Kapitola 7

16. prosince 2014 v 12:50 | Lucky14 |  Legend of the Magik: Zrození vyvolené
Legend of the Magik Gramaticky upraveno
Kapitola 7
První úder
Marco v temné dimenzi, ve svém sídle, dále zpracovával pomocí počítače svůj temný krystal. Byl to jeden z jeho plánů. V místnosti se pomocí teleportu zjevila cizí žena. Byla také magik. Měřila asi 170 centimetrů, měla dlouhé světle hnědé vlasy. Na sobě džínové kraťasy, tmavě červenou košili a na krku náhrdelník z pravého zlata zdobený rubínem uprostřed. Měla šedomodré oči, její pohled byl chladný jako ten Marcův. "Zase ty!" Zavrčel Marco, aniž by se otočil.
"Já myslela, že ty nikoho nepotřebuješ:" Promluvila stejně chladným hlasem.
"Jistě, že ne."
"Ale nabízel jsi spojenectví té nule."
"Do mých plánů ti nic není."
Mohla bych ti pomoct." Marco zařval. Rychle se zvedl ze svého místa a popadl ženu za krk podobně jako dříve Lucky.
"Aby bylo jasno, k podmanění a ovládnutí světů nikoho nepotřebuju! Já jsem tu pán, já jsem šéf! Můžu tě zlikvidovat, kdykoliv budu chtít. Ty jsi jen poskok, stejně jako ostatní tupci." Nakonec ji pustil a zavrčel. Promnula si krk, ale nevypadala naštvaně.
"Jistě, ty jsi pán, ale vypadá to, že tě nikdo nebere vážně."
"To přijde už brzy. Nejdřív musím pro symbiotický virus." Žena se usmála.
"Já si zatím pohraju se Zloconem."
"Na každý jed je i protijed." Marco se kouknul zpátky na svůj počítač. "Proto sestrojím tohle." Upřel pohled zpět na neznámou ženu: "A ty vypadni! Ještě posloužíš." Žena se bez dalších slov teleportovala pryč. "A pro tebe Lucky, přichystám jedno speciální překvapení." Marco se zasmál, potom si vzal pár věcí a teleportoval se pryč.

Henry byl na vrcholu vysoké skály a díval se dolů. Vzpomínka a uvědomění si, že Ignitos je jeho otec v něm vyvolala i jinou věc. Vzpomínku na matku. Bohužel se mu vybavil jen ten nejhorší obraz. Obraz, jak kdosi cizí, jemuž jeho paměť nedávala tvář, vraždí jeho matku a on to celé jako mládě vyděšeně sleduje, mu projížděla hlavou. Byl to Marco? To nevěděl, ale za smrt své matky se rozhodl dát vinu právě svému otci. Měl tam být, měl je ochránit, ale nebyl tam. Henry nakonec sešel ze skály a odešel.

Momo se zabydlela ve městě magiků. Město bylo stále ještě poničené od útoku Marca. Jeho obyvatelé odstraňovali škody a dávali město dohromady s pomocí stavitelů. Stavitelé vypadali jako obří mravenci a byli organizovaní stejně dobře jako oni, přesto bylo jasné, že opravy potrvají měsíce. Lucky zavřela knihu Sacred Scripts, kde četla dopis, ve kterém bylo napsáno, jaký je Aurel, syn Boha světla a jací by měli být ti, kdo jej chtějí následovat. Lucky zůstala s Momo u ní doma. Stále myslela na Henryho. Doufala, že k ní něco cítí, ale jistá si tím nebyla.
"On se určitě vrátí." Snažila se ji ujistit Momo, ale s Lucky nebyla vůbec řeč. Ozvala se její melancholická náladovost. Nebyla si jistá, že se vrátí, byl to přece původně samotář. Nepřátelský mrzutý a asociální, a i přesto, že už se alespoň, co se týče přístupu k ní, změnil, nebyla si tím jistá, vždycky byla zvyklá počítat s oběmi možnosti, ale co se týče Henryho, byla spíše pesimista.
"Nemůžeš vědět, jestli se vrátí. Třeba je rád, že se mě zbavil, třeba chce mít ode mě už konečně klid." Momo zavrtěla hlavou:
"Pamatuješ, jak se poprvé proměnil v Dark magika? Byli tam strážci. Na co se tě zeptal, když se proměnil zpět?" Lucky zapátrala v paměti.
"Zeptal se mě, jestli jdu s ním." Momo přikývla.
"Myslíš, že by se tě ptal, jestli se s ním vrátíš, kdyby se tě chtěl zbavit? Přeci tě tam mohl nechat se strážci, a kdyby se tě chtěl zbavit, tak by to při první možnosti udělal." Lucky jen mlčela. "Prozradím ti malé tajemství, Lucky. To on se bojí, že ty jednoho dne odejdeš pryč." Lucky na ní jen vytřeštila oči.
"Cože?!"
"Nejsem ta správná osoba, co by ti to měla říkat, ale nepochybuji o tom, že se vrátí minimálně proto, aby se tě znovu zeptal, jestli chceš jít s ním, takže se vůbec nemusíš trápit tím, jestli se ukáže."
"Znamená to tedy, že jsem pro něj důležitá?"
"Ty tu odpověď znáš Lucky, mnohem líp, než já."
"Asi jo." Řekla si Lucky spíše pro sebe a pak změnila téma hovoru. "Momo, jak se jmenuješ? My tu máme anglický názvy, ale ta vesnice, kde jsi bydlela je v čechách. Momo určitě není tvoje pravé jméno, že ne?"
"Ne. Tak jsem si začala říkat v Japonsku. Jmenuju se Anežka."
"Anežka... jo, to zní líp. A příjmení?"
"Není důležitý, v tomhle světě ne." Lucky chtěla ještě něco říct, jenže jí zazvonil telefon.
"Halo? A co se děje? Dobře."
"Co se stalo?" Koukla na ní Momo.
"Nevím, volal mi Ignitos, že se mám ihned dostavit do chrámu. Posílá pro mě Weyna."
"Dobře, půjdu s tebou." Momo si připravila věci a společně počkaly na Weyna. Po té se vydali společně do chrámu.

Ignitos už na ně čekal. Ve tváři měl ustaraný výraz. Ztěžka se nadechl a pomalu začal mluvit.
"Lucky, dostali jsme zprávu, že Marco zaútočil v lidském světě."
"Na koho?"
"Je mi to líto Lucky, ale byl to Thomas Zerou" Lucky se na něj nevěřícně podívala.
"Ne… to ne, to ne." Lucky odmítala uvěřit tomu, že člověk, který ji vychovával, je mrtvý, že ho zavraždil Pán zla jen proto, aby jí přidal na trápení. "Řekni, že to není pravda, třeba to není on."
"Je to on, to už máme potvrzený." Potvrdil Ignitos. Lucky jen smutně zavrtěla hlavou.
"Né..." Momo jí položila ruku na rameno.
"Lucky..."
"Říkám ti to, protože si myslim, že máš právo to vědět." Pokračoval Ignitos. "My se tam teď teleportujeme, ty tu zůstaň s Momo."
"Ne, půjdu tam taky!"
"Lucky, nemyslím si, že je to dobrý nápad."
"Ty už víš, že jsem dost tvrdohlavá, vezmeš mě, trvám na tom!" Ignitos si povzdechl.
"Půjdu s vámi." Řekla Momo. Když byli Ignitos, Weyne, Spot, Lucky a Momo připraveni, teleportovali se do světa lidí na místo, kde se poprvé setkala Lucky s ignitosem. Po té dojeli autem na adresu, kde dříve bydlela Lucky. Ta vystřelila z auta a hnala se domů. Momo se co nejrychleji snažila dostat za ní. Lucky našla Thomase, "Toma" v kaluži krve s proříznutým hrdlem, v jeho očích zůstal vyděšený výraz.
"Ne! Ne!" Lucky zacouvala dozadu a zakryla si tvář. "To ne." Tvář ji během chvilky smáčely slzy. V tu chvíli už tam doběhli i ostatní.
"Ježkovy oči." Pronesl spot, když viděl tu hrůzu. Momo objala Lucky. Ignitos sebral papír, na kterém bylo nakresleno znamení zla. Bylo jasné, že to tam Marco jako svůj podpis nechal schválně.
"Nejsou zničené dveře, zřejmě se jsem teleportoval přímo." Konstatoval Weyne. Momo zatím odvedla Lucky ven.
"Plánoval to." Odpovídal Ignitos. "Chtěl zdrtit Lucky. Parchant!" Obrátil svůj pohled ke Spotovi. "Povolej sem speciální tým." Zatímco stále zůstávali uvnitř, Momo byla venku s Lucky. Musela ji držet, aby se nezhroutila k zemi. Když se vybrečela, stále zůstávala otřesená a třásla se, byla v šoku, ale byla schopná stát aspoň na čtyřech.
"Jak věděl, kde jsem bydlela, Anežko, jak?" Upřela své uslzené oči na Momo.
"Věděl o tobě mnohem dřív, než tě Ignitos našel. Měl dost času si o tobě všechno zjistit." Lucky jen zoufale zavrtěla hlavou.
"Tohle je šílený. Hypere, proč se tohle stalo?!" Podívala se k nebi. "Proč, řekni mi proč?!" Hyperos se objevil.
"Cítim s tebou žal, Lucky. Služebníci temnoty, se vždy snaží zlomit ti, jenž slouží světlu, to víš."
"Jo?! Nevypadalo, že bys cítil žal. Mohl si tomu zabránit."
"Nelze zabránit tragédiím ve světech, ve kterých je temnota. Nemysli si, že mě nebolí jeho ztráta. Nestvořil jsem život za účelem smrti."
"Já vím. Vím, že si dobrý. Postarej se o jeho ducha, prosím."
"Postarám. Nezapomínej ani v těžkých chvílích, že můj syn a v něm i já, jsme stále s tebou." Hyperos opět zmizel. Lucky zoufale sklopila hlavu.
"Kde sakra jsi, Henry?!"

Henry věděl, že ho volá. Neslyšel ji sice fyzicky, ale věděl to. Přestože jeden druhému zatajovali své city, už teď bylo mezi nimi silné mentální spojení. Toto spojení bývalo běžné mezi vyššími magickými tvory, obvykle mezi partnery, ale i mezi těmi, u kterých láska byla nevědomá, ale skutečná. Henry se teleportoval do chrámu zrovna ve chvíli, kdy se všichni vraceli.
"Konečně!" Přitiskla se k němu Lucky zdrceně. Objal ji a kouknul na tázavě na Momo, i když neměl lidi v lásce, přišla ze všech nejpřijatelnější. Rozhodně se nechtěl dívat na svého otce. Momo mu pomalu a potichu řekla, co se stalo. Henry k sobě přitiskl Lucky ještě víc.
"Jsem tu." Řekl potichu a hladil ji. Normálně by ji nejspíš jen držel, ale protože si sám vzpomněl na smrt své matky i na to, jak mu bylo, byl mnohem chápavější, ale bylo to vůbec poprvé, co byl schopný empatie. Nicméně lidštější byl pouze k ní, jinak byl stále stejný. Držel ji dost dlouho, než se zase relativně uklidnila.
"Kde jsi byl?"
"Musel jsem pryč, na nic se mě neptej."
"Vezmi mě domů."
"Domů?" Podíval se na ní Henry nechápavě. Nevěděl, co tím myslí.
"No, k tobě do lesa." Musela mu to vysvětlovat. Byl překvapený, že stále chce jít. Konec konců, kdyby nebyl zbabělec, věděl by proč.

O pár dní později se u Henryho "doma" brzy ráno objevila Momo.
"Jak to, že všichni víte, kde jsem?!" Zuřil Henry.
"Uklidni se, prosím tě." Řekla Momo trochu tvrději, než u ní bylo zvykem. Musela s Henrym mluvit v jazyce magiků, protože neuměl žádný jazyk lidí. "Vím to jen já a tvůj otec." Henry se na Momo otočil a naklonil se nad ní, že to bylo až nepříjemné.
"A ty to víš jak, člověku?!"
"Víš, že mám i jméno?"
"Nezájem!"
"Vím to ze svých snů."
A jak ses sem dostala?!"
"Mám GPS teleportér."
"Henry, prosím." Přišla k němu Lucky."Každý není tvůj nepřítel, Anežce můžeš věřit, je na naší straně a je to moje přítelkyně."
"Věřit jí? Věřit člověku? Vždyť jsou tak primitivní, slabí a nudní."
"I lidé jsou živý bytosti, myslí, cítí, vnímají, znají lásku, strach, nenávist, smutek, bolest, štěstí a radost, nejsou ve všem odlišní."
"A víš, co všechno napáchali? Ničí svůj svět a zabíjejí i tvory v něm."
"Nepopírám špatné lidské skutky, ale ty nemáš právo je soudit, navíc Anežka nic špatného neudělala." Henry se podíval na Momo a poté zpět na Lucky.
"Možná ne, ale já jí nevěřím."
"Já ano, nevěříš ji, dobře, ale věř mně." Podívala se mu Lucky do očí. Henry se nadechoval k argumentu, ale při pohledu do jejích očí nakonec už neřekl nic.
"Fajn." Kouknul na Momo: "Co chceš?"
"Ignitos mě posílá, abychom vzali Lucky ke Catie, elementce země."
"Proč?" Zeptali se Lucky i Henry současně.
"Naučí tě zdát zdejší rostliny, Lucky. A ví věci, který ví málokdo, třeba se něco dozvíš."
"A je to k něčemu?" Zeptal se Henry otráveně.
"Myslím, že ano" Odpověděla Momo.
"Ááá, tak ty myslíš, človíčku. A víš, co si myslím já?"
"Radši jdeme." Ozvala se Lucky. Vyrazili tedy na cestu. Ale Henry pořád nadával.
"Vede nás člověk, to jsem zvědav, kam dojdeme."
"Co proti mně máš?"
"To už jsem řekl."
"Hlavně, že ty jsi dokonalost sama."
"Primitive!"
"Bývá vždycky takový mrzout?" Zeptala se Momo Lucky.
"V mé přítomnosti, jen občas. Ale když jsme šli pro tebe, bylo to to samé jako teď." Vyšlo slunce. Henry si zakryl oči a zasýpal. Momo se naklonila k Lucky.
"Máš ty brýle?"
"Jo." Lucky vytáhla z kapsy černé sluneční brýle, které jí dala Momo pro Henryho a dala mu je. Nasadil si je a díky tomu mu přestalo vadit sluneční světlo. Pokračovali dál. S jednou přestávkou šli asi dvě hodiny. Došli do lesa. Lesem procházeli dál.
"Budeme tu procházet a Catie se časem objeví." Řekla Momo.
"No to je opravdu úžasný plán!" Zavrčel Henry sarkasticky.
"Kdo je Catie?" Zeptala se Lucky.
"Catie je elementka země." Odpovídala Momo. "Má ti toho hodně co říct." Jak šli lesem, uviděli tvora, jehož hlava připomínala pásovce, ale tělo měl členěné na hřbetě ostny a jen dvě drobné nohy. Lucky se zastavila.
"A co je tohle?"
"Drilmond." Odpovídal Henry dřív, než to stihla Momo. "Jsou celkem hloupí, ale pokud se naštvou, stočí se do klubíčka a valí se proti tobě. Vzhledem k těm ostnům dost jsou nepříjemní." Šli dál a potkali pomalu a nemotorně se pohybujícího tvora, který byl z kamene.
"Golem, kamenný golem, nejmenší a nejslabší z golemů, ale nepřibližuj se k nim." Varoval ji Henry. Jak šli, objevila se před nimi žena v tmavě fialové blůze, vysokých botách, tmavozeleném plášti s kouzelnickou holí, jinak vypadala jako člověk. Všichni tři se zastavili. Žena promluvila:
"Zdravím tě, Lucky," koukla na Momo. "Momo!" Upřela svůj zrak na Henryho. "A ty jsi…"
"Řekněme bodyguard." Ozval se Henry a doufal, že mu dá pokoj.
"Dobře. Já jsem Catie, elementka země. Lucky, naučím tě znát přírodu, tím myslím rostliny, které jsou bezpečné, léčivé, jedovaté a protijedy. Pojď se mnou." Lucky s Catie šly dál do lesa. Momo s Henrym zůstali na místě. Henry pro jistotu vylezl na strom, aby s ním Momo nemohla mluvit, ta jen zavrtěla hlavou. Trvalo to přes další dvě hodiny, než Catie pověděla Lucky všechno, co musela vědět. Chtěly se zrovna vrátit zpátky, když se ozval hlasitý řev, před Lucky s Catie skočilo osm Lizardů a z jiné strany vyšel Lizardman.
"Lizardi!" Vykřikla Lucky a nasadila obranný postoj.
"Výborně Catie!" Promluvil Lizardman. "Pán zla ti posílá pozdrav."
"Postav se dál, Lucky!" Vykřikla Catie. "Jsou tu kvůli mně." Lucky couvla dál. A Catie si několikrát přetočila svou ocelovou hůl v ruce, jako nějaký komik. Lizardman zařval a přikázal gestem ruky lizardům útok. Lizardi se rozeběhli na Catie, ta na ně namířila svou kouzelnou hůl, vyslovila zaklínadlo a z její kouzelnické hůlky vysvitnul zelený paprsek, zemní element se silou přírody, který zasáhl Lizardy. Poté, co se vzpamatovali, se na Catie vrhli znovu lizardi už i s lizardmanem, Catie se svou hůlkou obratně bránila i fyzicky. Nakonec postavila svou hůl před sebe doprostřed, pevně ji uchopila a vyslovila zaklínadlo a čekala. Ještěři se řítili přímo k ní. Lucky vytřeštila oči, ale zůstávala na místě. Kolem Catie se objevilo zelené světlo, zářící energie zemského elementu stoupala Catie od špiček nohou až k její hlavě. Počkala, až u ní budou ještěři dost blízko, po té zvedla hlavu i ruce a uvolnila tak sílu zemního elementu, ten zasáhl nepřátele a ti byli poraženi. Všude kolem Lucky a Catie vlálo listí a drobné větvičky a země se otřásala, takže se Lucky musela zapřít drápy, aby udržela rovnováhu, za to Catie se ani nepohnula, vždyť vládla tomuto elementu. Po nějaké chvíli zemětřesení ustalo. Lucky přiběhla zpět k Catie.
"Co to bylo?" Zeptala se trochu ohromeně.
"Zemní bouře. Bouře je nejsilnější schopnost elementu." Vysvětlila Catie. Lucky se zamyslela.
"Když mi Marco ukazoval schopnosti neutrálního elementu, mluvil o tom, že nejsilnější útok je Neutrální bouře…"
"Ano. Pouze elementi a magikové ovládají bouři v závislosti na jejich elementu. A ty… zacházej s touhle schopností opatrně. Muže ochránit, ale i ničit a brát životy." Přiběhli Momo a Henry.
"Co se stalo?" Ptala se Momo. "Viděli jsme efekt zemní bouře."
"Menší problém nic, co bychom samy nezvládly." Odpověděla Catie klidně a podívala se na Lucky. My jsme hotové, pamatuj si to Lucky." Podala jí ruku. "Budu se těšit na další shledání."
"I já." Přijala Lucky ruku. "Nezapomenu to." Catie si po té ještě potřásla rukou s Momo.
"Mějte se, Bůh s vámi." Koukla na Henryho. "I s tebou." Po rozloučení se dala na odchod a po pár krocích zmizela jako duch. Lucky se na tváři objevil tázavý výraz.
"Zmizela?"
"To elementi dělají." Vysvětlila Momo a vydali se na zpáteční cestu.
Marco se vrátil z údolí temných sopečných polí a vulkánů, odkud si také přinesl symbionta, virus, jenž potřebuje hostitele, jehož součástí se pak stane, včetně unikátní síly, osobnosti a vzhledu. Marco virus rozmnožil a potom ho aplikoval na každého Lizardmana, co vytvořil a snažil se zmutovat co největší počet lizardů. Potom se začal zabývat jinou činností, jen seděl a jeho či zeleně zářily magikou. K jeho sídlu se začali stahovat temné bytosti až z dalekého okolí. Marco je psychickými silami přivolával.

Hned druhý den po rozhovoru s Catie, Lucky přišla v doprovodu Momo a Torradora do chrámu, kde sídlil Aurel. Musela vyběhnout spousty schodů, aby doběhla až nahoru.Aurel už na ní nejspíše čekal, ale tentokrát nevypadal jako drak. Byl ve své původní podobě: 180 centimetrů vysoký magik s tmavými hnědými vlasy, strništěm a hnědými vlasy. Měl oblečenou bílou košili a béžové kalhoty.
"Ahoj Lucky." Aurel seděl na pohovce a před ním byl stůl a na něm dva hrníčky. "Klidně se pojd posadit ke mně. Konec konců, návštěvy přece nenecháváme jen tak stát."
Lucky pomalu přišla a posadila se vedle Aurela a nemohla si ho přestat prohlížet. "Něco se děje?"
"Ne, to ne. Jen… ještě sem tě v této podobě neviděla."
"Ano, může to být nezvyk, myslím ovšem, že dnes je to tak lepší. Chci ti ulevit od té bolesti." Na to Lucky mlčela. Aurel pokračoval. "Ztráta milované osoby vždy bolí, to je přirozené i mne to bolí s nimi, mám vše živé rád, jako můj otec. Toma máme rádi. Mnozí však kvůli bolesti na mne zapomenou a to pak bolí také. Ty jsi ale přišla."
"Obětoval ses kvůli mně. Jsi můj přítel, nechci zapomenout. Můžeš mi pomoct od té bolesti?"
"Pokud mi to dovolíš, velmi rád. Mohu začít třeba obětím, to má vždy léčivé účinky."
"Budu ráda." Odpověděla Lucky. Aurel ji objal. Lucky se opravdu cítila lépe, přestože bolest nezmizela úplně, neboť takové věci chtějí čas, cítila se o mnoho líp. Děkuju. Víš, s tebou se vždycky cítím líp a přitom tak nějak přirozeně." Aurel se usmál.
"Možná proto, že jsem jen magik."
"V dračí podobě?" Usmála se Lucky.
"Ano, i tak se to dá říct. Dovolil jsem si připravit ovocný čaj, vím, že ho máš ráda, i já si ho rád dám. Připravil bych i něco k zakousnutí, ale vím, že by sis stejně nevzala."
"Děkuju, Lucky si vzala čaj a napila se. "Svatej Aureli, to je tak… Dobré!" Zarazila se. Došlo jí, co řekla.
"Omlouvám se."
"Vlastně je to v pořádku, čaj sem dělal já." Zasmál se Aurel.
"Přišla jsem k tobě s otázkami." Začala Lucky po té, co se znovu napila čaje.
"Co máš na srdci?"
"Kdo je vlastně vyvolená? Co je zač?"
" Vyvolená, či vyvolený, dnes už jistě víme, že vyvolená, je Magik, kterého už předem vybral můj otec, narozený roku 2000, což znamená dnes 18 let starý magik."
"Vybral k čemu?"
"K tomu, aby v jeho jménu vedla boj, proti elementární temnotě a zničila pána zla."
"Může elementální temnota náš svět zničit?"
"Ano, Temný element i temná dimenze mají stále fyzický základ, proto tento element a tato dimenze i tvorové do ní patřící mají svou omezenost, avšak i tato pouhá elementální temnota je natolik mocná, aby náš svět zničila."
"Takže úkolem vyvolené je utkat s Elementální temnotou a zničit její služebníky?"
"Ano, a k tomu ji dá sám otec sílu, jakou si nikdo neumí představit. Nejprve to, ale musí příjimout."
"Ale já nejsem…"
"Kým nejsi? Vyvolenou? Jsi jediný magik, narozený roku 2000, který ovládá všechny elementy, tu sílu nemáš náhodou, je to dar."
"To ne! I kdybych byla vyvolenou, jak bych já sama mohla Pána zla zastavit. Vždyť mám jen 5 elementů, on má k dispozici ten temný, proměňuje se v Dark magika, je to vrah a všeho schopný tvor a navíc… Henry mu přelomil páteř a on se za třináct dní objeví, jakoby se to nestalo, někdo tak silný…"
"Zajímavé. Evidentně nechceš ani slyšet a nepřipustit si, že bys byla vyvolená, a přesto tě zajímá, jak ho porazit. Nezáleží na tom, jak silný je Pán zla, jeho fyzická síla má své hranice."
"Copak síla Pána dobra své hranice nemá?"
"Pán dobra je sice mnohem, mnohem silnější, než normální magik, ale je především plně oddán Bohu světla, je to jeho Boží bojovník. Jeho nejmocnější zbraní není síla nebo ovladatelnost elementů magiky, jeho nejmocnější zbraní je víra a já sám budu jeho velitelem tím, kdo mu bude ukazovat směr. Víra řídí jeho sílu, slábne-li víra, slábne s ní i jeho síla."
"Jaký záměr vlastně Pán zla má?"
"Copak ti to není jasné Lucky? Pán zla je služebník boha temnoty, jeho pán je Beelzethor, to on sám dobře ví. Nevraždí jen tak a nesnaží se ovládnout světy pro nic za nic. Jeho záměrem je, aby co nejvíce lidských a elementálních bytostí nepoznalo mého otce, aby se k nim nedostalo poselství o milosti a spasení, aby se nemohli zachránit."
"A co kdyby Pán dobra zaútočil na Pána zla, nečekaný útok ze zálohy, pak by…"
"Lucky!" Přerušil ji velmi důrazně Aurel. "Pán dobra nesmí ubližovat ostatním. Dokonce ani v případě Pána zla. Jeho hlavní síla je v jeho víře, v tom, že když zhřeší, pokoří se, v tom, že občas spadne, ale nevzdá se a zůstane věrný. Jak už jsem zmínil, vyvolená je obdarována nepředstavitelnou silou, která ovšem není její, proto to může být jen někdo čestný a čistý, někdo, kdo tyto schopnosti nepoužije jinak, než v obraně, nebo je-li přímo ohrožen život, či je nezneužije ve svůj vlastní prospěch."
"Jasně, rozumím. Tamto by nebylo správné." Po tomto rozhovoru se rozloučili a Lucky vyrazila zpět.

Místo, kde Henry žil, bylo u lesa Souwollů pod vodopádem, který protékal z jeskyně dál přes celé údolí, které bylo uzavřeno velkými skalními stěnami a na jehož konci se nacházel les souwollů a další skalní vodopád. Bylo to velmi krásné místo, plné klidu, ve dne zde byl slyšet jen zvuk tekoucího vodopádu a v noci, kdy místo díky prosvětlování světlušek vypadalo mnohem krásněji, to byl zvuk cvrčků a zpěv souwollů. To údolí se jmenovalo Noční vodopády. U jednoho z nich měl Henry svou boudu, v které žil už pět let a celé prostorné údolí mu tak neoficiálně patřilo. Lucky už tu několik měsíců žila s ním, netrvalo moc dlouho a to místo si zamilovala a také se jí líbilo více v noci. Jednoho večera, kdy slunce právě zapadalo, Lucky a Momo seděly poblíž vodopádu, zatímco Henry byl na druhé straně údolí hlavně proto, aby s ním Momo nemohla mluvit. "Přemýšlím o tom celé dva dny." Mluvila Lucky o rozhovoru s Aurelem, který jí uvízl v hlavě. "Dobrá, nejspíš je to pravda."
"Co je pravda?"
"Že já jsem vyvolená."
"Jo, myslím, že to tak je."
"No jo, jenže už jsem to připustila a nic se nestalo."
"To proto, že tvůj postoj se nezměnil, rozumem to víš, ale stále to odmítáš. Je to jako bys věděla, že máš v pokoji bordel a víš, že ho máš uklidit, ale dokud nevstaneš a neuklidíš to, tak se v tom pokoji nic nezmění, stejně tak se nic nezmění, dokud nepřijmeš, kdo jsi."
"I když je to zřejmě úkol od Hypera?"
"Hyperos nám přece nechává svobodu volby."
"Jo, to vím."
"Musím jít. Mějte se tu dobře." Zvedla se Momo.
"Jo, ty taky." Objala ji Lucky.
"A drž se."
"Snad budu." Lucky sledovala, jak se Momo pomocí GPS teleportéru teleportuje pryč. "GPS teleportér… Co by za to lidi dali." Lucky vyšplhala po skále až nahoru k Henrymu. "Ahoj, není to hezký?" dívala se na západ slunce.
"Zapadající slunce?" Henry si znuděně oddychl a postavil se. "Nechceš se radši proletět?"
"Tak jo, jo!" Vyskočila mu na záda.
"Ale drž se!" Upozornil ji a vzlétl, milovala létání ještě dřív, než se dostala do magického světa a občas se jí už od mala zdálo, jak ona sama létá.

Byl večer druhého dne, slunce se ještě drželo nad obzorem a bylo dvacet stupňů. Lucky s Henrym sháněli jídlo. Náhle teplota prudce spadla na nulu, zvedl se vítr, obloha zčernala a celý elementální svět potemněl. Nebylo místo, kde by se to nestalo. Lucky se zmocnil pocit, který byl nepříjemný a děsivý.
"Co je to?"
"Zdá se, že už to vnímáš."
"A co?"
"Temnotu…" Henry zavětřil. "Něco se děje…" Na jiném místě z oblohy vyšlehly temné blesky, temná dimenze se otevřela a do elementálního světa vletěl obrovský temný černo fialový drak s fialovýma očima, na jehož hřbetě stál Marco a jeho oči zeleně zářily magikou. Marco zvedl ruce a cosi řekl, v tu chvíli se temná dimenze otevřela ve všech částí magického světa. Vyskákaly z ní temné bytosti, skřeti, některé byly na létajících obludách podobných napůl netopýrovi a napůl šelmám, byly to netopýří šelmy. Lizardi a Lizardmani, nyní ještě víc zmutovaní díky viru symbionta, kostlivci v brnění, ohniví gargoyleové, trollové ozbrojení šavlemi a další temné bytosti, které okamžitě zaútočily na elementální svět a ničily vše, co jen mohly. Objevili se i Dark magikové. Marco se zasmál.
"Běžte! Běžte mí poddaní! Ničte, bořte, vražděte! Ať jich co nejvíc nemá šanci Poznat Hypera!" Sám potom někam letěl a jeho drak každou chvíli chrlil na zem temný oheň. V chrámu strážců nastal stav pohotovosti. Spot analyzoval data.
"Zprávy o útoku přicházejí z celého světa bez výjimek, všechno to začalo krátce před čtvrt na osm večer, v 19:14 přesného času." Strážci vyšli ven a vzlétli do vzduchu, aby zjistili, co se děje temné nebe, blesky, temní útočníci, oheň křik, boj, tohle byl pohled, který se jim naskytl, doprovázený zimou. Nevěřili svým očím.
"Tohle je válka." Řekl Torrador. "Pán zla, zaútočil na celý svět." Ignitos začal vydávat rozkazy.
"Torradore, najdi Lucky, jsou to Noční vodopády! Riane, přiveď sem Momo! Weyne, vyšli zprávu obranné jednotce, a zjisti, jak jsou na tom krystaly rovnováhy, vyhlašuji válečný stav." Sotva to stihl doříct, napadl je gargoyle. Ignitos šel do útoku, aby ostatní strážci mohli splnit rozkazy. Lucky s Henrym byli také pod útokem, zaútočila na ně skupina lizardmanů, teď už to však byli spíše symbionti. Bojovali společně, jenomže potom přiletěla netopýří šelma, popadla Lucky a letěla pryč.
"Lucky!" Henry ji chtěl pomoct, jenže Symbiontů na něj bylo moc a musel s nimi bojovat, rozzuřil se a proměnil se v temného. Netopýří šelma řízená temným skřetem zatím letěla doneznáma i s Lucky, ta si počkala, až netopýří šelma bude nízko a ve správné chvíli na ní vychrlila oheň, ta zařvala bolestí a pustila Lucky a odletěla. Lucky dopadla tvrdě, ale nic jí nebylo. Sotva se zvedla, obklíčili ji dva kostlivci v brnění. Připravila se k boji. Zkusila vychrlit oheň, ale ten brnění nepoškodil, zkusila zemní element, ale i proti tomu bylo brnění odolné. Kostlivci se ji zatím pokusily několikrát zasáhnout šavlí, ale Lucky se lehce vyhla. Vychrlila led, ten sice kostlivce zpomalil, ale to bylo všechno. "To nevypadá dobře."
Zkusila použít nautrální dech, ten konečně zničil brnění a pak už snadno zničila oba kostlivce. Všimla si, že ji pozoruje magik. Byla to žena se světle hnědými vlasy, džínovými kraťasy, červenou košilí a se zlatým náhrdelníkem na krku. Byla to ta samá žena, která byla v sídle pána zla. "Kdo jsi?" zeptala se ji Lucky.
"Já jsem Victoria." Usmála se. Najednou seskočila, kopla Lucky do hlavy a ta odletěla několik metrů. Než se stačila vzpamatovat, ucítila ostrou bolest na krku, kam se jí zakousla Victoria, ale záměrně se vyhnula smrtelnému místu. Lucky zakvílela bolestí. Victoria jí něco píchla injekční stříkačkou a potom zmizela. Lucky se začala svíjet v křečích, a když křeče zmizely, měla šílený pohled. Mezitím se objevily obranné jednotky, rozmístily se na různých místech elementálního světa a začaly vést protiútok. Skládali se ze speciálně cvičených magiků, bývalých strážců, Huntera a jeho družiny, elementárních moudrých draků, mezi nimiž byl i Aurel a další elementi, včetně Catie. Oproti temným bytostem však byli v početní nevýhodě.
Marco dorazil na místo, kde byl obrovský zářící krystal, který měl bílou, modrou a fialovou barvu. Celkem bez problému zabil pět strážných rytířů a přišel až ke krystalu. Byl to jeden ze čtyř krystalů rovnováhy, jejichž zničení by mělo nepředstavitelné následky nejen pro tuto dimenzi, ale i pro ostatní hmotné dimenze. Marco vzlétl a začal vytvářet obrovskou tmavou fialovou kouli, kterou poslal na krystal. "Temná síla! Temná síla! Temná síla!" Když to udělal po třetí, krystal se rozpadl na milióny malých kousků a celý elementální svět se silně otřásl. Marco zmizel v temné dimenzi a začalpozorovat počítačem škody, které způsobil. "Tak co, vy červy?! Už mě berete dost vážně?!! A to je jen začátek!" Temně se rozesmál.

Henry konečně našel Lucky. Všimnul si jejího zranění na krku a chtěl jít k ní, ale zarazil se, když spatřil pohled v jejích očích, něco se mu na ní nezdálo. Lucky se na něj útočně vrhla jen, co ho spatřila. Chytnul ji tak, aby nemohla útočit, ačkoliv se o to v záchvatu šílenosti neustále pokoušela. Podíval se na její oči. "Otrávili tě!" Ještě chvíli ji pozoroval, potom ji jedním rychlým hmatem uspal. Odletěl s ní na nějaké bezpečné místo, kde počkal několik hodin, až ustane první vlna útoků, potom letěl do chrámu. V chrámu byli strážci, Momo, Ignitův otec Warmond a Spot, který zjišťoval škody v elementálním světě a posílal do různých částí zdravotnické jednotky. Situace byla o to vážnější, že jeden ze čtyř krystalů rovnováhy byl zničen. Přiběhl tam Henry s Lucky v náručí. "Potřebuji pomoct!" Ignitos, Momo a Warmond k němu přiběhli.
"Co se stalo?" Zeptal se Ignitos.
"Je otrávená, víc nevím. Při útoku jsme se rozdělili, když sem ji našel, měla už v sobě ten jed."
"Potřebujeme Catie." Řekla Momo a vzala lékárnu. Ignitos zavedl Henryho do nějakého pokoje.
"Polož ji tady na tu postel. Jdu zajistit, aby se sem Catie co nejrychleji dostavila." Odešel zpátky do hlavní místnosti. Henry Lucky položil a potom si znepokojeně sedl o kousek dál a dal si ruku na čelo. Momo, která tam byla, začala Lucky ošetřovat krk a přitom ho pozorovala.
"Bude v pořádku. Catie bude znát protijed."
"Byla by v pořádku, kdybych to nezvoral." Odpověděl sebeobviňujícím tónem a bylo to poprvé, co s Momo mluvil.
"To není tvoje chyba, Henry."
"To teda je."
"Hele, tys ji to neudělal, může za to ten, kdo jí to udělal, ne ty."
"Neměl jsem ji ztrácet z dohledu, kdybych…"
"No tak! Nech toho. Ty ji chráníš, vím, že jsi dobrý magik.
"Jo? Jak tohle můžeš vědět? To určitě nejsem."
"Kdybys nebyl, tak dneska není naživu." Momo ji ošetřila krk. "Nechám tě tu a netrap se, nemáš proč." Sbalila lékárničku a odešla. Henry chytl Lucky za ruku a držel ji.
"Vím, že bys chtěla, abych tu byl. Jsem tu." Po hodině se konečně objevila Catie. Přišla k Lucky a otevřela ji oční víčko, aby určila druh jedu.
"Je to zlovůle obecná." Potom ji nabrala krev. "Potrvá mi asi hodinu, než vytvořím protijed."
Nemůžeš ji dát ten přírodní?" Ozval se Henry.
"Můžu, ale ten ji jen zbaví jedu, ale z její krve můžu vytvořit protilátku, díky které už bude vůči jedu imunní." Catie se odebrala jinam. Do pokoje přišel Ignitos.
"Můžeme si promluvit?"
"Ne, to nemůžeme!" Odsekl mu Henry.
"Vím, že si to neměl v životě lehké…"
"Ne, to neměl!" Skočil mu do řeči: "A je to všechno tvoje vina! Tak mě nech už na pokoji!"
"Právě proto si chci promluvit." V pokoji se objevil Warmond.
"Ignitosi, nech to na mě, já si s ním promluvím."Ignitos tedy odešel. Henry si Warmonda pořádně všiml až teď, ale poznával ho.
"Dědo?" Vyhrkl překvapeně. Warmond ho objal.
"Jsem tak rád, že tě vidím živého. Rád bych si s tebou promluvil, můžeme jít do nějaké místnosti?"
"Teď ne."
"Bude to jen chvilka."
"No… tak fajn." Vyšli z místnosti. Henry se zastavil u Momo. "Jdi hlídat Lucky."
"Dobře." Momo šla k Lucky a Henry šel s Warmondem do jiné místnosti.
Posadili se. "Všimnul jsem si tvé nevraživosti vůči tvému otci." Začal Warmond.
"Je oprávněná."
"Proč myslíš?"
"Všechno je jeho vina."
"Co všechno?"
"Smrt mámy, co jsem musel zažít, zničení mého života."
"Mladíku, jediný, kdo ničí tvůj život, jsi ty sám."
"To ne! Ty roky v temné dimenzi… Nebyl bych, kdo jsem, kdyby on byl tam, kde měl být."
"Vím, že to, co jsi tam musel prožívat, bylo jistě víc, než hrozné, ale teď už tam přeci nejsi. Pověz, Henry, jak dlouho si zpátky tady?"
"Asi pět let, copak na tom záleží?"
"Což znamená, že už pět let marníš svůj život vztekem, někde zalezlý se sebelítostí."
"Ale já…"
"Ty co?" Henry si jen povzdechl. "Je ti dvacet dva let, máš před sebou celý život, tak ho žij, nevíš, co bude zítra. A co se týče toho s tvým otcem. Není to jeho vina. Nesmíš se mu divit, že tě nepoznal. A teď se zkus vžít do jeho situace. Všimnul jsem si tvých starostí o Lucky, jmenuje se tak, že? A teď si představ, že by zemřela."
"Neříkej to!"
"A teď si vezmi, že tvůj otec milovanou osobu ztratil a ty si jediný, kdo mu zbyl. Když ho nebudeš mít rád, ztratí i jediného syna a syn otce."
"Já o tom budu přemýšlet."
"Už chceš jít, že? Dobře, tak jdi. Promluvíme si ve vhodnější chvíli, dá-li Bůh, že taková bude."
"Díky." Henry byl pryč během pár vteřin.
Catie zatím píchla Lucky protijed. Henry byl u ní, střídavě chvíli přecházel po místnosti a chvíli ji držel za ruku. Když opět přecházel, mluvil si pro sebe. Lucky se probrala a tajně ho poslouchala. "Jsem k ničemu. Nedokážu si představit, že bych tě ztratil, ale nejsem ani schopen ti říct, že tě miluji, tolik bych chtěl, ale bojím se odmítnutí. Nejsem ani schopen promluvit si se svým otcem. Jsem prostě nepoužitelný." Vrátil se k Lucky, která samozřejmě předstírala bezvědomí, a chytil ji za ruku. Po chvilce pomalu otevřela oči. Hned na ní zareagoval. "Lucky?"
"Co se to stalo?" mluvilo se jí trochu těžko, kvůli zranění na krku.
"Otrávili tě, ale už je to dobrý." Objal ji a ona jeho, a když se oddělovali, políbila ho. Zaskočeně se na ní podíval. Dívala se na něj, ale neřekla ani slovo. "Ty…"
"Já ano. Miluji tě." Ještě chvíli na ní koukal a pak ji políbil pro změnu on.


Po nějaké době přišli do hlavní místnosti. "Jsi v pohodě?" Zeptala se Momo Lucky.
"Jo už sem v pohodě."
"Vy dva." Ozval se Ignitos: "Vzhledem ke změně klimatu, jsem se nechal dovést teplejší oblečení. Něco si vyberte a běžte se převléct a ještě oficiálně zaregistrujeme vaše bydliště. Jsou to teda Noční vodopády patřící tobě, Henry a Lucky ty tam teda žiješ taky, ok."
"Co ta registrace znamená?" Zeptal se Henry.
"Že ti to místo patří oficiálně."
"Díky." Vybrali si věci a šli se převléct do pokojů. Lucky měla modré kalhoty a černou koženou bundu. Henry měl šedou mikinu, černé džíny a černou koženou bundu. Vrátili se do hlavní místnosti. Byli tam Strážci, Spot, Catie, Momo, Henry a Warmond. Ignitos začal mluvit. "Svoláme poradu, musíme jednat, je potřeba Aurelovo vedení, jak budeme postupovat a jak ochránit rovnováhu." Všichni se dívali z balkonů na okolní poničený svět. Bylo jim jasné, že tohle byl první úder války, která právě začala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama