mobil. Oblékla se a koukla na Emily, která stále spala.
"Promiň, ale nechci ztratit i tebe." Zašeptala a odešla. Mobil, zbraně i vysílačku vše nechala u Emily. Vydala se na západ. Morpheus ji vylákal přesně tam, kam chtěl, asi po dvaceti minutách ucítila Lucky náhlou ostrou bolest v krku. Sáhla tam a vytáhla uspávací šipku, kterou na ní Morpheus odněkud vystřelil. Stačila ještě zaklít, poté se skácela k zemi.

Otevřela oči. Chvíli ji trvalo, než si vzpomněla, co se stalo, ale velmi rychle jí došlo, že je svázaná na židli. Její elektronické monitorovací zařízení ale fungovalo a pípalo. Naproti ní seděl Morpheus. Lucky se rozhlédla kolem. Poznala, že jsou v nějakém prázdném dřevěném domě, z čehož vydedukovala, že budou zřejmě dost daleko od civilizace. Teprve potom se podívala na Morphea, ve tváři ovšem neměla strach, ale vztek, spousty vzteku.
"Thomasi!" Zavrčela s nenávistí v hlase. Morpheus se jen usmíval.
"Ahoj Lucky, jsem rád, že máme chvíli pro sebe. Konec konců to byl záměr od začátku."
"Co chceš?! Zabít mě?! Mučit?!"
"Zabít tě? Ne, kdepak, teda jednou možná, ale dnes zůstanu u toho mučení."
"Posluš si, teď už pro mě stejně jedou, ale… To ty víš."
"Až sem přijedou fízlové, já budu dávno pryč, mám soukromý vrtulník."
"Tak bacha, aby ti do něj jednou někdo nedal bombu, někdo jako třeba já." Morpheus se jen zasmál.
"Jsem nadšen, čekal jsem, že budeš mít strach, ale tohle je větší zábava."
"Neudělám ti tu radost, že se před tebou budu třást."
"Velký bojovník… Můj cvičený zabiják. Asi bych měl být pyšný."
"Zkus mě rozvázat a ukážu ti, cos vytvořil… Ty mizernej hajzle! Vrahu!"
"Bohužel nemáme moc času. Takže, Lucky, žiješ si teď nový život, co? Chytáš si zločince a jistě máš radost, z toho, že se můžeš předvádět."
"Dělám správnou věc, ale neboj, tebe nechytím, tebe zabiju."
"Ne, jsi jen pes, kterého mají poldové na vodítku, ale o to teď nejde. Chci ti jen připomenout, kdybys snad náhodou chtěla být šťastná, co jsi zavinila." Morpheus vytáhl fotku a dal ji Lucky před oči. Byl na ní Michael, vyfocené to bylo moment po jeho smrti. Lucky rychle otočila hlavu pryč.
"Já? To tys ho zabil, zabil jsi Michaela!" Na Lucky bylo vidět, že její vztek nabírá na síle. "Nechal jsi ho popravit jako nějaký špinavý zvíře!" Rozkřikla se.
"Na tvých rukou je jeho krev, Lucky! Ty za to můžeš! A sama to víš!" Lucky výraz se změnil ve výraz zoufalství, opět ji zaplavil ten zdrcující pocit, i když se tomu snažila bránit, věřila Morpheově lži, že za to skutečně může. Oči ji zaplavily slzy.
"Já jsem… nechtěla jsem…" Morpheus přišel k ní a naklonil se jí k uchu.
"Kdyby nebylo tebe, Michael by ještě žil! Zavinila si jeho smrt!" Jeho tón byl dokonce vyčítavý. A u Lucky se navíc dostavilo znovu prožívání toho okamžiku, což byl další příznak spuštěného posttraumatického syndromu. Opět znovu velmi živě a reálně prožívá traumatickou událost, jako by se odehrávala právě teď. Lucky znovu prožívala vraždu svého kamaráda, jako by se odehrávala právě nyní. A buď svěšovala hlavu v pláči, nebo ji naopak zakláněla.
"Ne! Michaeli, odpusť mi…" Morpheus ji sledoval s velkým potěšením.
"Jo, to určitě… Ty bys mě nezabila ani, kdyby ti to přikázali." Ozval se zvuk vrtulníku. "Nemáš na to. Nejsi nic, jen nula, co si bude znovu píchat." Pak jí vrazil pořádnou ránu pěstí."To je za to fňukání, co tady předvádíš." Lucky po té ráně dala hlavu na stranu, ale pak se na něj podívala.
"Nejdřív se mě snažíš dostat na dno, a pak mě za to mlátíš? Ty jsi fakt magor."
"Velmi zajímavé…"
"Cos čekal, že se zhroutím?
"Ne." Usmál se. "Zhroucení lidé necítí bolest, jsou apatičtí. Jen jsem ti znovu chtěl vrazit nůž do rány." Lucky už raději mlčela. "Já jsem sociopat, vyžívám se v kopání do těch, co ukazují slabost a ty jsi ukázkově dokonalá kořist. Spletl jsem se, nechci tě zabít, mám tě rád živou. Ale tohle všechno víš, tak proč jsi mi to dovolila?" Odešel. Lucky si povzdechla a protočila oči. I jí to došlo, že posttraumatická porucha jí zastínila racionalitu. Věděla, že sociopati jsou zcela bez svědomí a emocí, a nikdy se jim nesmí dát, to co chtějí, jinak už vás nenechají na pokoji. Přesně to Lucky udělala, Dala Morpheovi, co chtěl, dala mu nad ní moc. I když už odešel a odletěl, věděla, že se vrátí, protože mu dovolila, aby si z ní znovu udělal oběť. Po dvaceti sedmi minutách byly slyšet rychle se blížící sirény. Pět policejních aut zastavilo přímo před dřevěnou chatou a policisté se zbraněmi s kapitánkou Connorsovou v čele. Obklíčili chatu a poté, na příkaz Connorsové, vtrhli dovnitř a křičeli.
"Policie CSI, všichni k zemi! K zemi!" Když našli Lucky, jen si povzdechla.
"Moc hezký vpád, kolegové, ale on už je dávno v tahu, chytráci!"
"Máme Reevesovou, je tu čisto." Connorsová přišla k Lucky a rozvázala ji.
"Jste v pořádku?"
"Jo, jenom mě odsud dostaňte!" Lucky vstala, jakmile to bylo možné a rychle zamířila ven. Connorsová šla za ní a vypnula pípání na jejím monitorovacím zařízení.
"Sanitka už jede."
"Nepotřebuju jí, nic mi není!" Lucky se zastavila až za všemi policejními auty.
"Řekla bych, že jste v šoku."
"Nejsem v šoku, jsem naštvaná, na sebe. Udělala jsem strašnou chybu Connorsová. Pustila jsem ho k sobě, nechala jsem ho ze mě znovu udělat oběť." Connorsová Lucky objala.
"Bude to dobré."
"Jo, to sotva."
"Máte tušení, kam zmizel?"
"Ne, ale tady už dávno není, odletěl vrtulníkem, kdo ví kam."
"Vrtulníkem? Skvělé." Křičela z Connorsové ironie. "Budu potřebovat vaši výpověď."
"Počká to na zítra?"
"No… Dobře, pro tentokrát." Na místo přijela černá Audi A4, ze které vyběhla Emily. Lucky se jí vydala naproti, Emily ji opravdu pevně objala.
"Lucky, tohle už mi nikdy nedělej! Málem mě kleplo strachy."
"Promiň, musela jsem." Objala Emily taky. "Máš tu moje věci?"
"Jsou v autě. Není ti nic?"
"Potřebuji si to srovnat v hlavě. Odvezla bys mě domů?"
"Lucky, ať ti řekl cokoliv…"
"Nejde o něj, ale o mě. Tak vezmeš mě domů?"
"Jo, pojď." Emily odvezla Lucky domů, ta ten den chtěla být sama. Vzala si jen Amy, štěně, co před pár dny našla a Emily ho vzala s sebou. Zdálo se, že Lucky si jej nechá.

Druhý den Lucky měla mezi levou tváří a čelistí pořádnou podlitinu od toho, jak ji Morpheus dal pěstí. Přišla na stanici a poskytla Connorsové výpověď o svém únosu, poté šla do laboratoře. Emily ji hned zaregistrovala. Lucky vešla a nejprve nic neříkala.
"Lucky?" Podívala se na ní Emily tázavě.
"Přečetla jsem desítky knih o odborné psychologii." Začala Lucky mluvit. "Naučila se psychologii, jako bych ji studovala. Naučila jsem se vše o patologiích, o poruchách osobnosti, o nemocech, o chování, jak na různé lidi reagovat, terapie, léčby, prostě všechno. A přesto, že jsem věděla, co je Morpheus zač, přestože znám ten vzorec a vím, jak reagovat, co přesně před sociopatem nedělat, přesto jsem udělala přesně to, co chtěl, dala jsem mu, co chtěl. Nechala jsem ho mě ovládat, dovolila mu využít mé slabosti a teď ve mně vidí snadnou oběť, protože jsem myslela jen na bolest ze ztráty Michaela a to mi zastínilo rozum."
"Ale teď, když to víš, tak s tím můžeš pracovat."
"Ne. Michaelova smrt je pro mě příliš bolestivá, nedokážu se s tím vyrovnat, musím na něj zapomenout."
"Jo, nebo můžeš léčit svůj posttraumatický syndrom a bude ti líp."
"Už je mi líp, to ten vztek."
"Jo, ten funguje jako druh terapie."
"Navíc, nechci brát žádné prášky."
"Nejsi případ na prášky. Normálně funguješ."
"Ale tohle neunesu. Emily, nemáš ani tušení, kolikrát jsem se za pár posledních dní chtěla sjet. Musím to udělat, jinak skončím zase na drogách. Což Morpheus přepokládá, já nechci znova brát, vážím si toho, co jste pro mě ty a Connorsová udělaly."
"Ale jsi si jistá, že na něj chceš zapomenout?"
"Technicky na něj nezapomenu, zablokuju jen vzpomínky, pořád si budu pamatovat, že žil, a kdo to byl, jen si nebudu pamatovat vzhled, hlas a okamžiky. Budu ty vzpomínky mít prostě moc hluboko."
"To ti bolest nezmírní."
"Ne, ale zastaví to vzpomínky na jeho smrt. Jdu si lehnout, moc jsem nespala." Lucky odešla na půdu, když tam dorazila, překvapilo ji, že postel tam byla čistě povlečená. Podle vůně záhy poznala, že je to prostředek, který používá kapitánka Connorsová. "Zajímavé." Ale moc dlouho to neřešila, byla z toho všeho unavená a raději šla zkusit spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama