Kapitola 8 (2/2)

10. března 2017 v 21:21 | Lucky14 |  Legend of the Magik: Zrození vyvolené

Gramaticky opraveno

Henry se Lucky konečně více otevřel a vyprávěl jí o tom, co jediného si z dětství pamatoval, a sice, jak mu zavraždili matku. Vše jí to odvyprávěl.
"Je mi líto, čeho jsi byl svědkem, i toho, cos musel prožít potom." Objala ho, ale poté na něj upřela vážný pohled. "Ale tvůj děda má pravdu. Tvůj otec za to nemůže."
"Měl tam být."
"Má svou práci, musí do ní chodit. Já chápu tvůj postoj, když se něco špatného stane nám, nebo našim blízkým, vždycky hledáme viníka. Myslíme si totiž, že nám tak bude líp, že to líp budeme snášet, ale tak to nefunguje. Mimo to, skutečným viníkem je Draik, ne ty, ne tvůj otec, ale Draik… ale na tom nesejde, protože ani to tě nezbaví té bolesti, toho neklidu."
"Ale, co to dokáže? S tebou jsem šťastný, ale tyhle stavy, tyhle pocity… To pořád přetrvává."
"Jsi magik, ty víš co, spíše, kdo jediný to dokáže. Na mě nekoukej, já to nedokážu. Já jsem ta, co to sama potřebuje, takže v tom těžko můžu figurovat."
"Myslím, že někoho jako já, se Hyperos už dávno zřekl."
"Žiješ v omylu. Hyperos se nikdy nikoho nezřekl, to my se odvrátili od něj. A on teď trpělivě čeká a přeje si, abychom se k němu všichni vrátili. Nikdo není výjimkou, ani ty.
"Ale ze mě se stala temná bytost a s tímhle…" Henry ukázal lehce temný element.
Lucky ho přerušila: "Všichni jsme temní, rodíme se tak, přesněji, s hříchem. Myslíš, že jsi horší, než jiní? Nebo že tě to odsuzuje k přežívání a utápění se v bolestech? Tohle je jen element, ale pravá temnota tkví v našich srdcích. Všichni potřebujeme milost, odpuštění a očištění. Co se tvých temných schopností týče, jsou sice z temného elementu, ale záleží, jak a k čemu je využiješ. O tom, jací jsme, rozhodují naše pohnutky, rozhodnutí a činy a ne to, co máme. Záleží na tobě." Henry ji sledoval téměř bez mrknutí. "Bůh je tu i pro tebe, ale bude tě to stát to tvé ego. Máš v sobě hodně dobra i lidskosti, jak se ukázalo. Nestyď se za to. V tomhle temném světě, je to to nejsilnější, co můžeš mít a můžeš mít i víc, záleží, co si vybereš. A ještě jedna věc. Je to jen mezi tebou a Bohem, nekoukej na mě, ani na nic jiného. Kdyby snad… Ta kniha je na stole. Je pozdě, jdu spát. Ty moc nespíš, tak o tom, prosím, přemýšlej. Já tě budu milovat pořád, takže mě vypusť z hlavy. Dobrou." Políbila ho. Oplatil jí to, a pak ji k sobě přitiskl. Lucky šla spát, Henry skutečně přemýšlel, když ho pak jeho bolest dohnala k slzám, nakonec začal číst Sacred scripts, s Hyperem přímo však nepromluvil.

Dva dny na to, krátce před půlnocí, dostali strážci zprávu, že pán zla útočí v lidském světě. Lucky s Henrym dokonce i Momo, která už se chystala spát, se tam po chvíli objevili také.
"Útočí v New Jersey, někde tady v tom okruhu." Ukázal jim Spot data na počítači.
"Musíme ho zastavit. Snad už nikoho nezabil." Řekl Ignitos.
"Vy máte dost práce tady a on je tam sám, půjdeme my." Řekla Lucky.
"To rozhodně ne. Řekl Ignitos Rychle."
"Má pravdu." Přidal se Warmond "Vás je potřeba tady, já s nimi půjdu."
"Moment!" Ozval se Henry. "Pokud by chtěl dobýt lidskou dimenzi, kde má svoji armádu? To, že je tam sám, se mi nějak nezdá, něco na tom bude."
"To je fakt." Souhlasila Momo. "Sice nechápu, proč od chvíle, co jsem tady, mám ve snech jen útržky, a už se mi nezdá o všem, jako když jsem byla ve svém světě. Ale i tak vím, že Marco, vytvořil nějaký temný náhrdelník a něco s ním plánuje, ale nemám tušení co."
"To bude ten motiv." Kývnul Henry.
"Mně je jedno, co tam dělá, my mu v tom jdeme zabránit." Řekla Lucky rozhodně.
"Musíme rychle, než vážně budou ztráty na životech." Připomněl jim Warmond. Připravili se tedy, a potom se teleportovali do lidského světa.
Teleportovali se zhruba pět kilometrů od místa, kde řádil Marco, aby byli rychlejší, vzal Henry Lucky a Warmond zase Momo, a potom letěli rovnou k Marcovi. Dorazili tam rychle.
"Vás jsem čekal." Otočil se Marco od hromady sutin. Lucky se seskočila z Henryho.
"Marco!"
"Ahoj Lucky, dlouho jsme se neviděli."
"Tys mi zabil rodiče!"
"Tak to prrr. Jenom tvého hloupě statečného otce."
"Já tě nenávidím!"
"To mě těší…"
"Co máš v plánu tentokrát?!"
"Ale vlastně nic, jen si chci něco vyzkoušet a vy jste v mé léčce, teda aspoň jeden z vás."
"Moc žvaníš, někdo by ti měl zacpat hubu!" Rozkřiknul se Henry.
"Klid Henry." Ozval se Warmond. "Všichni ustupte, nevíme, co čekat." Ustoupili.
"Ta jeho dobrá nálada mě o to víc děsí." Poznamenala Momo. Marco se usmál a opět se věnoval víc Lucky.
"Ale nejdřív budu velkorysý a dám ti šanci. Jednu jedinou." Lucky se zamračila.
"Cože?"
"Vím, že nechceš bojovat. Nechám tě v klidu žít. Můžeš se tady se svým milencem zašít, kam chceš a žít si s ním svůj nudný život, po kterém tak toužíš a já si ovládnu světy. Tak co myslíš? Každý dostane své, to je fér, ne?" Lucky se zarazila.
"Myslím…" Začala mluvit velmi pomalu… "…že jsi cvok. Máš pravdu, nechci bojovat, nikdy jsem nechtěla, ale ani při své sobeckosti, nejsem takový sobec, abych zalezla a dívala se, jak ničíš, vraždíš a zotročuješ, takže si svoji nabídku nacpi do krku!" Marco se naštval.
"Zdá se mi to, nebo si stejně tupá, jako byl tvůj otec? Jak chceš!" Marco vytáhl náhrdelník, který vytvořil.
"To je ten temný náhrdelník z mého snu!" Vykřikla Momo.
Marco pokračoval: "Tvá volba, Lucky. V tom případě se teď dívej, jak se z tvého partnera stane můj nástroj k mému zlu!" Marco hodil náhrdelník směrem k Henrymu. Náhrdelník se na něj přicvakl a stáhl ho k zemi. Henry zasípal.
"Co to je?!"
"Náhrdelník temnoty." Odpověděl Marco klidně. Lucky přiběhla k Henrymu.
"Co je s tebou?" Henry otevřel oči, které celé svítily bílée a šel z nich temný kouř. Momo se rozeběhla k Lucky.
"Pozor!" Jen tak tak ji stáhla před Henryho útokem.
"On ho tím ovládá, to není dobré." Řekl Warmond. Lucky se zvedla.
"Cože? To ne!" Přiběhla zpátky Henrymu, ale držela si odstup. Henry zavrčel. "To jsem já, no tak, poznáváš mě, poznáváš nás všechny?" Marco se zasmál.
"Já se vážně bavím. Mluv na něj, jak je libo, ale tvůj partner to už není."
"To ne!"
"Ne?" Marco se usmál. "Tak se dívej." Promluvil na Henryho. "Henry, ukaž svojí sílu!" Henry vyletěl do vzduchu a vytvářel obrovskou temnou kouli a pak ji na ně vyslal. Stačili uskočit, ale přesto vzhledem k síle útoku skončili s odřeninami, a Lucky pokousaná ruka se ozývala bolestí. Marco se zasmál ještě více.
"Ted už je můj, jeho síla je moje!" Lucky se zvedla se vztekem v očích.
"Abych řekl pravdu." Pokračoval Marco. "O tomhle jsem snil ode dne, co tě zachránil, jak by se mi hodila jeho síla." Lucky zařvala a vyslala na Marca elektrickou magiku. Marco jen natáhl dlaně, absorboval Lucky útok a vyslal ho zpátky na ní. Viděl, jak se na něj chystá útočit Warmond. Vytvořil dva meče, ohnivý a ledový a vyslal z nich proudy energie, které zasáhly Warmonda, Lucky i Momo. Všichni tři dopadli tvrdě na zem.
Marco se podíval na Henryho "Ted se proměň v Dark magika a buď můj voják!" Henry se proměnil, díky temnému krystalu neuvěřitelně rychle, jenomže po proměně se opět obrátil proti Marcovi, jakoby ho neovládal a útočil na něj, jako vždy, když byl v této podobě.
"Cože?!" Marcovo nadšení vystřídala zuřivost. "Že bych snad někde udělal chybu?!" Lucky s Warmondem se zvedli a Warmond pomohl Momo. Té se díky jejímu obleku nic vážného nestalo a do hlavy se naštěstí neuhodila.
"Jste v pořádku?" Zeptal se Warmond.
"Jo snad jo." Odpověděla Momo.
Lucky jen zírala na Henryho s Marcem a její rány znovu krvácely.
Přišli k ní: "Potřebuješ ošetřit." Řekla Momo. Lucky to na chvíli probralo.
"Ne, jsem v pohodě." Zaledovala si rány, tak jako to před pár dny udělal Henry. Marco byl nucen bojovat s Henrym, jenže jak spolu ti dva bojovali, tedy spíše se začali městem honit a ničili při tom i New Jersey, tak se občas snažili temným nebo ohnivým elementem zasáhnout jeden druhého. Lidé začali v panice vybíhat z domů a paneláků.
"Musíme je oba zastavit." Řekl Warmond.
"Vezmi Anežku, já můžu běžet po střechách. Lucky vyšplhala na střechu jedné budovy a odtud utíkala a skákala na další v takovém směru, aby jí Henry s Marcem nezmizeli z dohledu. Warmond s Momo se je snažili dohnat, ale byl to těžký úkol, neboť Henry s Marcem byli oba rychlejší, než jiní magikové. Lucky nebyla sice stejně rychlá, ale díky pozici, kterou měla na mnoha střechách, měla mnohdy možnost útočit, ale neudělala nic, jen je pozorovala zoufalým pohledem.
"Lucky, no tak bojuj." Říkala si Momo pro sebe, jenže Lucky nebyla schopná útočit na Henryho. Když Marco s Henrym začali kolem sebe ve vzduchu za letu kroužit, pod nimi už dávno bylo jiné město. Ve stejnou dobu, Kdy Henry vychrlil na Marca temný proud, Marco použil plameny. Jejich útoky se střetly, ale temnota pohltila oheň a zásah dostal Marco. Narazil na věž, která se ještě vlivem toho útoku zřítila. Marco, vcelku hodně zraněný, měl však stále dost síly na to, aby vyletěl zpět. Lucky, Warmond a Momo je v tu chvíli dohnali. Henry přistal na jedné střeše. Neměl už energii, potřebnou na to, aby dál zůstal v téhle podobě, a tak se proměnil zpátky a zůstal v bezvědomí ležet. Stále měl na sobě temný náhrdelník. Marco v tu chvíli něco zamumlal v cizí řeči. Na obloze se otevřela temná dimenze, ze které vyletěl obrovský černo-fialový drak, vzal Henryho a začal se vracet a Marco se chystal za ním.
"Ne, stát!" Vykřikla Lucky. Marco, nech Henryho být!" Marco se se vztekem v očích a celý zkrvavený podíval na Lucky.
"Toho si nechám, však já přijdu na to, jak ho ovládnout v temné podobě, pak tě zabije on sám." Zmizel i s drakem a Henrym. Celé to viděly stovky lidí. Zázrakem a nejspíš i tím, že se vše odehrálo v noci, nikdo z lidí nepřišel o život.

Lucky nuceně už pár dní přebývala v hlavním sídle strážců, a to nejen z toho důvodu, že ve svém světě byla stále ještě nezletilá. Nechtěla s nikým mluvit a ani moc nejedla. Všechno si vyčítala.
"Ty za to nijak nemůžeš." Chlácholila ji Momo.
"Měla jsem na těch střechách příležitosti něco udělat, možná kdybych…" Vyčítala si to Lucky.
"Lucky, upřímně, nemyslím si, že kdybys něco udělala, že by to k něčemu bylo. Nemohli jsme těm dvěma čelit."
"Ale Henry je teď…"
"Najdeme způsob, jak ho z toho dostat."
"Jo? Jak? Možná jeho bychom porazili, ale Marca ne."
"Ta temná brána přece taky byla nezničitelná, ale víra ti dala sílu, tak to teď nevzdávej."
"Nezdálo se ti něco? Nebo aspoň útržky, když už nemáš úplné sny?"
"O Henrym? Ne, ale jistý sen jsem měla, proto tu jsem." Momo vzala tablet. "Víš, jak nedaleko odtud, tady…", ukázala místo na tabletu… " je ten hluboký les a za ním ta obří skála?"
"Jo, když bylo jasno a horko, špička té skály byla vidět, proč?"
"Podle mých útržků usuzuji, že někde za tou skálou, mimo civilizaci, žije tvoje mamka."
"Tys ji viděla?"
"V záblescích."
"A jak víš, že je to ona?"
"Taky jsem měla záblesky, jak tě drží pár dní po tvém narození a říká: Moje štěstí. Bude to ona." Lucky na to nic neřekla, jen mlčela. "Nechám ti tu ten tablet, ukaž to místo strážcům a řekni jim to, jsi mládě, takže ti mamku určitě přivedou."
"Díky." Lucky si vzala tablet a poté, co se rozloučila s Momo, se do tabletu podívala znovu. Prohlédla si znovu místo, které jí Momo ukázala. Neměla v plánu to komukoliv z dospělých sdělit, měli přece dost své práce. Po celý zbytek dne si tajně dělala zásoby. Mobil i tablet nechala ve svém pokoji, aby ji nikdo nemohl vysledovat. Věděla, že ji ale také můžou najít pomocí čichu. Počkala do noci a v první příhodný okamžik se vyplížila z chrámu. Nedaleko chrámu nasbírala několik rostlin, rozdrtila je a vytvořila z nich mast, kterou na sebe namazala, aby ji opravdu nemohli najít a vydala se hledat svou matku.

Cesta to byla nebezpečná, neboť všude po elementálním světě byli temní tvorové, v noci jich bylo o to víc. Temní skřeti, kostlivci v brnění, lizardi, včetně lizardmanů a jejich symbiotem nakažených soukmenovců. Ale na tyhle nepřátele měla Lucky dost zkušeností díky Cheetou. Odhodlaná najít svou matku, kterou nikdy nepoznala, čelila při své cestě jednomu útoku za druhým a porážela své nepřátele. Stejně jako ustávala otřesy elementálního světa, které po zničení druhého krystalu rovnováhy byly mnohem silnější a častější. Lucky doufala, že po následujícím dni bude ve své cestě pokračovat i přes noc, ale celodenní putování a boje, včetně toho, že v noci nespala, vykonaly své. Lucky se utábořila na okraji lesa, kterým musela projít, jestliže chtěla dojít až k těm obrovským skalám. Rozdělala oheň a upekla nad ním maso, které si vzala s sebou. Během toho, co čekala, než se maso upeče, měla čas přemýšlet. Jak nikde nikdo jiný nebyl, jen ona sama, uvědomila si, že občasná samota má svou cenu. Lucky byla někde, kde to neznala, na okraji lesa, který neznala, odkázaná jen sama na sebe a na to, co má u sebe. Uvědomila si, že ona sama byla v tu chvíli jediná, na koho se mohla spolehnout. Věděla, že kdyby teď během své cesty prohrála boj, byť jen s pouhým skřetem, byla by to její konečná. V tu chvíli, kdy si uvědomila tuhle cennou lekci, stala se silnější a možná i rozumnější, aniž by o tom měla tušení. A právě tohle je ta cesta, ze které se rodí bojovník. Po nějaké chvíli se pustila konečně do jídla. Po chvilce zaslechla jakési šustnutí. Zpozorněla a dívala se směrem, odkud to znělo. Po chvilce se ozval jakýsi, snad zvířecí zvuk. Lucky se téměř nehnula. Pár metrů od ní se nakonec objevil malý ještěr, který jí svou velikostí byl sotva něco nad kotníky. Byl tmavě zelený se světle zelenou hlavou, žlutým břichem, dlouhým ocasem s černými pruhy a s červenými pruhy na hřbetě. Na krku, hřbetě a na všech končetinách měl jakési štětinky. Vypadal jako malý dravý dinosaurus, ale nebyl to dinosaurus, protože o ty se Lucky zajímala už odmala. Tenhle ještěr jí připomínal Velociraptora, ale na hlavě měl hřebeny, kterými se spíš podobal Allosaurovi, ale jeho dlouhý ocas a štětinky zase ukazovaly spíše na ještěrku, takže Lucky neodhadla, co tahle podivná směska je. Jasné bylo jen to, že je to nedávno vylíhlé mládě. Lucky ho sledovala dál. Mládě váhalo, jestli má přijít blíž, rozhodlo se, že riskovat nebude, ale velmi zaujatě hledělo na kus masa nad ohněm, poté si chvíli prohlíželo Lucky, a nakonec opět namířilo svůj zrak na maso. Lucky se pohnula. Ještěr zařval, jak mu jeho malé plíce dovolily a raději uskočil, ale stále hleděl na maso. Lucky odtrhla kus masa a hodila ho jeho směrem, až za něj. Mládě se k němu rozeběhlo a zmizelo i s masem. Lucky si po jídle vzala posvátnou knihu.

Jakmile se Lucky ráno probudila, sbalila zbytky masa, další věci a vstoupila do lesa. Mládě se ovšem objevilo znovu, šlo o něco blíž a sledovalo ji.
"A co ty tu zase chceš?" Malý ještěr se ani nepohnul. Lucky mu hodila nějaké maso a šla dál. Hlouběji v lese pak uviděla stejné ještěry, větší, ale hlavně mrtvé. Něco je rozdrásalo. Lucky zavětřila. Nelíbilo se jí, co cítila, byla v tom temnota a něco velkého, dravého. Dala se do běhu. Ozval se strašlivý řev. Lucky ještě zrychlila, avšak pozdě. Dravá bestie jí zkřížila cestu. Byl to temný tvor se srstí černou, jak uhel, stojící na dvou tlapách s obrovskými drápy, vlčí hlavou, dlouhými tesáky a rudýma očima, vlkodlak patřící do hlubin temné dimenze, kterého sem zřejmě teleportoval Marco, když začal svou válku, a který měl nejspíš na svědomí spoušť v lese.
Lucky se dala na útěk a monstrum se hnalo za ní. Lucky vyšplhala na strom, ale vlkodlak, který očividně nepotřeboval měsíc v úplňku, snadno přeseknul. Lucky stihla seskočit, ještě než strom dopadl. Bestie v tu chvíli vyskočila, jak zahájila svůj útok. Lucky vytvořila dva ohnivé meče, dala ruce před sebe, otočila hlavu pryč a zavřela oči. Monstrum se nabodlo na oba meče, nezabilo ho to, ale zpomalilo. Lucky vlkodlaka odhodila, nechala meče zmizet a vytáhla meč z pouzdra katanu, kterou jí dala Momo. Netvor se vzpamatoval. Rozeběhli se proti sobě, vyskočili a Lucky natáhla ruku s katanou, když byla nejvýš, mávla s ní a utnula vlkodlakovi hlavu. Bohužel se jí tím vymkl její skok kontrole a tvrdě dopadla na zem. Měla ale štěstí, kdyby ji vlkodlak jen škrábl, za pár dní by se z ní stal stejný netvor a lék na to nebyl.
Mládě se objevilo znovu. Tentokrát přiběhlo až k ní. Lucky otevřela oči. Pomalu se zvedla. "Maso už ti nedám." Mládě se jí otřelo o ruku. "Tak běž už." Vzpřímila se, vzala meč, který ležel o kus dál a uklidila ho. Zavětřila a opět se neomylně vydala svou cestou. Na kraji lesa opět zaslechla ten řev malé ještěrky. Otočila se. Mládě stálo opodál a tázavě na ní zíralo. "Tak pojď." Mládě zařvalo a rozeběhlo se k ní. Lucky ho vzala a dala na rameno. Mládě se tam usadilo, a zdálo se spokojené.

Lucky se podívala na obří skálu, která už byla skoro před ní. Svět se znovu otřásl. Lucky šla dál. Ke skále dorazila až k večeru. Teď už tábořit nehodlala. Opět zaslechla zvuk, který jakoby ji volal, ten samý zvuk, který slyšela ve vesnici Cheetou. Šla zatím zvukem a našla další jiné znamení vytvořené z jakési energie. Připomínalo oko. Lucky se ho znovu zkusila dotknout a vstřebala ho tím do svého nitra. Nezkoumala, co to je. Znovu se podívala na skálu.
"Někde za tou skálou…" pomyslela si. Dala se do šplhání, vzhledem k jejím drápům to bylo snadné.
I když byla rychlá, a už padla i tma, nebyla nahoře, a to jí na druhé straně čekala ještě cesta dolů. Vzhledem k tomu, co vše v posledních dnech zažila a vzhledem ke skutečnosti, že i přes své neuvěřitelné schopnosti, byla stále ještě mládětem, únava už se značně hlásila ke slovu. Lucky odpočívala na římse a mládě běhalo kolem. Lucky zahlédla jakousi temnou energii, která odněkud přicházela. Otočila se. Byla tam Victoria, ta, co Lucky otrávila, mládě se schovalo za kámen. Lucky vstala na všechny čtyři.
"Zase ty?! Co mi chceš udělat tentokrát?"
"O tebe ani tak nejde." Řekla Victoria. "Chci se zavděčit pánovi zla."
"Jsi hlupák! Jemu se nikdo nezavděčí, on má rád jenom sám sebe."
"Za tvou smrt jistě vděčný bude. A mít přízeň budoucího vládce světa nebude špatné."
Lucky zavrčela a její oči zasvítily magikou. "Vybrala sis špatný den. Dneska umřít nehodlám!" Vzpřímila se, vytvořila si dva neutrální meče a vrhla se do útoku. Victoria vytvořila elektrický štít, odrazila Lucky útok a paralyzovala ji svým útokem.
"Špatná strategie mláďátko, copak nevíš, že neutrální element nemá šanci proti bleskům?"
"Ups, zapomněla jsem…" Victoria se usmála a odkopla Lucky. Lucky málem spadla ze skály, ale v poslední chvíli se drápy zapřela do římsy. Měla co dělat, držela se vší silou, aby nespadla.
"Jak roztomilé." Prohlásila Victoria. "Magik, který neumí létat." Přišla k zoufale se držící Lucky. Ta se podívala dolů. Byla to taková výška, že dole nic nebylo vidět.
"Budeš jeden z mála magiků, kterému se nemuselo probodnout smrtelné místo, protože to ti samo vyletí z těla, až se rozplácneš."
"Ne… ne…"
Victoria zasáhla bleskem Lucky levou ruku. Lucky zasípala bolestí a už jen na vlásku se držela jednou rukou.
"Pán zla bude vděčný za tvé tělo." Zasáhla jí i druhou ruku. Lucky se s řevem řítila dolů. Snad jen sekundu poté, co začala padat, se z druhé strany skály vyřítila jiná žena magika, která letěla rychlostí blesku za Lucky. Dokonce ji chytila jednou rukou, načež ji přitáhla více k sobě.
"Mám tě!" Lucky v tu chvíli div neskákalo srdce v hrudníku. Žena udělala otočný manévr.
"To snad ne!" Rozčilovala se Victoria. Žena položila Lucky zpátky na římsu a přistála před ní.
"Vida." Řekla Victoria. "Olivie?"
"Ruce pryč od mého dítěte!" Lucky v tu chvíli vytřeštila oči.
Victoria se zasmála. "Kde máš svého milovaného manžílka? Jo, promiň, on je vlastně mrtvý. Zdá se, že je čas tě za ním poslat."
Olivia vytáhla drápy. Victoria zavrčela a vztekle vrhla elektrický proud. Olivia ho zastavila zemním štítem.
"Já tě stejně dostanu!" Začala Victoria ve svém návalu vzteku vrhat elektrické koule. Olivia vytvořila dva zemské meče a elektrické koule s nimi všechny odrazila. Pak rychle vyletěla na Victorii, chytila ji za límec a v pravé ruce vytvořila energii na zemní pěst.
"No tak, slitování Olivie, toho ty jsi měla přece vždycky dost." Prosila Victoria najednou, jelikož věděla, že nemá šanci proti zemnímu elementu.
"Tys mi chtěla zabít dceru." Odpověděla Olivia na její prosby, a uštědřila ji pořádnou ránu. Vytvořila tornádo a poslala ho na Victorii. "Příjemný let." Tornádo odneslo Victorii daleko od nich. Olivia zatáhla drápy a otočila se směrem k Lucky, a protože ta stála na čtyřech, Olivia zaujala ten postoj také. Pomalu k sobě přišly. Lucky mlčela.
"Lucky…" Promluvila Olivia velmi laskavým hlasem. "To sem já." Lucky na ní chvíli zírala. Ale v okamžiku ji poznala, nevěděla sice, jak je to možné, ale v tu chvíli jí to hlavně bylo jedno. Vrhla se Olivii s pláčem do náruče a ta ji s pláčem objala.
"Jsi tady." Šeptla Lucky.
"Jsem tady zlatíčko, neboj." Byly takhle asi půl hodiny. K Lucky přiběhlo mládě ještěra ze své skrýše. Olivia ho zaregistrovala. "Co tu dělá Reptial?" Lucky se na ní podívala.
"Jak jsi to řekla?"
"Reptial."
"Aha, je se mnou, neplánovaně jsem si ho totiž ochočila, v tom lese je vyhladil vlkodlak." Vysvětlila Lucky. Potom se ke své konečně nalezené matce přitiskla zpátky. Olivia ji vzala do svého domu, tedy do toho, ve kterém momentálně byla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama