Kapitola 9

12. května 2018 v 15:56 | Lucky14 |  Legend of the Magik: Zrození vyvolené

Gramaticky neupraveno

Legend of the Magik: Zrození vyvolené
Kapitola 9
Element světla

Henry ležel v bezvědomí na podlaze v tmavé místnosti, která byla velká asi jako místnost malé garsonky, stěny místnosti byly z nějakého velmi tvrdého, ale hladkého materiálu, tmavomodrá barva stěn přecházející v černou, dělala místnost ještě mnohem temnější, jako by snad v temné dimenzi nebylo temnoty dost. Marco byl ve své místnosti s počítači, na jeden z monitorů byla napojená kamera, která snímala místnost, ve které byl Henry. Marco ho sledoval skrz monitor a čekal, až se Henry z bezvědomí probere. Čekal takhle už dlouho, téměř 6 dní. Během toho mu jeho zvědi donesli informaci, že Lucky znovu utekla strážcům a je zcela sama, což byla příležitost, jak ji zabít a jistě by s její vraždou neměl ani moc práce a za pár minut by bylo po všem, nechal to ale být, naposledy, ale její smrt už měl na pořadí svých plánů, jakmile se mu podaří Henryho pomocí temnoty zcela ovládnout i v temné formě, potom je Lucky na řadě. Potom i s ním půjde Lucky zabít. Už to nelze odkládat, musí ji zabít, dřív, než si ona sama uvědomí, kdo je. Moc dobře věděl, že ona je tím magikem z legendy, který ho má údajně porazit. Věděl to už ode dne, kdy se s ní poprvé setkal, kdy ji učil ovládat neutrální element. Stejně jako on totiž nemusela vyslovovat zaklínadla, tak jako ostatní magikové, stačila ji, stejně jako jemu síla pouhé myšlenky, což znamenalo, že její koncentrace byla abnormální. V duchu se tomu všemu smál. Půjde ji zabít s Henrym po boku. Lucky zemře rukou svého mentora. Henry pomalu otevřel oči a s bolestním zasípáním lehce zvedl hlavu, vzápětí se ale rychle postavil na všechny čtyři a zůstal stát. Stále byl v moci náhrdelníku temnoty a jeho oči byly bílé a vycházel z nich proud temné energie. Henry zůstal nehybně stát, aniž by mrkl. Vypadalo to, jako by přišel o veškerou vlastní vůli, nebo dokonce o vlastní mysl. Jen bez hnutí stál a čekal na Marcovy příkazy. Byla z něj v podstatě loutka nebo stroj. Marco se postavil ze své židle, zmáčkl tlačítko mikrofonu a rychle, ale zřetelně vykřikl.
"Proměň se!" Henry v tu chvíli vydal hlasitý řev a vzhledem k tomu, že byl v temné dimenzi, jeho proměna v Dark magika netrvala déle, než pět vteřin. V moment, kdy nabyl téhle podoby se z něj ovšem znovu stalo temné monstrum. Šileně řval a snažil se zničit stěny kolem sebe, aby se mohl dostat pryč. Rány to byly takové, že se zvuk rozléhal celým sídlem, ale stěnám, kterými byl obklopen, mohl ublížit maximálně tak, že je poškrábe drápy. Marco si ted nevšímal ani tak jeho, jako monitoru vedle, který mu ukazoval výkon krystalu temnoty. Ke své nelibosti z údajů vyčetl, že krystal temnoty má sice dostatek síly, aby ovládl mysl někoho jiného. Jeho výkon, ale nestačil na ovládnutí Dark magika, u něhož, je koncentrace temné energie mnohonásobně vyšší. Bylo to jako snažit se spustit program, který právě vyšel na deset let starém počítači. Temná energie Dark magika zkrátka pohltila množství temné energie v krystalu temnoty a ten tak přestal účinkovat. Byl to příklad toho, o čem Henry dříve mluvil, že temný element muže fungovat i jako zbraň proti sobě, vždy šlo o to, o jak velké množství energie se jedná. Po nějaké době Henry vyčerpal temnou energii potřebnou k temné formě a znovu padl ve své pravé podobě v bezvědomí na zem. Marca to rozmrzelo, bude muset najít jiný způsob, jak Henryho plně ovládnout.

Místu, kde teď Olivia žila, se dalo řikat dům jen v relativním pojetí. Ve skutečnosti to byla vysoká jeskyně, která byla sice zařízená velmi útulně, a svíčky tomu dodávaly jakousi kouzelnou atmosféru, ale pořád to byla jeskyně. Byla v ní malá jednoduchá, ale dostačující kuchyňka o kus dál byl malý dřevený stůl se dvěma židlemi, což nejspíš byla jídelna. Další část jeskyně byla jako malý soukromý pokoj s postelí.
"Ty žiješ tady?"
"Od jisté doby ano."
"Někoho mi připomínáš." Lucky si vzpomněla na Henryho, tohle bylo až nápaditě podobné, i když tady v té jeskyni to vypadalo mnohem lépe, než v té jeho tmavé boudě. "A ten někdo spíš přežíval… Utekla jsi sem, protože… No vždyt víš."
"Protože jsem během jedné noci přišla rodinu? V podstatě je to ten důvod." Olivia se podívala do očí své dcery, která měla oči svého otce, jejího pravděpodobně zesnulého manžela a přitáhla Lucky k sobě.
"Ale ty jsi naživu a to je teď hlavní. Bůh mi tě vrátil." Lucky se nechala chvíli jen objímat, ale poté zareagovala na to, co Olivia řekla jako poslední.
"Jo vrátil, možná bys mu ty teď mohla vrátit sebe." Olivia se musela usmát, ale v tom úsměvu byla kapka smutku.
"To je to tak poznat?"
"No…" Lucky na okamžik sklopila uši. "Myslím, že kdyby to tak nebylo, tak by si teď nebyla na tomhle místě." Řekla opatrně, ale Olivia to nebrala nějak zle. Spíše naopak, jestli Lucky dokázala mít takový duchovní postřeh, znamenalo to, že byla vychovaná ve víře v Boha. Olivii to svým způsobem dalo jistý klid, protože začít někomu, kdo by vyrůstal bez víry nebo měl jiné přesvědčení, vysvětlovat, kdo je Bůh světla a co od každého očekává a mnoho dalších věcí, které druhý nemusí ani přijmout by byl značně těžký boj na dlouhou trať, zvlášt když si i ona sama potřebovala vyřešit svůj současný vztah k Hyperovi.
"Máš pravdu." Řekla Olivia. "To, co se stalo na mě bylo příliš a já to psychicky neunesla. Už dávno mi svědomí řikalo, co bych měla udělat, ale já byla příliš zaměřená na sebe a svůj smutek."
"Co se vlastně tenkrát před lety stalo?"
"Byla to strašná noc, určitě to chceš slyšet?" Lucky přikývla.
"Počkej tu." Olivia odešla do hluboké části jeskyně. Lucky neměla ponětí kam. Zaschlela rámus padajícího měděného nádobí. Ohlédla se po mláděti reptala, které od něj couvalo, na svou velikost umělo způsobit pořádný hluk.
"Hej! Ty…" Lucky usilovně přemýšlela nad oslovením, ale nemohla přijít na jméno a tak prostě vyslovila první, co jí napadlo. "Raptore, běž pryč!" Lucky vzala nádobí a narovnala ho zpět na místo, tak opatrně a tiše, jako by tam ani ona sama neměla co dělat. Olivia se po chvíli vrátila s dvěma kelímky vody v rukách.
"Co to bylo?"
"Ale nic, to jenom…" Lucky rezignovaně ukázala rukou směrem k reptalovi. Olivia krátce pohédla na mládě, které se právě vrátilo k Lucky, protože Oliviu stále považovalo za vetřelce.
"Aha. Pojd jdeme ven." Lucky šla ven za Olivií a reptial ji běžel v patách. Usadily se venku před jeskyní a Olivia podala Lucky kelímek s vodou. I zde byly na obloze temná mračna s blesky a byly slyšet hromy. Olivia začala pomalu vyprávět:

Zvuk tříštícího se skla a řev magika nás ihned probudil všechny tři. Ještě jsme zaregistrovali magika, který proletěl naším domem. Ty jsi spustila zvířecí nářek, protože jsi ještě neměla hlasivky silné na pláč lidské řeči. Constantin, tvůj otec, se díval za magikem.
"To je Draik útočí na nás!" Řekl tvůj otec
"Ale jak nás našel?" Zaskočeně jsem přemítala pohledem na Draika a střídavě na tebe. Nevěděla jsem, jestli tě začít utěšovašt, nebo se připravit na boj.
"Nevím, zůstaň tu a dávej pozor na Lucky a volej Ignitovi." Tvůj otec vyletěl oknem na Draika, to byl nebo spíš je jeden nebezpečný zločinec. Vzala jsem tě do náruče a druhou rukou jsem na mobilu vytočila Ignitovo číslo. A začala jsem tě pohupovat a utěšovat v náruči.
"Pšššt, neboj zlatíčko, to bude bude dobrý." Nervozně jsem přecházela po místnosti. "Tak už to konečně zvedni!" Zanadávala jsem nedočkavě plná nervů, ale nikdo mi to nebral. Odhodila jsem mobil,nevím, jestli vzteky nebo adrenalinem a s tebou v náručí jsem vykoukla ven rozbitým oknem. Tvůj otec nebojoval sám byla tam hlídka a bylo vidět, že oba - jelikož Draik nebyl sám - útočníky se daří úspěšně odrazit. Jenže v tu chvíli se odněkud ozval strašlivý řev. Tys, začala naříkat ještě víc a mnou projelo nepříjemné temné mrazení, od zad až do nohou. Ne, snad kvůli řevu, tohle bylo mrazení, které vyvolá jen temný element. Zahlédla jsem jiného mnohem rychlejšího magika v temné formě. S hrůzou jsem sledovala, jak popadl jednoho magika z hlídky a během chvilky ho zabil, netuším jak, ale záleželo snad na tom?. "Proboha…" Vydala jsem ze sebe v šoku a zírala s otevřenou pusou. Draik se svým kumpánem zmizeli. Zatímco tvůj otec se zřejmě radil se zbytkem hlídky. Náhle je smetla temná vlna a temný magik popadl další dva magikové z hlídky a zmizel s nimi ve vzduchu. Bylo to tak strašné, že mě to donutilo zakrýt si ústa levou rukou. "On je všechny zabije." Pomyslela jsem si. Zoufale jsem se podívala na tebe, ty jsi stále nařikala, a opět na situaci venku, kde temný magik právě zabil posledního magika z hlídky a já věděla, že totéž provede s tvým otcem. Musela jem se rychle rozhodnout. Položila jsem tě zpět do postele, kde jsme původně spali všichni tři. "Odpust mi to, máma tě miluje." To bylo to poslední, co jsem ti řekla… Otočila jsem se, vytáhla drápy a vyletěla ven, tak rychle, jak jen to šlo. Doletěla před tvého otce, na kterého letěl temný magik. Postavila se mezi ně a natáhla ruce dlaněmi před sebe. "Zemskej štít!" Vykřikla jsem zaklínadlo a vyslala na temného magika štít vytvořený s elementu země. Odrazilo ho to. Ale ten temný magik se rychle zvedl, zařval a letěl přímo na mě. Se zavrčením jsem vzlétla proti němu. Použila jsem zemský dráp. "Tu máš, ty hajzle! Zemní dráp!" Ten útok byl přesný, ale vypadalo, to že toho temného magika vůbec nezranil. Temný magik natáhl pravou ruku a chytil mě za krk. Zasípala jsem, jak nešlo dýchat a svýma rukama popadla tu jeho, ale byl silný. Na okamžik jsme se setkaly pohledem. Ty jeho rudé oči… Nikdy je nezapomenu, neměly v sobě nic, než jen zlo. Odhodil mě na dům. Potom nic nevím, udeřila jsem se do hlavy a ztratila vědomí.
Nějakou chvilku jsem byla zmatená, když jsem se probrala. Hlava mě šíleně třeštila a bolela. Sáhla jsem na to místo a ve chvíli, kdy jsem na své ruce uviděla krev, vzpomněla si, co se stalo. Navzdory svému zranění jsem rychle vstala, když mi došlo, že je až příliš velké ticho. "Constantine?! Constantine!" Nikdo nereagoval, všude bylo až příliš ticho, mrtvé ticho, při kterém mi ztuhla krev v žilách." Vběhla jsem do domu. Byla tam jen prázdná postel. "Lucky…" Zašeptala jsem tvé jméno, náhle jsem měla pocit, že mě opouští veškeré síly. Jste snad oba mrtví? Ne, tak to být přece nemůže. V tu chvíli se mi sevřel žludek, srdce se mi rozbušilo a zalily mě kapky studeného potu.. Málem jsem se zhroutila na místě. Z posledních sil jsem se teleportovala do chrámu strážců, ale tam se jen potvrdily mé nejhorší obavy. Můj muž a mé dítě… Vy dva, moji milovaní jste byli pryč a já neměla ani tušení, jestli jste vůbec ještě naživu.

Lucky mlčela a jen nehybně zírala po tom, co Olivia dokončila své vyprávění. Jelikož Lucky mlčela, Olivia to po krátké odmlce dopověděla. "Hledala jsem vás po celém elementálním světě, ale bez úspěchu. Nakonec sem všechno vzdala. Zhroutila jsem se, přestala jsem chodit i do práce. Po nějaké době mi došlo zlato a musela jsem zmizet sem. V podstatě mi v mé sobeckosti vyhovovalo, že se můžu schovat před světem." Poté už Lucky byla schopná opět reagovat.
"Ehm, nemohla jsi mě najít. Jsem tu jen pár měsíců."
"Pár měsíců?" Nadzvedla Olivia obočí a zvědavě hleděla na svou dceru. "Kde jsi vlastně byla těch 18 let?"
"Byla jsem ve světě lidí, tam jsem žila. Nedávno mi Hyperos dal jistou nabídku a jí přijala, to vedlo k jistým událostem, díky, kterým jsem se ocitla zpátky v elementálním světě."
"Chtěla jsem tě jít hledat do světa lidí. Ale vůbec neumim jejich jazyk a nikdy jsem tam nebyla."
"Oni mají víc jazyků, i když jeden mají celosvětový, ale i tak ho hodně lidí neumí. Já jsem třeba nevěděla, že umim ten náš, než jsem přišla sem."
"Byli tam na tebe hodní?"
"Jo, neboj. Lidé jsou fajn, teda všichni ne, je to stejní asi jako s naší rasou… Jenže…" Lucky náhle posmutněla. "Ten člověk, co mě vychovával… Pán zla ho zabil kvůli mně…" Sklopila hlavu a zavřela oči. Olivia ji přitáhla k sobě a objala.
"Lucky, ty za to nemůžeš." Lucky se schoulila Olivii v náruči. Právě teď v ní vnitřně bylo jen dítě a to nechtělo nic víc, než svou matku.
"Jo, to mi řikají, jenže, co to změní?" Lucky nechala klesnout svou hlavu na svou matku. Olivia ji pevně držela. Po chvíli Lucky opět zvedla hlavu a podívala se na ní. "Mami? Vim, že jsem už docela velká, ale neopustíš mě, že ne? Mužu s tebou zůstat, že jo?" Olivia na ní zírala, jestli to myslí vážně.
"Jak tě něco takového napadlo?! Samozřejmě, že tě neopustim, jsi moje dcera. Samozřejmě, že se mnou zůstaneš, vždyt si moje dítě." Lucky se usmála.
"Zapomněla jsi dodat, že nejsem plnoletá, což mi Ignitos vždycky tak otravně připomíná…"
"To nejsi, sama si ještě dítě a konečně se o tebe můžu postarat. A teď mi vysvětli, jaktože jsi byla úplně sama? To tě nikdo nehlídá? Víš, co se ti mohlo stát?!"
"Posledních pár dní mě hlídaj strážci, ale těm se dá lehce zdrhnout a já šla jenom hledat tebe."
"Ale sama… Lucky, vždyť tě ta ženská málem zabila! Kdybych přiletěla jen o pár vteřin pozdějc tak…"
"Ale přiletěla si včas."
"Včas… Chceš říct na poslední chvli."
"Věděla jsi, že tam sem…"
"Ano, ještě že jako magikové máme to vnitřní propojení mezi nejbližšími. Nedovedu si představit, co bych si počala, kdybys…"
"Dost!" Skočila ji Lucky náhle do řeči. "Mami, přestaň pořád řikat, co by kdyby a myslet na to. Vždyt se to nestalo. Proč se tim zatěžuješ? Kdyby je prokletý slovo, všichni na něm lpíme a většinou nám přináší jen utrpení. Myslím že, kdybychom se naučili přijímat věci, takový jaký jsou, at už dobré či zlé, vypořádali bysme se s nima daleko líp. Faktem je, že já jsem naživu, ty jsi naživu a je to tak, jak to je." Olivia pokývala hlavou.

"Máš pravdu, to je sice pravdivá a moudrá myšlenka, ale řídíš se jí i ty sama?" Lucky si povzdechla.
"Ne, vůbec ne. Obzvlášť od chvíle, co je Henry… No… To je jedno."
"Kdo je Henry?"
"To je… Ehm, Henry je můj přítel, kterýho sem tu poznala."
"Jo tak."
"Jenže před pár dny ho Marco, to je ten pán zla, zajal a myslim, že chce nějak získat pod kontrolu jeho mysl, nebo co."
"Aha… Neboj, najdeme způsob, jak ho vysvobodit, vždycky se dá něco dělat. Ty ještě máš naději." Lucky se na Olivii významně podívala.
"A ty snad ne? Mami, já nevěřim tomu, že je táta mrtvej. Jsem si jistá, že je naživu, nevim jak, ale vim to, takže to musíš cítit i ty." Olivia nejprve chvilku mlčela.
"Nezaniklo to. Ale je to tak strašně slabý…"
"Ale cítíš to, to znamená, že žije." Lucky se zahleděla do dáli. "Marco ho nejspíš taky někde drží…" Lucky popadla zloba. "Všechno zničí." Řekla tlumeným hlasem a nechala tu větu rozplynout se v temné dáli. Podívala se zpátky na Olivii.
"Mami? Ty to víš? Myslim, to že bych měla bojovat s pánem zla?" Olivia si povzdechla.
"Ano vím. Nikdy jsem s tím nesouhlasila."
"Takže to nemám dělat?" Olivia nad touhle otázkou povzdechla snad ještě ustaraněji.
"Měla jsem tu hodně času na přemýšlení o všem. Lucky pravda je taková, že ani já ti nemůžu říct, co máš dělat, protože to nezáleží na mně. Já tě chápu. Leží před tebou rozhodnutí s ohromnou zodpovědností, který většina neučiní za celý svůj život a potřebuješ vedení, ale tím je v tomhle jedině Aurel. Musíš se rozhodnout ty sama, jestli to přijmeš. Já budu při tobě, at se rozhodneš jakkoliv." Lucky si povzdechla.
"Pořád doufám, že mi někdo, co mám dělat."
"Já to chápu, zlato." Lucky si jen znovu povzdechla a raději změnila téma.
"Viděla jsem, jak si bojovala s tou ženskou, to bylo dobrý. Takový… Přesný." Olivia se usmála.
"To je jen běžnej výcvik hlídek."
"Hlídek? To byla tvá práce?"
"Ano dohlížela jsem na plnění zákona a pořádku a bojovala se zločinci."
"Něco jako policajtka?"
"Jako kdo?" Nechápala Olivia. Lucky to zarazilo, nikdy ji nedošlo, že pojmy, které zná ze světa lidí, tu nikdo znát nemusí.
"Ale nic prostě hlídka." Usmála se.

Marco se teleportoval na Severovýchodní hranici temné dimenze. Na místo pokryté tmavými zmrzlými skalami s ostrými špičkami, které trčely do všech stran ve skalnaté zemi byly pukliny, ve kterých byl led. Byla to jedna ze dvou nejchladnějších stran temné dimenze a teplota tu byla přes mínus 400 stupňů. Uprostřed toho všeho byl obrovský tmavý krystal, ze kterého bez ustání šlehaly do oblohy temné blesky. Marco vyletěl k jednomu z nejmenších hrotů krystalu. Jakmile se sám Marco ke krystalu přiblížil, proměnil se v Dark magika, jednalo se totiž o temný krystal, který držel temnou dimenzi stabilní, a bylo v něm nejvíce temného elemntu na světě. Marco vytvořil temný meč, mávl s ním a odřízl malý kousek krystalu, který odletěl někam k zemi. Marco měl však zrak dobrý na to, aby ho našel. Nechal meč zmizet a vzlétl směrem dolů. Poté, co se vzdálil od krystalu temnoty, vrátila se mu normální podoba. Přistál na čtyrech a vzal do pravé ruky malý kousíček krystalu ležící před ním, ten který odřízl. Jeho ruka v tu chvíli nebyla zpět temné formy. Malý kousíček krystalu kolem sebe prýštil blesky, neboť se sám dobíjel temnou energií přesto, že to byl odseknutý malý kousek. Marco se usmál, přesně tohle bylo to, co potřeboval.

Olivia se s Lucky teleportovala do chrámu až druhý den. Musela nejprve začít řešit svůj vztah s Hyperem a také se připravit na návrat do rušného života a hlavně se chtěla co nejdříve zapojit do bojů se zlem. Lucky našla v okolí jejího provizorního bydliště další zvláštní schopnost, ale zatím nevěděla jakou. Teleportovaly se před vstupní dveře chrámu a Lucky zadala vstupní kod. Prošli halou. V hlavní místnosti. Byly Warmond, Ignitos Rian, Momo a Spot. Všichni tam usilovně řešili stávající situaci. Ovšem, když tam Olivia s Lucky vešly všichni se na ně podívali, a byli lehce překvapení, že vidí Olivii, tedy až na Momo, která zřejmě už dávno věděla, že ji Lucky přivede.
"Našla jsem ji!" Vykřikla nadšeně, Lucky, než kdokoliv stačil něco říct. Ignitos k nim přišel a podíval se nejprve na Lucky.
"Ty jsi hlavně zase utekla. Poslechneš vůbec někdy?" Lucky pokrčila rameny.
"Jí ano." Ukázala na Olivii. Ignitos zavrtěl hlavou a podíval se na Olivii. "Ahoj Liv, vítej zpátky." Podal ji ruku, ale pak ji přeci jen objal.
"Ahoj, vůbec netuším, co bych měla říct."
"Hlavně klid." Všichni ostatní kromě Momo šli také přivítat Oliviu. Momo šla mezitím k Lucky, po které mezitím pot rušil pátraní.
"Lucky, já ti řekla, ať někomu z dospělých řekneš, aby ti mamku přivedli a ne, že máš utýct a pátrat po ní na vlastní pěst."
"Tak v tom případě si mě měla zastavit. Musela si vědět, že to udělám." Momo se usmála.
"Jo, to jsem věděla."
"Tak vidíš." Momo koukla na mládě reptiala, co měla Lucky na zádech.
"Zdá se, že máš novýho mazlíčka…" Lucky krátce pohlédla na mládě.
"Jo, to asi jo."
"No, jak tě znám z mých snů tak ti určitě vyhovuje."
"To jo." Usmála se Lucky. "Pro mě je to v podstatě dinosaurus. Ale teď pojd, představim tě." Došly k Olivii, která vypadala, že něco řeší s Ignitem. Lucky vydala zvířecí zvuk, něco ve smyslu: Všimni si mě, jsem tady. Olivia se na ní podívala. Lucky posunkem hlavou ukázala na Momo a začala je představovat.
"Mami, tohle je moje kamarádka, Momo, no… její jméno je Anežka, ale říká si Momo. Je, tady protože ve snech vidí události, co se tu staly a pán zla po ní jde taky. A umí i náš jazyk." Potom se koukla zpátky na Momo. "A tohle je mamka, jak víš."
"Těší mě, já jsem Momo."
"Mě taky, jsem Olivia." Potřásly si rukou. Olivia koukla zpět na Ignita. "Tak, jaká je teda situace?"
"Tim se ty teď nezabývej, v první řadě se vrať zpátky domů, nebyla si tam několik let, takže bude potřeba to uvést obyvatelnýho stavu. Vzhledem k situaci, ti nemá kdo pomoct, takže máš svý práce zatím dost."
"To počká."
"Souhlasim s Ignitem." Přidal se Warmond.
"Vždyť ted potřebujete každou pomoc." Namítala Olivia.
"Lucky potřebuje mít stabilní domov. Nejdřív se postarej o rodinu, potom začni řešit ostatní záležitosti." Odvětil Warmond. Ignitos odešel a vrátil se malým pytlíkem, který předal Olivii a ještě řekl:
"To místo je válkou doposud nezasažený. Musí zabezpečit, dokud je čas, jinak příjdete o střechu nad hlavou.
"Ale, kde v takovýhla situaci vezmu na to zabezpečení elektriku?"
"Hmmm." Ignitos koukl na Lucky. "Lucky?" Lucky se otočila od Momo. "Jaké elementy můžeš používat?"
"Vlastně už dávno všech pět." Ignitos se významně podíval na Olivii, ta si povzdechla.
"No, dobře." Řekla nenadšeně. "Jdu na to."
"Já vám půjdu pomoct." Přidala se k nim Momo. Ještě nakoupily potraviny, než se vydaly do osady, kde Olivia bydlela.

Dům Constantina a Olivii stál v malé osadě zvané New Valley. Byl to středně velký rodinný. Materiál, z kterého byl dům postavený, měl středně tmavě hnědou barvu, ale byl hladký, takže to muselo být něco jiného, než dřevo. Do pozemku spadala i středně velká zahrada, na jejíž hranici byly stromy, keře a malé jezírko.
"Páni, tady musí bejt krásně."
"Pokud tu nejsi sama, tak ano." Řekla Olivia s lehkým splínem v duši, při vzpomínce na svého manžela. "Než začneme řešit dům, musíme zabezpečit pozemek."
"Čim, začneme?" Zeptala se Momo.
"Musíme to vynýst ven." Šly k malému domku, který byl vedle rodinného domu. Olivia potvrdila svou totožnost na snímači rukou. Počkaly, až se dveře otevřou a začali nosit vše ven. Lucky nesla, tyče, které byly delší, než ona. Momo nesla jaká si ovládací zařízení dráty a menší součástky Olivia nesla tyče také. Takhle se musely několikrát vracet, než vše vynesly. Daly se do práce, která nebyla lehká. Nejprve bylo potřeba prapodivné kovové tyče s červenými světly, rozmístit po celém pozemku a vsadit je hluboko do země. Poté bylo potřeba připevnit na ně všelijaké blikající části, které Lucky, ani Momo v životě neviděly. Další postup byl tyče propojit dráty. Každou tyč spojovaly dva dráty. Lucky to aspon vzdáleně připomnělo ohradník. Na dráty se daly další, zcela odlišné tyče. Bylo také potřeba postavit dveře, jelikož se tyče několik set metrů nad zemí propojovaly, čímž uzavíraly celý pozemek. Byly s tím hotový téměř před půlnocí. Teď už stačilo vše uvést do chodu. Lucky dobila zařízení elektrickým elementem. Na tyčích, které zasadily země, připevnily zařízení zvané energetický duplikát. Pracoval tak, že se nabil trochou nějakého elementu a dokázal tuto energii neustále obnovovat. Energie se z něj šířila po obou tyčích, v kterých byly dráty propojující svislé tyče, čímž se z daného elementu vytvořila ochranná stěna. Když Lucky pochopila jak, to funguje, vzpomněla si, jak s pomocí něčeho, co se zdálo být ohnivé, zničila tu temnou bránu ve vesnici Cheetou. Rozhodla se tu sílu vložit do duplikátorů. Nakonec Olivia zapnula nějákou páku, díky které sem stále proudil vzduch a světlo. Bylo už pozdě, když byly se vším hotovy, proto ve vnitř v domě uklidili prozatím jn tak, aby se tam dalo přespat. Druhý den pokračovaly v úklidu domu.


O dva dny později byla Lucky v chrámu v knihovně a četla knihy, které dostala za úkol povinně přečíst, aby nabrala další potřebné informace. Kdyby vyrůstala v elementálním světě. Měla by něco, jako školu a dávno by nejspíš vše znala, ale teď to musela rychle přečíst, i bez ohledu na kritickou situaci, která v elementálním světě byla. Nedokázala se plně soustředit, neboť Momo včera oznámila, že Marco plně ovládl Henryho a Lucky musela nustále myslet na černé scénáře, které se jí neustále honily hlavou. Co jen bude dělat? Jak teď můžou bojovat proti Marcovi, když ho nikdo nedokázala porazit, ani když byl sám? Mužou osvobodit Henryho? Jaká je vlastně naděje? Mají teď vůbec nějákou šanci? A mnoho dalších znepokojujících otázek, na které Lucky nedokázala najít pozitivní odpověd. A už vůbec se ji nechtělo věnovat pozornost, tomu, že ty zvláštní schopnosti, které nalézala po elementálním světě, může získat pouze magik vybraný Bohem světla, což si nemile v jedné knize přečetla společně se seznamem daných schopností. V jedné knize ji ale nakonec dokázalo něco zaujmout, tak aby se soustředila. Stálo tam: Jak se naučit teleportaci. Lucky se to snažila přečíst s největší pozorností, jaké byla v té chvíli schopná. Odtrhla se potom, co tu část dočetla a zjistila, že v knihovně je sama.
"Mami?" Zkusila zavolat. Odpověd žádná. Lucky jen pokrčila rameny. Položila otevřenou knihu před sebe na stůl a vstala ze své židle. "Tak jo…" Promnula si obličej. "Takže uvolnit se…" Několikrát se zhluboka nadechla. "Okej, jsem uvolněná." Lucky se znovu podívala do knihy. "Velmi detailně si vybavte místo, které je cílem teleportace a…" Lucky se podívala před sebe a snažila si, co nejvíce vybavit určité místo. Potom se podívala zpět do knihy a opět před sebe, zdálo se, že se snaží koncentrovat svoji psychiku. Až po několika minutách její oči konečně zasvítily modře a kolem ní byla modrá záře neutrálního elementu. Lucky začala pomalu mizet, ale jakmile si to uvědomila, přerušila teleportaci. "Zlatej draku!" Zaklela. "Tohle nedám." Vydýchávala se, ale po chvíli to zkusila znovu. Tentokrát opravdu zmizela. Ani ne během pár vteřin se objevila v Henryho boudě. Dopadla tvrdě k zemi a udeřila se do ramene. Možná, že se právě naučila, jak se teleportovat, bude ale muset zapracovat na technice. Radost z úspěšné teleportace ale vzápětí spláchl smutek. Lucky si povzdechla. "Henry…" Zašeptala tiše. Se slzou v očích si lehla do peřin a zavřela oči. Vyrušil ji až hlas Momo, která se tam objevila o čtvrt hodiny později, díky GPS teleportéru.
"Lucky? Si tady?" Lucky zvedla hlavu a zamžourala na Momo.
"Anežko?"
"Díky Hyperovi jsi tady." Lucky se zvedla.
"Já jsem jen… jen…"
"Zkoušela naučit teleportaci?" Dokončila za ní Momo větu. "To všichni víme. Ta prázdná místnost a kniha otevřená na části učení teleportace, nám dost napověděla. Tvá mamka málem vypustila duši. Napadlo mě, že možná budeš tady."
"Jo… Chybí mi…"
"Já vim, ale neboj, s Aurelem je vždycky cesta."
"Jo jenže…"
"Jenže?" Lucky zvedla hlavu.
"Ale nic, vrátíme se." Vrátily se do chrámu, pouze přes GPS teleportér. Olivia, celá vyděšená, začala Lucky hubovat, jakmile se tam objevily.
"Lucky! Co tě to napadlo, zkoušet telepat samotnou?!"
"Mami já… se jen řídila návodem z tý knihy."
"A ty rizika na další straně si četla taky?" Lucky sklopila uši.
"Eee, ne…" Olivia si promnula obličej. "Zlobíš se?"
"Ne, jen mám o tebe strach." Do knihovny vběhl Ignitos.
"Marco se chystá zničit jihovýchodní krystal rovnováhy! Jdeme naproti útok."
"My jdem taky!" Vykřikly Lucky a Momo současně
"Lucky!" Snažila se jí Olivia zastavit, ale Ignitos zastavil ji.
"Olivie, potřebujeme ji a tebe taky."
"Přece nedovolim…" Ignitos ji skočil do řeči.
"Ona to zvládne." Olivia nakonec váhavě přikývla. A tak se všichni - Lucky, Momo, Ignitos, Warmond, Rian a Olivia urychleně teleportovali na jihovýchod elementálního světa.

Teleportovali se na místo bohužel už ve chvíli, kdy Marco zničil třetí krystal rovnováhy. Elementální svět se otřásl, tak jako nikdy předtím. A fragmenty krystalu stoupaly vzhůru, místo toho, aby se roztříštily na zemi, neboť zničení třetího ze 4 krystalů rovnováhy začalo způsobovat v celém Elementálním světě divné věci.
"Jdeme pozdě!" Vykřikla Lucky.
"Zničil už tři krystaly, jestli se dostane ke čtvrtýmu a zničí ho, kdo ví, co se stane potom." Obával se Warmond.
"Takže to, že ty kusy krystalu stoupají vzhůru, není náš největší problém?" Ptala se Momo při pohledu na fragmenty stoupající vzhůru. Marco se otočil, a když je spatřil, s opovržením se zasmál.
"Jdete pozdě. Vždycky jsem o krok před váma a teď už mě nic nezastaví."
"Mýlíš se mi tě zastavavíme." Řekla Olivia rozhodně. "Kde je Constantin, co si s nim udělal?!" Marco se ušklíbl.
"Kde je kdo?"
"Můj otec!" Přidala se Lucky. V té chvíli se Marco usmál.
"Jo, počkej, už vím… Hmmm. (Podíval se na Olivii) Maminka… Přišla si se podívat na smrt svoji dcery? To jsem rád, rád způsobuju bolest."
"Toho se nikdy nedočkáš!"
"Uvidíme…" Marco se pousmál, tentokrát to byl zákeřný úsměv. Natáhl ruce dozadu a vykřkl. "Útok na všechny kromě Lucky!!!" Odnikud se na temné obloze náhle objevil magik v temné formě, létal ve vzduchu nad nimi a řval. Nebyl to cizinec, byl to Henry. V temném náhrdelníku, který ho ovládal, ted měl kus temného krystalu, který Marco odřízl na hranici temné dimenze. Ten krystal mu dával nad Henrym plnou kontrolu. A Henryho oči ted byly až příliš temně tmavé. Henry zaútočil, vypouštěl jakési temné střely z tlamy přímo na ně. Všichni se vyhnuli.
"Ignite!" Křikl Warmond a společně s Ignitem a Rianem začaly bojovat proti Henrymu. Ignitos použil Ohnivou sílu, Warmond se snažil Henryho oddálit Ohnivým štítem a Rian Zasáhl Henryho elektrickou koulí. Útoky ale neměli nejmenší účinek. Jakoby Henryho skrz temnou energii, která byla kolem jeho těla, vůbec nezasáhly. Oproti tomu temná vlna, kterou vyslal Henry, je srazila k zemi. Zvedli se, znovu vyrazili do boje proti němu. Lucky se vražedně podívala na Marca.
"Tak tohle ti neprojde!" Vyslala na něj tornádo. Sice ho zasáhla. Ale Marco se vzpamatoval a odhodil Lucky elektrickým útokem. Chystal se na ní útočit dál, ale odrazil ho zemský štít, který proti němu vyslala Olivia. Momo po Marcovi vystřelila se zbraně, kterou měla nasazenou na ruce. Byla to zbraň, která se nabíjela neutrálním elementem. Navzdory těm zásahům viděly jen jak Marco vylétá do vzduchu a vytváří v rukách obří Ledovou kouli. Vyslal ledovou sílů přímo na Olivii, která se nestačila vyhnout a dostala plný zásah a s výkřikem podla k zemi. Lucky k ní přiběhla.
"Mami!" Otočili se Marca a začala proti němu útočit všemi elementy naráz. Marco byl dost rychlý, aby její útoky vykryl vždy silnějším elementem a potom Lucky smetl elektrickou vlnou. Zároven ho překvapilo, že dostal další zásah od Momo, přesněji z její zbraně. Rychle se k ní teleportoval, uštědřil ji ránu pěstí, poté velmi rychle, během vteřiny, se teleportoval za ní a udeřil ji znovu. Tohle několikrát zopakoval a nezapomněl použít také drápy. Nakonec Momo odkopl. Warmond, Ignitos a Rian mezitím padli k zemi. Henry přistál vedle Marca. Všichni až na ně a víceméně i Lucky, která měla jen pár odřenin, jelikož na ní Marco příliš neútočil, protože si chtěl vychutnat její vraždu až porazí ostatní, byly značně ranění a jen velmi namáhavě a pomalu se zvedli, tedy až na Momo, která zvedla pouze hlavu.
"Máme proti nim vůbec šanci?" Vznesla Momo otázku, která zůstala viset ve vzduchu a opět hlavu položila.
"Musíme zaútočit najednou." Řekla Olivia. "Je to jediné, co zbývá zkusit, použijeme bouři." Šli tedy k sobě všichni ve stejnou dobu řekli zaklínadlo. Lucky tentokrát použila led, čímž se zajistilo, že se najednou použijí 4 z pěti elementů. Každému z nich stoupala elementální energie od nohou až k hlavě. Marco s Henrym už na ně tou dobou letěly. Warmond, Ignitos, Rian, Olivia a Lucky nakonec vyslaly současně masivní energetický útok kombinovaných elementů, který ještě dozníval ve formě hořícího ohně, menšího tornáda, mrazu a blesků. Způsobilo to kouř, který vše zakryl. Nezbývalo, než čekat. Kouř se rozplynul a potvrdili se nejhorší Obavy. Henry stál bez hnutí a nezdálo se, že by ho útok zranil a Marco se proti útoku zaštítil temným štítem, takže ani jemu útok neublížil.
"Jakto?" Divil se Rian.
"Co uděláme teď?" Ptala Lucky. Marcův smích se ozval znovu.
"Slušnej pokus." Bavil se pán zla, ale pak se zatvářil vražedně. "A teď my… Henry! Temná bouře. Oba použili tentýž útok, bouři temného elementu. Vyslali úték který všechny smetl ohromnou silou, tentokrát se už nikdo z nich nezvedal. Jediná Lucky zůstala stát, protože na ní útok nemířil. Marco zavrčel. "Je čas to skončit!" Pomalým krokem, vzpřímeně šel k Lucky. Ta nevěděla, co má dělat, strachem sklopila uši a rozhlédla kolem sebe za ní ležely Ignitos, Rian, Momo, Olivia a Warmond. Všichni byli ranění a v bezvědomí.
"Mami, Anežko…" Zašeptala potichu. Otočila hlavu na Marco, který se k ní blížil a pak koukla zpět na všechny v bezvědomí. Po pár vteřinách toho krutého pohledu na ně se zamračila a otočila se zpět k Marcovi.
"NE!" Řekla najednou. Marco se zastavil.
"Cože?!" Řekl zaskočeně.
"Řikám ne."Dívala se mu do očí. "Už nebudu utíkat. Jestli mě chceš zabít, jestli tu mám zemřít, fajn. Ale nevzdám to. Budu bojovat do posledních sil. Nechci se vzdát! Ale vim, že nedokážu bojovat sama." Lucky vzhlédla k nebi "Hypere, chci bojovat ve tvým jménu, má li to tak být. Dej mi sílu!" Momo se probrala a zvedla hlavu.
"Lucky…" Lucky se podívala se zpět na Marca."Za všechny, který si zabil, za všechny, kterým si ublížil, pro ochranu tohohle světa, proti tobě a ve jménu Aurela, syna Boha světla." Lucky zaujala bojový postoj. "Tak pojď." Marco nejprve zařval zuřivostí.
"Lucky! Tohle je tvůj konec!" Vzlétl a mířil na ní, ale kolem Lucky se náhle objevilo ostré bílé světlo, které ho oslepilo. Zařval bolestí. Lucky překvapeně nastražila uši.
"Co to?" Marco byl nucený stáhnout se zpátky.
"Co je to za silný světlo?! Zařval celý vzteklý. Lucky, na rozdíl od Marca, to světlo nějak neubližovalo, zalil pocit vnitřního klidu, jaký ještě ještě nikdy nepocítila. Zavřela oči.
"Jsem připravená." Řekla tiše. Světlo nakonec zesílilo natolik, že Lucky úplně pohltilo. Marco s Henrym vyletěli do vzduchu. Snad díky silné záři toho světla se všichni ostatní probrali a zírali na to co se děje. Ze světla náhle vyletěla Lucky. Zůstala ve vzduchu, najednou věděla, že umí létat. Z nohou ji nešel neutrální element, ale byl to element světla, poslední element, který až doposud nemohl kromě Aurela použít. Byl totiž Element samotného Hypera, Boha světla. Na obou pažích měla znamení, které zářilo bílým silným světlem. Bylo to znamení, které měl podle Legendy nést vyvolený bojovník, znamení, které bylo i na Sacred skript. Lucky držela v lévé ruce meč z elementu světla a v pravé štít, protože byla levák. Její oči také zářily elementem světla. Jak bylo všude na obloze temno, Lucky ve vzduchu doslova prozařovala oblohu. Všichni na ní zírali v úžasu.
"To je nádhera." Vyhrkla Momo.
"To je skutečně Light magik." Vypravil ze sebe Rian.
"Eh?!" Vydal ze sebe Marco a v očích měl zděšení. Ano pán zla byl skutečně vyděšen. Lucky se letem vydala přímo proti němu. "Nenech ji se ke mně přiblížit!" Vykřikl na Henryho. Henry vychrlil na Lucky temnou střelu. Lucky dala meč i štít k sobě a rozmáchla rukama, když k ní útok dorazil, čímž temnou střelu zničila. Henry hned na to vyslal temnou vlnu. Lucky přetvořila štít na druhý meč, překřížila oba meče a prorazila temnou vlnu. Poté naopak oba meče proměnila zase ve štít a odrazila s nimi Henryho i s Marcem. Marco nespokojeně zakřičel, byla to směs vzteku a obav. "Henry, tak dělej něco!" Henry začal vytvářet obří temnou kouli. Lucky se v letu rychle stáhla dál od něj a znovu přetvořila štíty na meče. Meče ze světlého elementu byly delší a silnější, než meče z jiných elementů. Henry poslal na Lucky temnou sílu. Lucky zvedla ruce nahoru a překřížila meče a nakonec temnou kouli přetala čímž ji zničila. Pro změnu teď vyslala na Henryho vlnu ona. Henry po zásahu elementu světla neměl sílu na další boj a padl k zemi. Najednou to vypadalo, že přemoct Dark magika neni těžké. Lucky oči zhasly a ona se nemile podívala na Marca. Hrozivě na něj zařvala.
"Tohle není konec Lucky! Počkám si na to, až ti mysl zatemní strach a pochyby a potom tě zabiju!" Řekl Marco a zbaběle se teleportoval pryč. Lucky si nechala jeden světlý meč a přistála s ním u Henryho, ten se na ní okamžitě chystal vrhnout. Lucky rychle zareagovala a mečem zničila náhrdelník s krystalem, který ho ovládal. Lucky ustoupila zpátky. Nechala zmizet temný meč, znamení na jejich pažích přestalo svítit, ale zůstalo tam, jen bylo černé. Henry se vrátil do normální podoby, teď bylo vidět, že zraněný je. Klesl na kolena a přiložil si ruku na čelo.
"Co se to stalo?" Vypravil ze sebe slabě.
"Henry!" Lucky k němu nadšeně přiběhla a objala ho. Zasýkl bolestí, ale objal ji také. Přišli k nim ostatní. Ignitos, Rian a Warmond se hrdě dívali na Lucky. Momo ji dala ruku na rameno.
"Dokázala jsi to."
"Nejdřív jsem myslela, že vážně uteču." Lucky vzhlédla k nebi Hyperos se objevil a přykývl. Lucky ho mlčky sledovala, dokud zase nezmizel. Olivia ji objala také.
"Jsem na tebe pyšná!" Lucky jen unaveně povzdechla, neboť i když získala ohromnou sílu, ona se nezměnila, jen učinila rozhodnutí, ale nezměnila se.

Kapitola 10
 

Upoutávka

10. května 2018 v 0:42 | Lucky14 |  Aktuálně...
Od pátku nebo soboty zde.


Aktualizace Lucky Reeves 7. 3. 18

7. března 2018 v 13:41 | Lucky14 |  Aktuálně...
Vim, že jsem slibovala pokračování fantasy, ale vzhledem k rozsáhlým změnám, které jsme udělali u Lucky Reeves, kterou píšemese spolu autorkou Panežkou, jsem ted společně s ní věnovala LR trochu víc času.
Předně byly napsány kapitoly 5 a 6 - ZDE a ZDE, Dále byly aktualizovány postavy a hlášky.
Příští týden už e opravdu chystám vrhnout na 9. kapitolu Fantasy, tak snad bude do konce Března.

Lucky14
 


6 Rudý král (3/3)

6. března 2018 v 19:33 | Lucky14 a Panežka |  Lucky Reeves 1. série

Druhý den se Lucky, i přes výslovný zákaz Olivia, objevila v práci. Byla zalezlá u Emily v laboratoři. Ta byla celá unešená.
"On u tebe spal???"
"Jo, teď to říkám."
"Páni. A dělali jste…" Emily Lucky něco pošeptala. Ta se zamračila.
"Ne. Mohly by mi prasknout stehy."
"Jasný. Tak si aspoň…" Opět jí něco pošeptala a Lucky tentokrát vytřeštila oči.
"Cože?! Ne! Emily!" Emily se ale jen ušklíbla.
"Tak co jste teda dělali? To jste si šli lehnout?"
"Jo, pořád mám díru v hrudi."
"Jo já vím. Ale…"
Jejich hovor přerušil svým příchodem Henry. "O čem se bavíte?"
"Ahoj, o ničem, jenom o tom, jak Lucky strávila noc s Rudým králem." Řekla Emily.
"Co?" Kouknul zaskočeně na Lucky. "Tys spala s Rudým králem???"
"Ne."
"Ale chystá se na to." Vyhrkla Emily.
"Emily!" Lucky se plácla do čela.
"Ty s ním chceš spát, Lucky?"
"Proč ne? A co je ti potom?"
"Víš, co je zač?!"
"Zase mi chceš dělat morální kázání?"
"Já nechápu proč právě ty, která máš problém věřit i lidem co znáš, věříš zrovna jemu. Je to vrah a tys ho nechala v noci u sebe???"
"Pomohl mi zdrhnout z nemocnice, ty bys mi nepomohl, ještě bys je upozornil."
"Proč mu věříš, proč zrovna jemu?"
"Protože mi zachránil život."
"Počkej snad ses…" Henry se zarazil, Lucky se opět zamračila.
"Co prosím?"
"Doufal sem, že se někdy zamiluješ, aby někdo změnil ten tvůj přišernej, názor a prolomil tu aroganci, ale ne do někoho jako…"
"Zmlkni!" Skočila mu do řeči. "Já nikoho nemiluju! A vůbec… hleď si svýho." Henry se na ní ještě chvíli díval a pak se otočil směrem k Emily.
"Máš něco?"
"Jistěže." Emily se otočila a šla ke svým počítačům. Lucky se s námahou odebrala na půdu.

Jak dny plynuly, Lucky se pomalu zotavovala, ale trápila ji jiná věc. Krátce po jejím útěku z nemocnice se jí Rudý král přestal ozývat a jeho mobil byl hluchý. Bylo 23. září. Lucky seděla na svém oddělení na pohovce. A když nenadávala na vše kolem, aspoň otráveně mručela.
"Asi se unudím k smrti! Jak já nesnášim nudu!" Bědovala a chytila se za hlavu. "Sakra, můj geniální mozek se mi tupí. Potřebuju dedukovat, chci případ!" Zvedla se a dupala k Olivii.
"Mami!" Vykřikla otráveným tonem malého dítěte.
Olivia nadzvedla oči: "Proč křičíš?"
"Dej mi případ, prosím. Hodně zapeklitou vraždu." Olivia údivem málem nenašla slova.
"Ty mě prosíš o práci?"
"Ano!"
"Je mi líto, ráda bych ti vyhověla, ale máš neschopenku, dokud doktor neřekne jinak."
"Scvrkne se mi mozek!"
"Tak vydrž, já ti najdu něco, co tě zabaví." Lucky se s vrčením vrátila na pohovku. Po nějaké době si k ní přisedla Emily.
"Ahoj!" Objala ji.
"Emily…"
"Jak je?"
"Dnes nejsem dobrej společník."
"Pořád se neozval?"
"Ne."
"Víš, zamilovat se do někoho, jako je Rudý král…"
"Ty pocity jsou cizí, Emily. Neznám je, tak neznámý, tajemný, vzrušující, krásný… Ale bolí." Lucky se podívala na Emily. "Proč bolí?"
"Protože s ním nemůžeš být." Odpověděla Emily se soucitem. Ozval se výstřel a všichni policisté zbystřili. Lucky se natáhla po mobilu tak rychle, jak jen to bylo možné.
"Zásuvka tvého stolu. RK" Stálo v SMS.
"To je on?" Ptala se Emily.
Lucky neodpověděla, jen se zvedla a šla ke svému stolu.. Odemkla první šuplík. Nic v něm nebylo. Odemkla tedy druhý, v něm taky nebylo nic zvláštního, prohrabala ho tedy. Ve spodu byla velká, papírová obálka. Vzala ji. Bylo jasné, že obsahuje nějaký předmět. Otevřela ji svým nožem a podívala se dovnitř. Nakonec z obálky vytáhla tablet, na kterém byl připevněný lístek. Vzala ho a četla:
"Potencionální informátoři Morpheuse, zůstaň ve střehu: 1. Emily Donoven Black 2. Olivia Connors 3. Henry Stewenson 4. Anežka Smile 5. Kate Loreen 6. Anthony Foster 7. Holy Carter 8. Daniel Volf 9. Roman Wágner 10. Sophia Adams. PS: Prozatím jsem prověřil Emily a Olivii, mužeš jim věřit.
Lucky se zarazila. "Proč by zrovna Olivia s Emily…" Znovu jí pípnul mobil výstřelem.
"Postupuj podle plánu…. RK." Vzala do ruky tablet. Byl to tablet Rudého krále, ten samý, který měl v sobě tajné bezpečnostní informace. "Počkat, to ne!" Ztuhla Lucky. Všichni se na ní podívali. Vytáhla mobil a vytočila Rudého krále, ale jeho mobil byl opět hluchý. "Ne!" Lucky začala přecházet po místnosti. Zastavila se u tabletu a zapnula ho, ale pořád chtěl heslo, které neznala. Dala ho zpátky do obálky a odešla na půdu. Posadila se tam na postel, vzala telefon a zavolala Anežce.
"Lucky? Co potřebuješ."
"Můžeš uklidnit šéfa. Budete mít Rudýho krále."
"Nemůžeme na něj."
"Už ano. Je mrtvej." Položila telefon. Vytáhla z kapsy fotku Rudýho krále. Neříkala nic. Její tok myšlenek přerušilo klepání. Ve dveřích stála Olivia.
"Můžu?" Lucky schovala fotku.
"Třeba."
"Je ti dobře?"
"A proč by nemělo bejt?"
"Vážně? Nestalo se něco?"
"Ne, ale když už tu jsi mužeš mě obejmout." Olivia to udělala.

Druhý den ráno volala Anežka, že mají tělo Rudého krále, ale Lucky se chtěla přesvědčit sama a tak se sešly Anežkou a Kate na pitevně.
"DNA potvrdila, že se jedná o Williama Dansona. Mohla sis ušetřit cestu, Lucky." Řekla Anežka cestou do márnice.
"Přesto se chci přesvědčit." Přišly do márnice.
"Jak je libo, ale upozorňuju tě, že to tělo nemá obličej." Kate se zatvářila znechuceně. Patolog odkryl prostěradlo, ale obličej byl tak rozmlácený, že nešel vůbec poznat.
"Chci vidět tělo." Řekla Lucky. "Jo, je to on." Odvrátila se tak rychle, jak jen mohla a dala se na odchod, Anežka a Kate šly za ní.
"Co se děje?" Zeptala se Anežka.
"Nic, proč, mělo by?"
"Jak si ho poznala, podle čeho?"
"Mám dobrou paměť na míry, řekněme."
"Jo, ale…" Anežka se odmlčela. "Tak moment, nejsi snad do něj zamilovaná…"
"Co? Nech si ty teorie, víš moc dobře, že jsem vždycky odměřená!"
"A jak si věděla, že je mrtvej?"
"Přišel o ten tablet."
"A to víš jak?" Zamračila se Anežka.
"Jel po mně, takže mi ještě stačil napsat poslední SMS."
"Kde je ten tablet teď?"
"Jak to mám asi vědět?" Dala se na odchod. Anežka se naklonila ke Kate.
"Zůstaň s ní, obávám se, že k Rudému králi měla jistý vztah. Víme, jaký to má následky, když je v takových chvílích sama."
"Já už něco mám. Nemohla by Emily?"
"Emily přijeli rodiče."
"Anežko, ty vážně myslíš, že ho milovala? Sériovýho vraha? A zrovna jeho? Ne nadarmo se mu říkalo Rudý král."
"Kate, Lucky Reeves a William Danson jsou, tedy byli v mnohém stejní, byt on byl zločinec a ona je polda… dva osamělí géniové. Je tedy tak nepravděpodobné, že by Lucky něco k němu cítila?" Kate si povzdechla.
"Fajn, ale můžu s ní být jen do pěti odpoledne." Lucky na ně čekala venku.
"Ano." Řekla Lucky, když k ní Kate přišla.
"Cože?" Podívala se na ní nechápavě.
"Odpověď na tvoji otázku. Ano, jsem v pořádku a nepotřebuju chůvu. Je mi jasný, o čem jste klábosily."
"Jen o tebe máme trošičku strach."
"Zbytečně."
"Ale no tak. Můžeme jít do mekáče."
"Nemám hlad."
"Ty nikdy neodmítáš mekáč."
"Všechno je jednou poprvý."
"Ty se trápíš."
"Celý život, Kate."
"Ne, myslím kvůli Rudému králi." Nasedly do auta.
"Víš co? Zahrajeme si hru." Řekla Lucky naštvaně. "Odteď už napořád nikdo, nikdy a nikde nevysloví jméno Rudýho krále!" Rozjela se domů.

Dva dny, od smrti Rudého krále, Lucky proseděla na gauči s kytarou v ruce, jen slabě brnkala na struny své kytary a hleděla do prázdna. Nebo poslouchala Evanescence. Ani nemluvila, dokonce ani na zvonek, nebo zvonění mobilu nereagovala. Olivia si půjčila klíče od Anežky, aby se k ní dostala a přesvědčila se, že je v pořádku, ale ani to Lucky nedonutilo vydat hlásku. A pokud už se zvedla, tak pouze na toaletu, nebo vyvenčit Amy. Občas hleděla na fotku Rudého krále.
Po dvou dnech vzala do ruky jeho tablet, který měl na zadní straně dokonce stříbrné iniciály RK. Zapnula ho a znovu hleděla na obrazovku, co žádala heslo. Něco tam zaujalo její pozornost. Všimla si, že na obrazovce mimo jiné je také napsáno: "Zbývají 3 pokusy."
Zamyslela se a zavolala Emily. Té se značně ulevilo, jelikož ani jí nebrala Lucky mobil a neotevřela jí, když tam zvonila.
"Lucky si v pořádku??? Není ti nic???"
"Ještě žiju, neboj. Emily, je běžný, aby tablet měl limitovaný zadání hesla na 3 pokusy? Nebo spíš, aby byl vůbec na heslo?"
"Samozřejmě, obojí."
"Vážně? Tablety mají heslo?"
"Jistě i mobily ho mají. Bylo by špatné, kdyby ho neměly."
"Vážně?"
"Ano. Ty to nevíš, Lucky?"
"No, teď už ano."
"Proč se ptáš?"
"Jen tak. Můžeme si promluvit? Chci tě ujistit, že jsem v pořádku."
" Tak za hodinu u mě."
"Kde?"
"V mém druhém domově."
"Jak jinak." Vypla hovor a chystala se jít na stanici.
Dorazila tam s půlhodinovým zpožděním. Emily už na ní čekala.
"Promiň, musela jsem se ještě osprchovat." Emily si povzdechla, když jí tohle Lucky řekla.
"Měla jsi depku, takže se trápíš."
"Emily, všechno je fajn." Usmála se Lucky. Emily se zatvářila nechápavě.
"Takže nemáš deprese?"
"Deprese? V životě jsem nebyla šťastnější." Emily se pořád tvářila nechápavě.
"Lucky, o co tu jde? Tohle je hra?"
"Ano. Zasvětím tě, když zamkneš laborku." Emily ihned uzamknula svoji laboratoř a s Lucky si sedly před počítače.
"Jsem dvě velký uši a pusu mám na zámek!" Vyhrkla Emily nedočkavě.
Lucky začala od začátku. "Michael, ten, o kterým jsem ti říkala, můj první kamarád."
"Ten, kvůli, kterýmu si začala brát drogy, protože ses, znovu podotýkám, zcela nesprávně vinila z jeho smrti, ano vím."
"Tak ten není mrtvej. Morpheus to nahrál, abych věřila, že je mrtvej."
"Vážně? To je skvělé! Hlavně pro tebe."
"Vím o něm pár dní, ještě to zpracovávám."
"To proto tak záříš."
"Co, prosím?" Koukla Lucky na Emily, jestli to myslí vážně. "Já nezářím!"
"Ale ano. A jsi šťastná."
"Ovšem, že jsem, poprvé."
"To ti moc přeju." Objala Lucky.
"Díky, ale to není celé."
"Jen pokračuj." řekla Emily napjatě a narovnala se.
"Když se mě Michael snažil tenkrát chránit před Morpheem, vymyslela jsem mu přezdívku. Byl to lovec nestvůr a jmenoval se Rudý král…"
"Počkej, cože?" Vykulila Emily oči. Lucky se jen usmála. "Rudý král, ten Rudý král, co tu byl, ten o kterém se tvrdí, že je obávaný sériový vrah… To je Michael?"
"Zamotané co?" Usmívala se stále Lucky.
"Ale počkej, vždyť Rudej král je přece…"
"Naživu." Usmívala se Lucky. Emily na ní chvíli civěla, ale pak jí to došlo.
"Ooo, né, ty jedna lhářko…" Na to už se Lucky musela začít smát. "Vy oba!" Pokračovala Emily. "Nafingoval svoji smrt a ty v tom jedeš s ním." Lucky se jen smála. "To není vtipný. Myslela, sem, že máš deprese, bála jsem se o tebe."
"Ano, za to se ti omlouvám."
"No hlavně, že jsi v pohodě."
"Ale kdybys viděla ten svůj výraz." Začala se Lucky znovu smát.
"Ha, ha, ha." Udělala Emily ironicky.
"Ale Emily…"
"Já vím, neboj, nikdo se to nedozví."
"To není vše. Já a Michael od tebe potřebujeme jistou výpomoc."
"Ode mě?"
"Ano."
Lucky podala Emily flash disk "Tady jsou fotky Rudýho krále, mohla bys je upravit, aby to vypadalo, že je mrtvý? Já se proto zítra zastavím."
"To bude maličkost. Ale Lucky, jedna věc… Pokud je Michael skutečně sériový vrah…"
"Já vím, je mi jasný, že tu nemůže zůstat, ale dokud tu bude, budu šťastná, a ten pocit si chci aspoň na chvíli udržet."
"Dobře. Ale víš, to s těma fotkami je porušení zákona… já…"
"Tak to nedělej."
"Pomůžu vám, ale…"
"Já tě s tím nespojím. Klid děláš jen… něco pro mě."
"Dobře. Tobě je jedno, že bys měla malér, co?"
"Udělám pro něj cokoliv."
"Ty ho miluješ…"
"V dětství byl spíš, jako ochranářský bratr, ale teď po těch letech…"
"Chápu."
"Jo v té skřínce v rohu, máš menší poděkování za tu výpomoc." Emily se podívala na Lucky. A potom se šla podívat do skřínky. Bylo tam kafe v obřím kelímku. Emily záhy zazářila.
"Ooo!" Vzala si kafe. "Je mi fuk, jak a kdy si ho tam stihla schovat."
"Půjdu, Amy na mě čeká v autě."
"Jo, dobře." Emily odemkla dveře a objala Lucky. "Opatruj se."
"Ty taky." Usmála se Lucky a dala se na odchod.
"Jo a Lucky?" Zastavila ji ještě Emily.
"Ano?"
"Tohle ti sluší." Lucky se na sebe podívala.
"Vždyť tohle nosím pořád."
"Já nemluvím o oblečení…"
"To nechápu." Zarazila se Lucky, ale nezabývala se tím.

Odpoledne druhý den se Lucky stavila v laboratoři za Emily.
"Ahoj, máš to?"
"Ahoj, jojo, mám to. Chceš to vidět?"
"Ne, dík."
"Vypadá to fakt opravdově."
"Já ti věřím, Emily. Nechci se dívat na fotky mrtvýho Michaela." Emily se zarazila.
"Jo, ou… Promiň." Podala jí flash disk.
"Díky. Musím jít, zatím."
"Co s tím budeš dělat?"
"Zkus hádat." Usmála se a zmizela. Dorazila do jedné kavárny, kde si sedla naproti muži, co už tam seděl.
"Zdravím, agentko. Tak co jste chtěla?" Lucky si nejprve objednala čaj.
"Nazdar. John Banson - novinář, že? Měla bych pro vás článek…"
"Poslouchám."
"Před pár dny zemřel jistý zločinec, William Danson, Rudý král. Mám fotky přímo z toho případu."
"A co byste chtěla výměnou?"
"Jen to, aby to vyšlo co nejdřív a na titulních stránkách."
"Ale jste policistka, tohle nesmíte."
"Já vím, a proto mě berte jako anonym."
"Proč to děláte?" Lucky se uchechtla.
"Proč lidi dělají to, co dělají? Osobní prospěch. Chcete ty fotky nebo ne?"
"Smrt Rudýho krále? To by chtěl každý novinář." Lucky mu tedy předala flash disk. Když pak vyšla z kavárny, poslala Rudému králi sms.
Stálo v ní: "Vše je zařízeno."
"Výborně, teď má část."
Odpověděl ji zpátky.

Na druhý den vyšel v novinách článek o tom, že Rudý král byl zavražděn a na fotky nebyl zrovna krásný pohled, neboť Emily dělala svou práci dobře.
Bylo 30. září devět hodin večer. Lucky vyvenčila Amy. Když přišla zpátky do bytu, Amy se s výhružným vrčením a štěkáním řítila do obývacího pokoje. "Amy, co zase…" Lucky ucítila ve vzduchu pánský parfém. Vytáhla zbraň a šla do obývacího pokoje také.
"Ahoj, už zase zbraň? Myslel jsem, že to už jsme vyřešili." Usmál se Rudý král.
"Michaeli."
"Mé věci jsou zařízené, tak jsem tu. Díky za ten článek."
"Maličkost." Odložila zbraň a šla k němu. "Takže, co teď, obvykle na mě doma nečekají chlapi, co se mi sem vloupali. Rudý král se zasmál. Políbil ji. Chvíli se opět líbali.
"Máš hlad?" Zeptal se, když se odtáhli.
"Vlastně ano, ale obávám se, že má lednice je poněkud prázdná."
"Já se obávám, že by měl někdo mít dohled nad tvýma financema." Poznamenal Rudý král. "Jdeme na hranolky." Začal si oblíkat svůj kabát.
"Hranolky?"
"Mám na ně chuť. Amy můžeme vzít s sebou." Ukázal Rudý král na Amy, která je sledovala ve strachu, že jí tam její panička nechá.
"Teď byla venku."
"Je to Německý ovčák. Neřekl bych, že by jí to vadilo." Vyšli tedy i s Amy. Hranolky koupili nočního stánku.
"Jsi jinej, jinej, než jak se mi jevil Rudý král. Odměřenej, egoistickej, tvrdej, ale, se mnou ty jsi, takovej, jakého tě znám."
"Já jsem já. Tohle je mé pravé já." Podíval se jí do očí. "Lucky, ty víš, kdo jsem. Ty jediná máš přístup ke mně, stejně jako já ho mám k tobě a stejně jako ty máš svou masku, je Rudý král má maska."
"Jo." Šeptla Lucky. "Vím, kdo jsi, jsi Michael."
"Ano."
"Můj Michael." Na to se Rudý král usmál. "A právě ti dám šach mat." Pokračovala Lucky. "Vím, že sis vzal zpátky svůj tablet. Půjčíš mi ho ještě?" Rudý král sáhnul do vnitřní strany kabátu a vytáhl tablet.
"Asi bych měl zmínit, že v něm žádné tajné informace nejsou…" Lucky si tablet vzala.
"Já vím, došlo mi to, když sem si vzpomněla, kdo jsi. Byla to hra, že?" Něco začala něco zadávat.
"Ano a taky test."
"Takže hra. Právě si prohrál." Podala mu zpátky tablet, kde bylo jako heslo její jméno a zpráva o přijetí hesla. Usmál se.
"Ale došlo ti to, až když jsem řekl, že máš ke mně přístup."
"To je jedno. Ale jestli je Rudý král maska, znamená to, že nejsi sériovej vrah?"
"Tím jsem ve skutečnosti nikdy nebyl."
"Tak co teda děláš?" Rudý král Lucky něco pošeptal, ta vytřeštila oči. "Vážně?"
"Ano. Proto jsem se ti taky nemohl ozvat dřív."
"Aha!"
"Vyřiď Emily, že se nemusí bát."
"Jo vyřídím." Řekla Lucky rozpačitě. Poté, co snědli hranolky, se procházeli a došli na Brooklynský most. Zastavili se tam. Rudý král se podíval na město.
"New York, městská džungle… Sice jsem tu párkrát byl, ale i tak si na to žití budu muset zvykat." Lucky se na něj podívala.
"Cos to řekl?" Jen ji mlčky chytil za ruku.
"Dlužím ti tu večeři."
"Tohle nebyla večeře?"
"To byly jen hranolky. Stavím se pro tebe zítra v půl sedmé večer."
Stočili to směrem k Rivington Street.

Druhý den k večeru přišla za Lucky Emily. Lucky se chystala na večeři s Rudým králem. Emily byla v šoku, když viděla, že Lucky má vyndané společenské oblečení. Lucky se na ní podívala.
"Mám si vzít tyhle tyrkysový kratší šaty, nebo tyhle černý delší? Nebo raději tu halenku s tímhle?"
"Ty… ty máš společenské oblečení?" Divila se Emily.
"Aha… takže černé šaty."
"Cože, jak víš…"
"Čtu řeč těla a pohledy. No rtěnka bude rudá symbolicky, jen nevím, jak se navonět. No nejdříve se půjdu převléknout a nalíčit, nesnáším líčení."
"Ty máš i jiné líčení, než to rychlé?" Stále se divila Emily.
"Emily!"
"Promiň, jen není zvykem, že bys ty…"
"Ty věci jsem ve skutečnosti koupila, kdyby je byla potřeba kvůli případům, nečekala jsem, že je použiju za tímhle účelem."
"Dobře, pomůžu ti s tím líčením." Vzpamatovala se Emily.
"Dobře, ale ať je to rychlý."
"Jojo a vlasy ti uděláme do vysokého drdolu. Konečně jdeš taky na rande, Lucky."
"Ale no tak. Co je to vůbec za výraz, rande… Proč to lidi říkají? Zní to, jak nějaká pubertální zábava, rande… Jdeme na večeři."
"A víš, jak tyhle večeře obvykle končí?"
"Mám o tom určitou představu."
"Tak tomu se říká rande."
"Je to večeře, Emily." Trvala Lucky na svém.
"Dobře fajn, večeře." Pronesla rezignovaně Emily. "Je to rande." Říkala si pro sebe. Přesně v půl sedmé se ozval zvonek. Tou dobou už byla Emily s Amy pryč. Lucky otevřela nejprve dveře dole a počkala, až se Rudý král dostane do třetího patra a otevřela mu dveře.
"Páni vypadáš…" Řekli oba naráz, když viděli jeden druhého, což je zarazilo.
"Jsi nádherná." Řekl Rudý král.
"Díky. Ty jsi tak pohledný." Rudý král měl společenský oblek. Učesané vlasy a byl oholený. Lucky z něj nemohla odtrhnout oči, teď mu vynikaly jeho ostré lícní kosti.
"Tak sundám ti ten monitorovací náramek a jdeme." Sundal ji z nohy monitorovací zařízení ani ne během dvou minut.
O necelou půl hodinu později dorazili do restaurace kousek od Manhattanu.
"Dobrý večer, mám tu rezervovaný stůl na jméno Michael Johnson."
"Jistě. Pojďte."
"Tak už ne William Danson?" Zeptala se Lucky potichu.
"William Danson zemřel, vzpomínáš?" Posadili se ke stolu a objednali si jídlo, včetně červeného vína. Donesli jim to v krátkém čase. Lucky se tentokrát snažila jíst slušně a ne se cpát, jak to měla obvykle ve zvyku. "Jaké to je na CSI?" Zahájil Rudý král konverzaci.
"Není to tak zlé, jak se zdálo, občas je tam i zábava, i když ji většinou vyvolávám já a často jsem jediná, kdo se tím baví." Přiznala Lucky.
"Typické…" Usmál se Rudý král. "Proč svojí tetu oslovuješ jako mámu?"
"To je dlouhý příběh."
"Máme čas."
"Po mých rodičích šli zkorumpovaní poldové, svěřili mě Olivii, chtěli, abych byla v bezpečí a měla aspoň nějakou mámu. Jenže pak Olivii přepadli a její rodiče mě dali pryč, ale první dva rok se o mě Olivia starala, proto ji mám za mámu."
"Chápu… Kdyby ti, co ji znásilnili, aspoň chytili…" V Lucky v tu chvíli hrklo. Nejdřív měla pocit, že se přeslechla.
"Cože?! Znásilnění?! O čem to mluvíš???"
"Počkej, ty to nevíš?"
"Liv mi řekla jen, že ji přepadli, nic konkrétního."
"Aha." Rudý král e zarazil. "V tom případě jsem to neměl řikat já…"
"Trochu pozdě, pokračuj."
"To přepadení bylo dost brutální. Tři grázlové, zbili ji a znásilnili."
"Proboha." Lucky se odmlčela. "Proto o tom nemluví."
"Ona to zvládne, je silná."
"Odkud to víš?"
"Jak jsem ji prověřoval."
"To mi pověz, proč si jako první prověřoval zrovna ji a Emily? To jsou mimo tebe jediný dva lidé, kterým věřím bez výhrad."
"Já vim, právě proto. A ted mi řekni, jaký postoj máš ke své práci."
"Nesnášim svou práci, dělám ji jen, abych nebyla ve vězení."
"Ale no tak." Rudý král se lehce ušklíbl, ale zároven se i usmál. "Co to tu na mě zkoušíš?"
"Cože?"
"Tohle vyprávěj lidem kolem sebe, ne mně. Já tě znám a naopak vím, že svou práci miluješ. Mimochodem odznak na opasku ti sluší." Lucky se usmála.
"Máš mě prostě prokouknutou. Ale nemysli si, že já neznám tebe. Tvrdohlavej, egoistickej, umíněnej, musí dokazovat, že má vždy pravdu, ale statečnej a ochotnej udělat vše, pro dobrou věc nebo pro ty, na kterých mu záleží."
"To je v pořádku, měla bys mě znát. Hodně věcí máme společných, Lucky a hodně nás spojuje."
"Já vím."
"A co případy, něco zajímavého?"
"Ani ne. Standart, převážně vraždy a tak, rutina. Myslela jsem, že případ Rudého krále mě rozptýlí."
"A nerozptýlil?" Zeptal se Rudý král se zdviženýma očima.
"Netvrdím, že ne, ale zcela jinak, než bych čekala."
"Je to vtipný, protože si Rudého krále ve skutečnosti vymyslela ty." Usmál se.
"Ano, pro tebe."
"Ty jsi vážně čekala velkého zlého zabijáka, co?"
"Ano, přiznám se, že ano."
"A to i potom, co si uvědomila, že to jsem já?"
"Začala sem mít pochybnosti, ty bys nezabil, tedy jako policajt asi ano, ale vrah? Ne. Ale věděla sem, že mi pravdu řekneš sám, tak jsem hrála tu tvou hru." Mrkla na něj.
"Jsi dobrá." Sledoval ji Rudý král Lucky se zájmem.
"Ale čekala jsem soukromýho detektiva. Tam jsem se sekla."
"Počkej, ty sis vážně myslela, že jsem soukromej detektiv?"
"Ano, myslela." Začala se Lucky smát a Rudý král taky. Strávili v restauraci asi 3 hodiny. Kolem jedenácté večer došli do domu Rudého krále, kde ještě popíjeli víno. Dívali se při tom jeden na druhého.
"Tak, ať máš lepší život, než dosud a jsi šťastná." Připil Rudý král nakonec Lucky.
"Teď když vím, že žiješ a jsi tu, jsem šťastná."
Opět se políbili, ale tentokrát nezůstali jen u polibků. Poté, co se dostali z šatů, se jejich ruce dotýkaly snad všude a rty nezůstali jen na rtech, ale to už se přesunuli do ložnice.

Druhý den Emily velmi vyzvídala, jakou měla Lucky noc. Téměř hypnoticky na ní upřeně zírala a čekala, co ji Lucky poví. Lucky si všimla, že je Emily roztěkanější, než obvykle. Když ji Lucky ve zkratce pověděla, co v noci bylo, Emily byla nadšená.

Druhého října, kolem osmé hodiny večer se Olivia Connorsová vracela z práce. Před jejím domem stál Rudý král.
"Zdravím, kapitánko."
"Vy?" Divila se Olivia. "Jste mrtvý."
"Ve skutečnosti ne."
"Že mě to nepřekvapuje. Co chcete?" Bylo na ní znát, že z něj není nadšená.
"Můžeme si promluvit?"
"My? Není o čem mluvit, vy jste extrémně nebezpečný zločinec, máte být v lepším případě za mřížemi, kdybych mohla, strčím vás tam osobně." Rudý král protočil oči, sáhl do vnitřní strany kabátu, a podal Olivii jakýsi průkaz. Podívala se na něj.
"To je vtip?" Zeptala se nevěřícně, když si prohlédla průkaz.
"Obávám se, že ne, kapitánko, chcete si to prověřit?"
"Vy jste skutečně…"
"Ano. Tak můžeme si promluvit?" Olivia vrátila Rudému králi průkaz.
"Co byste potřeboval, agente Johnsone?"
"Tady ne, probereme to u mě, je to bezpečnější místo. Mám tu auto, pojďte." Olivia tedy odjela s Rudým králem. Doma Rudý král udělal čaj a posadili se do obývacího pokoje.
"Mohu se vás na něco zeptat, agente?"
"Prosím, ptejte se."
"Víte, co se píše v novinách o vás a agentce Reevesové?" Rudý král se usmál.
"Ano, to vím."
"Co mezi vámi ve skutečnosti je?" Zeptala se Olivia se zájmem.
"Velmi pevné, blízké přátelství doprovázené sexuálním stykem." Vyhrkl Rudý král. Olivia na něj jen zůstala koukat, neschopná slova.
Zamračil se. "No co, to je podle wikipedie definice lásky, nevím, jak tomu vy, normální lidé říkáte." Na to už Connorsová reagovala.
"Partnerský vztah, chození, přítel, přítelkyně…"
"To první zní rozumně. Nevadí vám to, doufám?"
"To je volba Lucky volba, ale zlého má za sebou dost, tak ji neubližte."
"To nemám v úmyslu."
"Lucky mluvila o kamarádovi z dětství, to ste vy, že? Ale Lucky myslela, že ste mrtvý. Dostalo ji to na dno."
"Já vim. Má údajná smrt byl Morpheův plá, jak zlomit nás oba. Byl bych Lucky našel dřív, ale jsem… Tedy byl sem v utajení léta, nešlo to. Pochopim, když mi to budete vyčítat."
"To ne. Děkuju vám, že ste jí byl tenkrát oporou. Jsem vašim dlužníkem."
"Nejste. Udělal jsem, co bylo správné z vlastního rozhodnutí a udělám to kdykoliv znovu. Ale teď k věci. Potřebuju po vás laskavost, tedy spíše dvě."
"Po mně?" Divila se Olivia.
"Ano. Musím do Washingtonu, předpokládám, že v ACC nejsou moc nadšený, z toho, jak jsem svévolně prozradil své utajení a nechal pohřbít Rudého krále. Už mi volali. Chci s sebou Lucky vzít."
"To se máte na co těšit…Lucky, nemá vzhledem ke své podmínce, povoleno opustit stát New York, pokud jí ho neudělí ACC."
"Já vím, ale vy jste její dohled, s vámi vycestovat může."
"Pokud máte v plánu se vracet, tak to bez ní snad vydržíte, ne?"
"To ano, ale vzhledem k tomu, že o ní můj otec nebezpečně jeví zájem, bych byl radši, abych ji měl pod osobním dohledem."
"Dokážu ji ochránit."
"Já o tom nepochybuji, když jde o vaší neteř.Lucky nedávno postřelili a my oba víme, kdo na ní toho střelce poslal. V zájmu její bezpečnosti bych opravdu byl klidnější, kdyby letěla."
"Tak dobrá." Souhlasila s povzdechem Olivia. "A ta druhá věc?"
"Jo ta… chci u vás pracovat."
"Prosím?"
"Chci zůstat u ACC jako agent CSI, u vás."
"Už teď tam mám bouřku jménem Lucky Reeves, mám k ní přidat ještě severní vítr? Bez urážky, ale vy dva se moc nelišíte." Rudý král měl, co dělat, aby se nezačal smát.
"Já nemám takové problémy s rozkazy."
"Jo, to je vidět."
"Em… slibuju vám, že se budu snažit Lucky napravovat."
"Neslibujte. Vezmu vás, když vás ACC pustí."
"Děkuji. Odlet je zítra v deset večer." Když domluvili, zavezl Rudý král Olivii zpátky domů.

Ještě ten večer se Rudý král zastavil u Lucky a s sebou měl pizzu.
"Vzhledem ke stavu tvé lednice jsem přinesl večeři."
"Jo bezva. Jaká to je?"
"Hawai."
"Jo, super, ale hlavně, žes přinesl i sebe." Rudý král odložil krabici s pizzou na stůl do obývacího pokoje. Lucky ho upřeně sledovala, což opět vedlo k pár polibkům.
"Ještě je tu pár věcí, které je potřeba probrat." Řekl Rudý král. A vytáhl jakousi krabici. "Nejdřív tady máš tohle." Předal krabici Lucky. Nebylo to zrovna lehké. Lucky to otevřela. Byl tam stříbrný Taurus pt92 s černou rukojetí. Lucky se na něj podívala. "To je na obranu. Služební zbraň je sice fajn, ale soukromá je lepší." Vytáhl papíry. "Tady jsou dokumenty k té zbrani, už je registrovaná na tvé jméno."
"Ale jak jsi mohl tu zbraň registrovat na mě, bez mého zbrojního pasu, mé občanky a tak podobně?"
"Mám pár dobrých známých a většina z nich mi dluží laskavost."
"Zdá se, že kontakty Rudého krále jsou skutečné…"
"To ano. Druhá věc, sbal si věci, zítra odlétáme do Washingtonu. Musím do ACC a nechce se mi tě tu nechávat samotnou." Lucky zprvu nevěděla, co na to říct.
"Ale Michaeli, já nemůžu…"
"Vše je zařízeno, s Olivií jsem mluvil. Letí taky."
"Cože? Ona letí taky?"
"Musí, je tvůj dohled."
"To jsou novinky."
"Já vím. Ale teď se pojďme najíst." Sedli si na pohovku a pustili se do pizzy.

Čtvrtého Října ráno přistálo letadlo ve Washingtnu. Potom, co se Rudý král, Lucky a Olivia Connorsová ubytovali v hotelu a všichni tři si zašli na snídani. Vydali se rovnou do utajené Anti zločinecké korporace ACC. Přijali je téměř hned, ale na šéfa Rudého krále museli přece jen chvíli čekat. Po nějaké době konečně přišel do kanceláře.
"Zdravím, kapitánko Connorsová, i vás Agentko Reevesová." Pozdravil je.
"Hádám, že mě vřelý pozdrav nečeká." Ozval se Rudý král dřív, než stačil šéf něco říct jemu. Nemýlil se.
"Agente Johnsone, víte vůbec, co jste udělal?" Přešel jeho šéf do naštvaného a vyčítavého tonu.
"No… Nebyl jsem ani sjetý ani opilý, takže ano, vím, co jsem udělal."
"Neopovažujte se na to dělat vtipy, agente, vy jste se snad úplně zbláznil." Zvýšil šéf hlas.
"Ne, jen zamiloval, ačkoliv v mnoha ohledech je to to samé."
"Můžete to začít brát vážně?"
"Já to beru vážně, co vás vede k domněnce, že to tak neberu?" Během jejich hovoru se Olivia naklonila k Lucky.
"Jako bych já rozmlouvala s tebou o tvém průšvihu, úplně stejný."
"Jo, je to borec." Pronesla Lucky. Zatímco šéf Rudého krále pokračoval ve svém rozhořčení.
"Vy jste prozradil své utajení a pohřbil Williama Dansona."
"Chtěl jsem vám to usnadnit."
"Usnadnit co?"
"Už nechci být agent v utajení, chci pracovat v CSI v New Yorku."
"To myslíte vážně?"
"Naprosto."
"Agente, nemůžete se jen tak přeřadit, jste důležitým článkem k dopadení Morpheuse."
"Jo a jak?!" Zdálo se, že tentokrát se naštval sám Rudý král. "Sedm let, jsem v utajení, sedm let pro vás získávám informace, sedm let riskuju svůj krk, to poslední mi nevadí, to je holt riziko policejní práce, ale i přes těch sedm let ten… ten netvor stále běhá po světě a je volný, tak mi k sakru řekněte, k čemu to bylo?!"
"Vy agente znáte lidi lépe, než kdokoli jiný. Zločinci, jako Morpheus jsou proti smrti pojištění, mají své nástupce. Samozřejmě chceme zničit Morphea, ale i s jeho lidmi, když totiž smečce zabijete vůdce, brzy se jeho místa ujme druhý nejsilnější ze smečky, a tomu my chceme zabránit."
"Fajn, tak si na to najděte jinýho agenta, protože já odlétám do New Yorku, ať se vám to líbí nebo ne."
Šéf se podíval na kapitánku Connorsovou:
"Vy s tím souhlasíte?"
"Vzhledem k tomu, jaký mám podstav lidí - ano." Vyjádřila se Connorsová. Šéf se podíval na Rudého krále, tedy teď už spíš jen na Michaela.
"Jak chcete, ale pamatujte, ještě jedna svévolná akce a z ACC letíte!" Michael se usmál.
"Děkuji a mohu požádat laskavost?"
"Víte, že se někdy chováte jako arogantní vůl?"
"Jo, to mi lidé říkají."
"Co tedy ještě chcete?"
"Změnit jméno."
"Z jakého důvodu?"
"Nehodlám mít jméno svého otce." Šéf si tedy vzal papír.
"A nové jméno?"
"Michael King."
"Bude to za týden, včetně občanky."
"Já vím." Ještě chvíli tam diskutovali, takže se v ACC zdrželi docela dlouho.
"Není na změnu jména potřeba, já nevím, něco vyplnit a netrvá to mnohem déle?" Zeptala se Lucky, když vyšli.
"Normálně ano, ale přes ACC je všechno hned, mají moc." Odpověděla Olivia.

Třináctého října se vrátili do New Yorku. Když přišli do CSI. Emily se k nim hned rozeběhla. Uklouzla jí ale noha na právě vytřené podlaze a než se nadála, byla na ní celá. Všichni tři ji s údivem sledovali.
"Nic mi není." Zvedla se a všechny tři postupně objala a ve své laboratoři připravila uvítání pro Michaela. Michael podepsal pracovní smlouvu, vzal si věci a prošel si celou CSI, aby se, jak to sám nazval, spojil s novým pracovním místem.

Objednala si čaj s mlékem a počkala, až jí ho udělají. Sedla si s ním ke stolu, kde už seděl muž, co četl noviny. Ten muž byl Morpheus.
"Poslední měsíc jsou v novinách zajímavé články." Začal mluvit. "Agentka Lucky Reeves s New Yorkské kriminálky CSI a známý sériový vrah Rudý král jsou milenci. A jen o pár dní později se člověk dočte, že Rudý král byl zavražděn. Je k nevíře, co se to v New Yorku děje." Morpheus odložil noviny a podíval se na ní. Podala mu fotky. Byli na nich Lucky a Michael spolu. Fotky byli z toho večera, kdy jedli hranolky a procházeli se.
"Myslím, že tohle to jen potvrzuje."
"Jak odporné." Odložil Morpheus fotky. "Co se tam děje teď?"
"Lucky už je zpátky, on je pořád s ní, zdá se, že teď s ní bude dokonce pracovat." Informovala ho.
"Takže, to znamená, že ten parchant mě zradil, protože je jasné, že to byl vždycky polda. Měl jsem toho zmetka zabít hned, jak se narodil. Ani jeden nic netuší?"
"Ne. Lucky mi věří, řekla jsem jí, že jsem adoptovaná a že mám změněné příjmení."
"Dobrá. Dál mě informuj. Udělám si kratší výlet do New Yorku a připomenu Lucky, že jsem pořád tady." Morpheus hodil na stůl peníze a odešel.

Doktor Lucky konečně uschopnil. Poslední večer před návratem do práce se Lucky a Michael opět procházeli. Lucky se Michaela držela za rámě. Zdálo se, že se dobře baví a stačilo jim k tomu jen povídání. Začal se ozývat zvuk vrtulníku a přibližoval se. Nevěnovali tomu pozornost, dokud je ze shora neosvítily světla. Vrtulník přistál několik metrů přímo před nimi. Vystoupil z něj Morpheus. Lucky v tu chvíli ztuhla a nebyla schopná ničeho. Michael rychle tasil zbraň a namířil na něj. Morpheus sám zbraň nevytáhl, ale jeho dva lidé ano a mířili na Michaela i Lucky. Michael se postavil tak, aby ji případně mohl krýt.
"Zdravím, děti." Promluvil Morpheus. Podíval se na Lucky a usmál se. "Tvůj strach se mi líbí." Kouknul na Michaela. "Měl bys vědět, že zradu nesnáším."
"Já tě nikdy nezradil, protože já nikdy na tvý straně nebyl." Odpověděl Michael.
"Zdá se, že je to tak. A ty Lucky, však ty o mně ještě uslyšíš."
"K ní se ani nepřiblížíš, je pod mojí ochranou."
"No tak, Michaeli, podívej se, jak jsi trapný."
"A ty jsi zlý, sexuálně zvrhlý psychopat, trpící schizoidnímí bludy." Morpheus se zasmál.
"Zlý, sexuálně zvrhlý psychopat, to jo. Ale bludy? Ne. Jen nemám svědomí a cit a to mi dává plnou svobodu."
"Já tě jednou dostanu."
"Ty sentimentální ubohej hlupáku. To já jednou zabiju tebe a pak jí." Kouknul znovu na Lucky. "Nebo opačně, to teď nevím, ale nejdřív si spolu užijeme zábavu, tak se mějte děti." Nastoupl zpátky do vrtulníku, který během chvíle odletěl. Michael schoval zbraň a začal se věnovat Lucky.
"Lucky! Jsi v pořádku?"
"Jo já jen… já…"
"To je dobrý." Přitisknul ji k sobě. "Neboj se, ochráním tě, vždycky tě ochráním. Slíbil jsem ti to." Držel ji pevně. Druhý den, ráno už se chystali jít do práce a Lucky už měla boty, zatímco Michael ještě stál neoblečený, a zdál se zamyšlený. Přišel nakonec přímo k Lucky.
"Lucky já… no… vím, jací oba jsme a já skoro celou noc přemýšlel, nad tím, co se stalo včera. A došlo mi, že dokud mám tu šanci ti to říct, měl bych odhodit to ego a občas to říct… Miluju tě a chci, abys to věděla."
"Já to vím, Michaeli a taky tě miluju." Dívala se mu do očí. Trochu je to zdrželo, takže do práce přišli o to více později, což konec konců u Lucky Reeves nebylo nic nového.

6 Rudý král (2/3)

6. března 2018 v 19:20 | Lucky14 a Panežka |  Lucky Reeves 1. série

Druhý den ráno, kolem půl desáté naložila Lucky do Auta Amy a chystala se jet do práce.
"Nedostal jsem odpověď na poslední dvě zprávy." Ozvalo se jí za zády. Otočila se. Rudý král přišel blíž.
"Já ráda hraju hry." Začala Lucky. "Ale ne tyhle."
"Jaké máš na mysli?"
"Chceš mi poplést hlavu. Ale na to já nejsem."
"Myslím, že jsi. Přede mnou nemusíš hrát tu hru. Vím, jaká jsi, jaká jsi doopravdy."
"Ne, nevíš."
"Mám to jmenovat? Jsi: neštastná, citlivá, emotivní, zraněná, osamělá, ztrápená a toužíš po někom, kdo tě zbaví tý bolesti a vyplní tu díru, tu prázdnotu, ale jsi v tom tak dlouho, že se bojíš změny, a tak každýho odháníš a předstíráš, jak jsi tvrdá, ale v hloubi…"
"Stačí! Pak jistě víš, že nejsem holka na jednu noc."
"Nikdy jsem si nemyslel, že jsi."
"Nechci vědět, na kolik žen jsi to zkoušel?"
"Jsi první, neboj. No… Pojďme na večeři, dnes večer."
"Nevím, jestli je vhodný chodit na večeři se sériovým vrahem.
"Aha, takže… líbat se se mnou ti nevadilo, projevíš strach o to, zda jsem v pořádku, ale najednou je tu problém?"
"Jsi Morpheův syn."
"Jo ták, takže o tohle tu jde…"
"Ne, já se jenom…"
"Na něco se tě zeptám, bojíš se mě?"
"Cože?"
"Bojíš, že mě poslal můj otec? Že se jen snažím získat tvoji důvěru? Že tě unesu zpátky k němu?" Zkusil sáhnout do vnitřní strany kabátu. Lucky v tu chvíli dala ruku směrem ke zbrani.
Rudý král toho nechal. "Aha. Fajn." Otočil se k ní zady, ale neodcházel. "Zákon nerozlišuje vraždu. Jsem zabiják, to nepopírám, ale zabíjím, když musím - žoldáky, překupníky zbraní, nájemný vrahy. Zkrátka, ty, co po mě jdou, jinak bych ten mrtvej byl já. Jsi polda, použila jsi zbraň?"
"Jo, ale jinak…"
"To nešlo? Rozdíl je v tom, že já jsem na opačné straně, jsem zločinec, podle zákona tedy sériový vrah. Já nezabíjim pro zábavu. Nemám z toho potěšení, neunáším děti a netýrám je a nemám potřebu, já nevím co, být vládcem světa. Nejsem jako můj otec. Jsem stejně tak jeho obětí jako ty, dělal mi to, co tobě, musel jsem se dívat, jak mi zavraždil matku. Je to stejně můj nepřítel, jako tvůj."
"Willieme, ten…" Pokusila se ho Lucky přerušit. Ale jen se k ní otočil a pokračoval.
"V osmnácti letech se mi podařilo utéct."
"Co?" Vytřeštila Lucky oči. "Tys tam byl taky? V tu dobu kdy já a…"
"Ty a kdo?"
"Na tom nesejde, on kvůli tomu zemřel." Rudý král se odmlčel.
"Aha… Nestihl jsem tě vzít s sebou, tak jsem poslal anonymní udání. Zbytek snad znáš."
"Anonymní udání… To jsi byl ty???" Koukala na něj zaskočeně.
"Ano. Ale jestli si myslíš, že jsem stvůra, jako on, pak bys měla vzít tu zbraň a zmáčknout kohoutek!" "Wille…"
"Kdo je Rudý král, Lucky?" Zeptal se najednou a otočil se k ní. Tázavě se na něj podívala.
"Cože?"
"Kdo je Rudý král?" Zopakoval. "Kdo jsem?"
"Já nevím, netuším, jak to myslíš. Nic moc nevím, poprvé sem tě viděla až z fotky FBI." Rudý král se otočil.
"Najdi odpověď na mou otázku." Dal se na odchod. Lucky ho jen sledovala neschopná, cokoliv říct nebo udělat. Z jiné strany se k Lucky blížil cizí muž. Rudý král, který byl už slušný kus dál, ho zaregistroval. Něčím mu přišel podezřelý, ale nevěděl čím, sledoval ho. Jak se muž blížil k Lucky, sáhl do vnitřní strany saka. Jak ji vytahoval zpátky, zahlédl Rudý král něco lesklého.
"To ne!" Natáhl se po zbrani.
"Reevesová…" Promluvil muž. Až v té chvíli si ho zmatená Lucky všimla. Vystřelil. Jen o vteřinu na to ho zasáhla smrtelně vystřelená kulka ze zbraně Rudého krále. Lucky trefila kulka do dolní části hrudníku. V tu chvíli se ocitla ve svém paláci mysli, v Laboratoři Emily, která tam stála před ní.
"Palác mysli je fajn, ale ne pokud na něj máš pár vteřin. Vzhledem k tomu, kde ta kulka je, je 90% jistota, že zemřeš. Takže musíme zvýšit šance na přežití. Nebude to jako ve filmu, nevydáš zvuk a nepadneš k zemi. To ty musíš spadnout, ale pozor, špatná traektorie pádu tě zabije. Objevil se Dan. "První věc, co tě zabije, je krvácení. Je to průstřel, nebo je kulka uvnitř?"
"Já nevím." Odpověděla Lucky ve svém paláci.
"Zjisti to." Řekli oba. Objevila se Anežka.
"Co je za tebou, Lucky?"
"Auto."
"Takže, kdyby to byl průstřel, slyšela bys bud zvuk tříštícího se skla, nebo odrazu kulky. Cos slyšela?"
"Nic."
"Takže kulku máš v sobě." Řekla Emily.
"To je dobře." Řekl Dan "Zadržuje většinu krve, takže tam musí zůstat."
"To znamená, že musíš spadnout dozadu." Řekla Emily. "Mělo by to vyjít, spadni dozadu."
Lucky padla k zemi směrem dozadu. Rudý král k ní přiběhl s mobilem u ucha.
"Potřebuju ihned sanitku, Rivington Street 221, parkoviště, střelné poranění hrudi, mladá žena." Odložil mobil. Lucky se mezitím ve svém paláci mysli, ocitla na pitevně.
"Co tady dělám?" Na pitevním stole před ní se objevilo její mrtvé tělo. Lekla se. "Co to kurva?!"
"To je šok." Objevila se tam zničeho nic Emily. "Upadáš do šoku. Další věc, co tě zabije. Najdi ve svém paláci něco hezkýho, hezký vzpomínky, hned!"
"Ale já nemám hezký vzpomínky!"
"Musíš mít, jinak zemřeš. Musíš najít něco, co tě uklidní, nebo někoho hned!" Lucky se rozeběhla pryč, běžela svým palácem a hledala něco, co by jí pomohlo.
"Lucky, no ták, podívej se na mě. Neupadej do šoku, zůstaň se mnou!" Jak se ji Rudý král snažil udržet při smyslech, objevila se v jejím paláci mysli Olivia…
"Mami?" Lucky zabrzdila, celá udýchaná.
"Pojď sem." Natáhla k ní ruce. Nemusela to říkat dvakrát. Přitiskla se k ní, objala ji: "Už je dobře, jsem u tebe." Držela jí pevně.
Lucky se podívala na Rudýho krále.
"Umírám…"
"No to si zkus!" Držel ji za ruku. Ozvalo se houkání sanitky. "Dál to musíš zvládnout sama." Zvednul se a zmizel. Lucky se ho Marně snažila neztratit s očí.
"Wille. Aaach." Ucítila úmornou bolest. Něco podobného se dělo i v jejím paláci mysli.
"Auuu"
"Teď příjde bolest." Objevila se znovu Emily. "Není pravda, že postřelený člověk bolest skoro nevnímá. To zranění je velké, hluboké a máš vnitřní krvácení, bude to bolet a hodně. Musíš to zvládnout, nebo tě ta bolest k smrti vyčerpá."
Poskytli jí první pomoc, naložili ji do sanitky a rozjeli se co nejrychleji do nemocnice. Lucky zatím cítila šílenou bolest a to i ve svém paláci mysli.
"Sakra!" Lucky se svíjela ve velkých bolestných křečích, ale přesto si všimla schodů přímo před ní, které vedly kamsi dolu, a všimla si i toho, že tam jsou dveře. I přes příšerné bolesti se tam vydala. Trvalo to dlouho, i přestože schodů bylo pár. Otevřela dveře a vešla tam. Místnost byla ponurá a šedá a na jejím konci stál zády otočený muž.
"To ne..." Pronesla Lucky s obavami a vprostřed místnosti spadla na kolena. "Ty tu nejsi, nemůžeš tu být."
"Myslíš?" Otočil se muž.
"Ne to není…"
"Možné? Proč by nebylo?" Usmál se Morpheus. "Když jsem ve tvém podvědomí, to já vždycky provázím tvou bolest, jaká pocta." Přišel až k ní. Lucky zatím bolest položila na bok. Morpheus se sklonil "Musím říct, že jsem zklamán, takhle hloupě se nechat zabít, ajajaj."
"Ještě žiju." Odsekla mu Lucky.
"Dlouho nebudeš, máš tak pár minut, možná míň." Lucky se pokusila zvednout. Přitisknul ji zpátky k zemi. "Neboj, bude se ti to líbit… Ten klid, samota, věčnost. Neboj se, ta bolest zmizí, slibuju. Umři už."
V tu dobu už Lucky byla na sále.
"Dělejte něco, ztrácíme ji!" Monitor ukázal rovnou čáru. "Potřebuju defibrilátor!" Začali ji oživovat.
"Je to tu." Usmál se Morpheus. Lucky tam ležela s téměř už zavřenýma očima a nehýbala se, ale pořád tam ještě byla. Morpheus si zpíval. "Hra končí, opona se zavírá, Lucky Reeves umírá. Lucky slyšíš mě ještě? No zřejmě jo, když jsme ve tvém paláci. Představ si, kdo všechno bude brečet, třeba Emily, jo ta bude brečet hodně… Myslíš, že bude brečet Henry? Těžko říct. Kate bude brečet a Holly asi taky, i Anežka, dokonce i tvůj pes a co Rudý král, bude smutný? Možná… Olivia… Ach chudák, sotva tě našla, hned tě zase ztratí, to nepřežije, nejspíš se zhroutí. Jak smutné… Lucky ale najednou otevřela oči.
"Olivie…"
"Co je?! Co děláš?!" Sledoval ji Morpheus. Lucky se začala, plazit zpátky ke dveřím. "Ne, nevracej se! Lucky!" Lucky se podařilo dostat ven z té příšerné místnosti. A i když to trvalo, dokázala se snad silou vůle vyšplhat i po těch schodech.
Po osmdesáti sedmi vteřinách a několika pokusech o oživování, naskočil Lucky zpátky puls.
Lucky byla během toho, co byla ve tvrdém spánku, ve svém paláci mysli, ve kterém byl i Rudý král, ačkoliv tam byl jen součást jejího podvědomí.
"Jsem živá?"
"Ano."
"Díky."
"Mně neděkuj, já jsem ty, ale můžeš mi poděkovat tím, že vyřešíš, kdo jsem."
"Už zase tahle otázka? Řekla jsem Williamovi, že to nevím a ty jsi mé podvědomí, já málem umřela, takže mě nech vydechnout." Rudý král se zasmál.
"Nemůžu. Ta jeho otázka ti tak leží v hlavě, že na ní musím pořád myslet."
"Takže na ní myslím já? Proč?"
"Asi je důležitá."
"Něco mi uniká… chybějící článek."
"Výborně Lucky."
"Něco, na čem ti moc záleží. Nejspíš to vysvětluje i to, proč mám pocit, že jsi mi něčím povědomý" Rudý král přikývl.
"Ano."
"A je to někde v mé paměti."
"Ano." Lucky Procházela svůj palác a brala do rukou dokumenty a knihy.
"Procházím svou pamětí. Není tu nic, co by mě dřív spojovalo s Rudým králem, ani stopa, proč bych měla vědět, kdo je Rudý král."
"Pak musíš do trezoru."
"Tam nikdy!"
"Tady odpověď není a musí tu být, takže zbývají zamčené vzpomínky. Vím, že to bolí a že máš strach, ale musíš najít, kdo jsem."
"Ne, Willieme, tohle nemůžu."
"Odblokuj své vzpomínky!"
"Proč?"
"Protože, jinak hodně ztratíš."
"To už jsem ztratila. Michaela před 9 lety. Vzpomínky na něj jsou zamčený v tom trezoru. Jeho smrt jsem nikdy nezvládla. Proto jsem taky skončila na drogách."
"Já vím. Ale Michael dával v sázku svůj život, protože chtěl ochránit ten tvůj a Tys na něj zapomněla, to ti přijde správný?"
"Nezapomněla."
"Ne? Jak vypadal? Jaký měl oči, jaký měl vlasy, hlas?"
"To já už nevím." Na to se Rudý král podíval směrem k trezoru. Lucky zavrčela: "Nesnáším svoje svědomí. Udělám to, kvůli Michaelovi." A sama se podívala k trezoru, který v jejím palác paměti znamenal zablokované vzpomínky.


Emily se přiřítila do nemocnice. Na recepci narazila na Henryho.
"Henry? Henry! Co je s Lucky?!" Emily se na něj dívala s panickou hrůzou v očích.
"Ahoj Emily, bude potřebovat hodně klidu a několik dní rekonvalescence, ale bude dobrá."
"Takže zkráceně řečeno, Lucky žije."
"Co? Jo."
"Protože když slyšíš, že někoho postřelili, automaticky počítáš s tím, že to nepřežije."
"Klid Emily. Doktor říkal, že je sice zázrak, že přežila, ale bude v pořádku." Emily si oddychla a začala se uklidňovat. "Ale je na JIPce, pustí k ní jen Olivii, musíme pár dní počkat. Olivia mezitím přišla za Lucky. Ta na ní pomalu otočila hlavu a vypadala, jako kdyby ji přejel nákladní vůz. Olivia si také oddechla.
"Ach Lucky! Tys mi tedy nahnala strach." Lucky pár vteřin trvalo, než ji poznala. Zasyčela bolestí.
"Přece bych tě tu nenechala samotnou, ale… Šíleně to bolí."
"Dostáváš léky na bolest, ale nemůžou ti dát Morfium, kvůli vaší drogové minulosti.
"A nemůžeme to risknout? Strašně to bolí." Olivia se posadila k ní a vzala ji za ruku.
"Vydrž zlato. To bude dobrý."
"Díky. Zajímavý, ono to vážně pomáhá."
Olivia ji držela za ruku a hladila palcem. Po nějaké chvíli začala mluvit.
"Já i FBI se domníváme, že střelce na tebe poslal Danson, tedy Rudý král, jenže kdo zabil toho střelce? Z vaší zbraně se nestřílelo." Lucky se zasmála.
"Rudý král, že by mě chtěl… to nikdy. On zabil toho střelce."
"Takže Danson zabil toho střelce?"
"Ano. A zavolal sanitku."
"Ty toho střelce znáš?"
"Ne."
"Co tam dělal Danson?"
"Will? Chtěl mě pozvat na večeři."
"Ehm, jasně.. Takže on tě zřejmě nechtěl zabít."
"Ne."
"Dobrá. A opovaž se jít s Dansnem na večeři." Lucky pokrčila rameny.

Po šesti dnech přesunuli Lucky na normální pokoj. Když byla sama, zavřela oči.
"Tohle je, abych už na tebe nezapomněla Michaeli." Řekla nahlas. Ve svém paláci mysli otevřela trezor. Když usnula, procházela dlouhou chodbou, až došla, jako pozorovatel do jedné své vzpomínky. V ní byla Lucky s Michaelem, ten měl hlas identický s Rudým králem, protože on byl Rudý král. Teď, když byla vzpomínka úplná, poznala ho. Jakmile ji ve snu došlo, že Michael žije, vzpomínka zmizela.
"Co? Kde… Rudý král k ní náhle přišel. Jen ho objala. Náhle se za ním objevil Morpheus s nožem v ruce. "Pozor!" Lucky prudce a s leknutím otevřela oči.
"Jen klid." Ozval se hlas, který znala. Podívala se jeho směrem. "Jsou to jen sny." Dodal Rudý král. Který u ní stál převlečený za doktora.
"Michaeli, ty… ty jsi…"Začaly jí téct slzy a bylo to ve velkém. Objal ji.
"Jsem tu." Ani se nehnuli. Trvalo to asi půl hodiny.
"Ale jak… Já myslela, že… Vždyť jsem viděla, jak tě nechal zastřelit."
"Byly to uspávací kulky, co způsobovaly jen povrchové zranění. To, že jsem se k tobě dokázal dostat i po tom masakru to, žes mě viděla údajně zemřít… Celý to byl jeho plán a my na to skočili. Potom, co ti zlomil to rameno a všiml si mé reakce, mu došlo, že k sobě máme blízko, tak nafingoval mojí vraždu, aby tě zlomil."
"A taky zlomil. Skončila jsem kvůli tomu na drogách."
"Já vím."
"Devět let, Michaeli, devět let! Mohl jsi, ne… měl jsi mi dát vědět!"
"Musel jsem počkat, až budeš schopná to psychicky zvládnout."
"Cože?"
"Vždyť ani Rudej král ti nic neříkal, kdybych ti zavolal: Ahoj, já jsem Michael, nevěřila bys mi a byl by to takový šok, že…"
"Jo, to máš asi pravdu." Lucky se usmála. "Takže Rudý král, vida." Usmál se.
"Tak už víš, kdo je Rudý král?"
"Lovec nestvůr, Morpheova zhouba. Rudý král je přezdívka, kterou jsem ti dala, potom, co ses mu postavil na odpor, když ses mě zastal."
"Ano."
"Zachránils mě. Tenkrát i teď."
"Nebudeme to rozebírat, že ne? Nicméně chci svou odpověď na tu večeři."
"Nech toho."
"Čeho?"
"Znáš odpověd, vidíš, jak na tebe reaguju, takže už to dávno víš a já vím totéž. Což ti zároveň dává odpověď na tu tvou večeři."
"Nikdy jsem neřekl, že tě miluju."
"Ani já ne." Usmála se a potom řekli oba shodně:
"Ale tohle není těžká dedukce."
"Takže je zbytečné to rozebírat." Řekl Rudý král.
"Jsme dva asociálové, držme se toho."
"Dobrá. Pojďme na tu večeři." Lucky si povzdechla.
"Nemůžu."
"Důvod?"
"Levá noha." Řekla pouze.
"Já vím, že máš monitorovací náramek."
"Olivia mi hodně povoluje vodítko, ale tohle by neprošlo."
"Tak ho sundáme."
"Jo, jsem ten typ, co to nikdy nezkoušel. Najala jsem si na to týpka, místo sundání to spustil a pak zdrhnul."
"Tch.. Amatér… Já ho sundám."
"Vážně? Ale proč? Do restaurací můžu."
"Tys začala s tím náramkem." Usmál se. "Ale chápu." Pak se ale zatvářil vážně: "Potřebuju laskavost."
"Co tak ode mě může chtít Rudej král."
"Kde má CSI pitevnu?"
"O útvaru mluvit nesmím."
"Já vím, že CSI je tajný útvar, který spravuje ACC a i o té vím."
"Jak?"
"Myslíš, že si ACC najímá jen hodný lidi? Když potřebujou nějakou jednorázovou akci, najmou si někoho, jako například mě. Jsem pod dohodou o mlčení."
"Takže ani oni nehrajou fér."
"To jsem neřekl, ale v zájmu vyššího dobra je občas potřeba porušit pravidla."
"Fajn."
"Co ta pitevna?"
"Vše máme rovnou tam, jsme samostatní. Proč?"
"Potřebuju si tam něco ověřit, mám jisté podezření. A ty máš přístup."
"Chceš, abych ti tam snad něco našla."
"Ne. Chci tam jít sám. Tedy sám se přesvědčit a k tomu tě potřebuju. Potřebuju, abys mě tam dostala, až budeš moci."
"No jistě." Zasmála se Lucky. "Heleďte, tady tohle je Rudý král, zabiják, kterýho chce dostat každej polda, přivedla jsem ho na policii, jen ho vezmu na pitevnu, aby se na něco mrknul."
"A proč ne? Mám ty informace, nic mi nehrozí."
"Co je to za informace, vážně by způsobily světovej konflikt?"
"Ano. Ale pro mě jsou otázkou života, smrti a svobody. Ty informace jsou klíč k mé osobě stejně jako heslo k tabletu."
"Nemáš kopie?"
"To by pak ztratily cenu."
"Takže, když o ně přijdeš, tak tě zatknou za všechno, cos kdy udělal?"
"Ano, ale spíš mě dříve někdo oddělá."
"To nejsou dobrý vyhlídky."
"To je riziko povolání, vlastně ho neseme oba."
"Jo to už cítím na vlastní kůži. Ale já nechci, abys doopravdy umřel."
"Už jednou jsem ti řekl, že to tu nehodlám jen tak zabalit."
"Myslím to vážně, nechci tě znova ztratit." Rudý král ji chytil za ruku.
"Neztratíš, věř mi."
"Jo jasně, to…"
"Podívej se mi do očí, Lucky." Lucky to udělala.
"Nikdy mě neztratíš, jasný?" Po chvíli přikývla.
"Co je za den?"
"Úterý - 11. září."
"Ok. Ve čtvrtek, přesněji v pátek ve dvě ráno bud s autem u vchodu nemocnice." Na to se Rudý král usmál. "Něco takového jsem od tebe čekal. Neboj, já budu."
"A když už si ten zločinec, sežen mi něco na bolest, co zabere, jistě máš kontakty."
"Nejsem drogový dealer."
"Ale ani to přestrojení za doktora ti nesluší." Na to se Rudý král musel zasmát.
"Tak co tedy?"
"Ten kabát, co nosíš."
"Ach ano, to je něco jako kus mé duše." Smál se. Lucky ho jen objala.

Michael si se sípáním sedl vedle Lucky, opřel se o zeď a tak jak to šlo, přitiskl Lucky k sobě. "Vždycky tě budu chránit Lucky. Vždycky! A jakýmikoliv prostředky. To je slib." Chvíli byli ticho. Než začala Lucky mluvit: "Vymyslela jsem postavu, když jsem utíkala z týhle podělaný reality do svého paláce mysli. Je to jakýsi strážce toho paláce. Muž v dlouhém kabátu."
"Kabáty jsou pěkný."
"Jo to jsou. A ten v tom kabátu se stvůry nebojí, je její zhouba, Morpheův konec, ten kdo ho zničí. Říkám mu Rudý král.
"Rudý král. Proč takhle?" Zeptal se Michael.
"Nevím. Napadlo mě to." Pokrčila ramenem. "Ale Rudý král jsi ty."
"Já?"
"Vzepřel ses mu. Nebojíš se ho."
"Dneska ho zničím!"

V pátek několik minut po druhé hodině ranní se Lucky podařilo utéct zadním vchodem, ale dostat se z pozemků nemocnice bylo trochu těžší. Za branami na ní dvakrát bliklo auto. Bez váhání nastoupila do stříbrného passatu.
"Čekal sem, že s tím zraněním ti to potrvá dýl." Řekl Rudý král na uvítanou, pak ji políbil a objal. Oplatila mu to. Potom se na ní podíval. "Jestli sis ten útěk naplánovala příliš brzo a někde vykrvácíš, osobně tě dorazím."
"Proč?"
"Nesnáším, když někdo, komu sem zachránil život, zbytečně riskuje."
"Nechceš se mnou radši zase flirtovat? "Na to se Rudý král rozesmál.
"Chápu. Jak je?"
"Až na tu bolest fajn, když ty jsi se mnou." Rudý král sáhnul do vnitřní strany svého kabátu a vytáhl lahvičku s tabletky.
"Tady." Podal to Lucky. "To je na bolest. Nenávykový."
"A co to je?"
"Na tom nesejde. Nemíchat s jinýma lékama a alkoholem, brát po 12-ti hodinách."
"Neříkal jsi, že nejsi drogovej dealer?"
"Nejsem, ale taky nejsem neschopnej. Tak kam?" Lucky polkla tabletu.
"No chtěl jsi na stanici, tak tam."
"A zvládneš to? Ted bys měla být v klidu." Rozjel se.
"Jen jeď."
"Fajn." Rozjel se.
Zastavili samozřejmě o něco dál.
"Zprava je okno, tím tě pustím, u něho čekej."
"Já klidně mužu jít předním vchodem."
"Ty možná, ale pokud uvidí mě, jak vcházím se zabijákem na kriminálku, odnesu si to."
"Ale byla by to dobrá ironie." Lucky vešla na stanici zcela normálně. Pozdravila pár lidí a šla do místnosti, kde se řešily přestupky. Otevřela okno a Rudý král přelezl dovnitř.
"Máš u sebe zbraň, že jo?"
"A proč bych na policii nosil zbraň?"
"Máš za opaskem z každé strany jednu?"
"Ano." Vyšli z místnosti, Lucky ukázala, kde jsou shody.
"Zabavím recepčního. Běž do druhýho patra a počkej na mě." Lucky přišla k recepčnímu. "Ahoj Karle, zase noční?"
"Agentko Reevesová, ale vy máte být v nemocnici."
"Já vím. Zdrhla jsem jim. Jsem dobrá, ne?"
"Connorsová, říkala, že pokud se tu objevíte, mám jí hned volat." Už bral telefon.
"To bych nedělala, vezmi to logicky. Je půl čtvrté ráno, přece ji hned nevzbudíme."
"Je mi líto, musím."
"Hele, ber taky trochu ohledy."
"Cože?"
"Ne na mě, na šéfku. Je tu pět dní v týdnu od sedmi do sedmi, takže brzo vstává, a pokud ji zbytečně vzbudíme dřív, tak bude v práci nevyspalá, podrážděná a mrzutá a to odnesem oba a hodně to mi věř. A to přece nechceme."
"Jenže když ji nezavolám, nebude taky zrovna nadšená."
"Jen klid, já to zařídim. A budu u Emily, která dohlídne, že se mi nic nestane a ani nic neprovedu." Recepční si povzdechl.
"Dobrá, ale buďte jen u Emily, než Connorsová přijde."
"Jistě, jste charakter." Lucky si přivolala výtah a zmizela v něm. "Pitomec." Vystoupila ve druhém patře, kde na ní čekal Rudý král.
"Nějak ti to trvalo."
"Tento recepční má trochu delší vedení. Ale už je to dobrý. Jdeme." Vydali se do laboratoře. Sotva tam vešli, k Lucky přiběhla Amy, která ji s nadšeným kňučením vítala, ale na Rudého Krále vrčela.
"Lucky?! Máš být v nemocnici." Podívala se na Rudého krále. "Páni, Rudej král a tady?" Rudý král nadzvihl oči.
"Potřebuje laskavost… Wille, tohle Emily, bezkonkurenční forezní specialistka, naprostá expertka na počítače, softwarově i hardwarově a asi i jeden z nejlepších hackerů vůbec. Taky dělá na pitevně, někdy. Emily tohle je… No ty víš."
"Víš ale, že by tu neměl bejt." Řekla Emily a koukla na Rudého krále.
"Nic ve zlém, jste sexy, ale Lucky by mohla mít malér."
"Jen si tu něco ověřím a hned zase půjdu."
"K tomu tě potřebujeme." Řekla Lucky.
"Co potřebujete?"
"Chci vidět mrtvolu chlapa, co málem zabil Lucky." Pronesl Rudý král.
"Vím, na co myslíš." Emily se nezatvářila nadšeně. "Bohužel máš pravdu. Jen jsem nechtěla, aby o tom Lucky věděla." Lucky se zamračila.
"Co nemám vědět?"
"To uvidíš." Odvětil Rudý král rychle. "Rád bych to viděl."
"Když musíš." Do prvního patra raději jeli výtahem. Přišli do pitevny, Emily rozsvítila a zalovila v papírech: "Devatenácka."
Emily otevřela stůl číslo 19 a vyjela s ním. Odkryla tělo muže, co málem smrtelně postřelil Lucky. Nadzvedla mu pravou ruku: "Tady je to tetování." Podívali se na něj oba. Muž měl nad pravým zápěstím černé M.
"To jsem tušil." Otočil se rudý král, dal ruce k sobě a opřel si je o bradu.
"Morpheův člověk." Řekla Lucky tlumeně. "On mě chce zabít."
"Ne." Odpověděl Rudý král a otočil se. "Už bys byla mrtvá. Je to vcelku prosté. Jedna dobře mířená střela, co ti dá pár minut, pokud ten třetí, což jsem byl já, zavolá sanitku, bez prodlení a zbytek už bylo jen divadlo pro něj. Ted už ví, co chtěl."
"A to je přesně co?" Řekla Lucky pořád zamračeně a koukaly s Emily na něj obě.
"Že mezi námi je stále to pouto." Pohled Rudýho krále se zalil vztekem. "Jdeme!" Dal se na obchod.
"Já zůstanu tady." Vypípla Lucky. Rudý král se otočil.
"Potřebuju s tebou mluvit, nutně, hned a sám."
"Tak já si vezmu Amy."
"Ne, teď nejsi ve stavu, kdy bys mohla třikrát denně jen tak trajdat ven."
"Nemůžu jí přece nechat Emily na krku."
"To je v pohodě." Ozvala se Emily. "Ty se uzdrav, já se o Amy postarám."
"Díky." Objala ji a pomazlila se i s Amy.
"Tak už pojd." Zavrčel Rudý král nervózně.
"A jak zabavíme recepčního teď?" Koukla na něj. Emily si povzdechla.
"Já ho zabavím, ale Lucky má bejt v nemocnici, tak na ní dej pozor."
"To si piš." V autě Rudý král mlčel a Lucky také. Po nějaké chvíli její monitorovací náramek spustil pípání.
"Ehm, Michaeli…"
"Já o tom vím, neboj, máme časovou rezervu." Rudý král dojel na zahradu svého domu. A když zastavil, otočil se na Lucky.
"Co se děje, děsíš mě."
"Poslouchej." Řekl Rudý král vážně. "Máš kolem sebe krysu."
"Počkej." Zarazila se Lucky: "Chceš mi říct, že někdo na mě donáší Morpheovi?"
"Jo, přesně tak."
"Ale jak…"
"On mě nesleduje. Z mý strany nemohl vědět o tom, že my dva se znovu našli. Takže teď mi vyjmenuj, kdo všechno ví, že jsi na mě byla nasazená. Ne, ještě líp, vyjmenuj mi všechny lidi kolem tebe."
"Těch je celkem dost. Moje teta, můj…"
"Prosím jména." Skočil jí do řeči.
"Tak Olivia Connors, Henry Stewenson, Emily Black, Kate Loreen, Anežka Smile, její parťák, nevím, jak se jmenuje celým jménem."
"To je polda od FBI, toho si najdu. Pokračuj."
"Dobře, Anthonny Foster, Holly Carter, Daniel Volf, Roman Wágner, Sophie Adamsová a Alexandra Nováková. A to je všechno."
"Dobrá, díky. Dávej si pozor, někdo z nich je Morpheova nasazená svině."
"Ale to může bejt kdokoliv. Teda u pár lidí jsem si jistá, ale…"
"Žádný vyjimky, jak jsi řekla, kdokoliv z nich." Rozjel auto a jel směrem k Lucky domu, zatímco její náramek stále pípal. Jel rychle jako cvok.
"Co se děje."
"Utíká nám čas."
"Ty zjistíš, kdo to je?"
"Ano, dal jsem ti slib, vzpomínáš?"
"A řekneš mi to?"
"No… Až budeš v bezpečí." Když dojeli na místo, kde Lucky bydlí, ta se rozhlédla na všechny strany.
"Máma tu ještě není."
"Myslím, že máš pár minut náskok, po tý mý rychlo-jízdě."
"Fajn. Jdu spát." Zarazila se. "Ale ne bez tebe."
"Vždyť já jdu." Usmál se. "Rána bolí?"
"Je to ve snesitelný míře po tom, cos mi dal." Vyšli do třetího patra. Lucky, po tom co se dostala do bytu a zula se, jak puberťák, co odhazuje svoje boty a v obýváku se svalila na pohovku.
"Není tu zrovna pořádek." Prohlásil Rudý král, když se rozhlédl.
"Na úklid si nepotrpím." Ozval se zvonek. "Zmáčkni to červený tlačítko u dveří, a pak se někam schovej." Rudý král to udělal.
"Všechno jí odkejvej, hlavně ať tu nezůstane." Zmizel do ložnice. Když se ozval druhý zvonek, ten u bytu, Lucky se doplazila otevřít. Olivia se tvářila velmi naštvaně.
"Lucky! Když pominu, že jsi byla tam, kde nemáš co dělat… Chceš se zabít?!" Lucky si odfrkla.
"Jen klid, vypneš ten krám, prosm? A co tu dělá doktor, co mě operoval?" Olivia vypnula ovladačem pípaní monitorovacího náramku. Slova se ujal doktor.
"Slečno Reevesová, měla byste se vrátit do nemocnice, pokud nebudete v klidu, hrozí vám prasknutí stehů a následné vykrvácení."
"Do nemocnice rozhodně zpátky nepůjdu."
"Pak musíte podepsat revers a potřebujete převázat a zkontrolovat ránu."
"Jasný, jasný hlavně, když pak vypadnete." Zavrčela na něj. Nechala si vyměnit obvazy a podepsala revers. Doktor odešel.
"Běž spát, já tu zůstanu." Řekla Olivia
"Mami, to není nutný, nevyspala by ses do práce a vzhledem k tomu, kolik je, by jsi stejně za chvíli musela jít."
"Ale to nevadí."
"To je dobrý, já si jdu ted stejně lehnout a budu spát, až do odpoledne." Objala Olivii. "Zavolám ti, až se vzbudim."
"Ale slib mi že budeš v klidu."
"Jo, budu."
Lucky, určitě!"
"Jo, neboj." Potom, co Olivia odešla se Lucky odbelhala se do ložnice, kde na posteli seděl Rudý král.
"Takže to bolí?"
"Tolik ne." Sedla si vedle něj.
"Tak půjdeš spát?" Nespustil z ní oči.
"To mám v plánu, ale nejdřív…Ty tvý oči, ještě jsem takový neviděla, jako by se v nich člověk ztrácel a teď, když už jsem dospělá, chci se v nich ztratit." Hleděli sobě do očí. Po nějaké chvíli ho políbila. Po chvilce jí to začal oplácet a vyměnili si pár polibků.
"Jsem dobrej učitel."
"Jak jinak." Sundala si vše až na tričko a spodní prádlo a lehla si. Rudý král ji zaujatě sledoval. "Jdeš?"
"Eee, půjdu, jen si ještě něco zařídím. Jen chvilka. Odešel z ložnice. Raději jí neříkal, že v ložnici našel jednu odposlouchávací štěnici. Našel v celém bytě ještě další tři štěnice a odstranil je. Vrátil se do ložnice, Lucky na něj čekala. Sundal si kabát, přišel k posteli a dal dvě zbraně pod polštář. Sundal si kalhoty a lehl si. Lucky se s menší námahou položila hlavou na něj a on ji objal.


6 Rudý král (1/3)

6. března 2018 v 18:45 | Lucky14 a Panežka |  Lucky Reeves 1. série

Lucky Reeves

(Gramaticky opraveno)
Lucky Reeves - Asociál, který využívá svou nespolečenskost k objektivnímu pohledu.
Osoba, která využívá umění mentalismu nebo dedukci. Znalec psychologie Mistr manipulace a lží.

6. Rudý Král

Zatčení drogového bosse a rozbití zločinného gangu, který kradl narkotika, způsobilo rozruch v celém New Yorku. Případ samozřejmě neunikl pozornosti médií, stejně jako soudní proces a agentka Lucky Reeves. Metoda, kterou Lucky drogového bosse chytila, novináře velmi zaujala, ovšem největší poprask způsobila její metoda dedukce, ve které málokdy brala v úvahu fyzické důkazy. A tak se zvěsti o agentce, která vyřeší případ jen pomocí jakéhosi šestého smyslu, rychle šířily světem a Lucky se nedobrovolně stávala veřejně známou osobností. V novinách často měla přezdívku "Ženský ekvivalent Sherlocka Holmese." Televizní i žurnalističtí reportéři se k ní snažili při každé příležitosti dostat, aby měli další skvělou reportáž. Na rozdíl od nich z toho Lucky nějak nadšená nebyla, byť její ego toužilo po uznání, přesto u ní vítězilo to, že chce být skrytá před světem, obdiv Emily jí zcela stačil.

Zrovna nyní s Henrym a Olivií byli v panelovém domě v přízemí, kde byl na chodbě svého bytu mrtvý muž, který zřejmě spáchal sebevraždu. V pravé ruce stále držel zbraň, kterou se zřejmě střelil do hlavy. Shodli se na tom všichni vyšetřovatelé, až na Lucky, které se to nezdálo. Jako obvykle si prohlédla byt a dala se na odchod.
"Venku je hromada novinářů." Upozornil je Henry.
"Co chtějí tentokrát?" Procenila Lucky mezi zuby.
"To, co vždycky." Odpověděla Olivia. "Tebe."
"Proboha, lidi se zbláznili!" Protočila Lucky oči. "Jsem usvědčený zločinec v podmínce, co pracuje u policie, aby nemusel jít sedět, proč nenaháněj třeba Adele?" Naštvaně si nasadila kapuci své mikiny. Snažila se krýt před fotáky těch otrapů venku, ale pár jejích fotek bylo i tak ukořistěno, než odjela.
Neměla tušení, že jen o pár dnů později si jednu z jejích fotek v novinách až v Londýně prohlížel vysoký muž v černém kabátu. Nezdálo se, že by ho zajímal celý článek v novinách, hleděl především na fotku Lucky Reevesové. Po chvilce z kapsy kabátu vytáhl mobil.
"Chci ihned letenku do New Yorku. Na jméno William Danson." Jeho hlas byl hluboký a někomu by jistě naháněl strach.
"Co nejbližší let."
Po celou dobu svého krátkého hovoru nespustil, oči z fotky v novinách. Téměř nemrkl. Byl stejně zaujatý, jako Lucky, když se snaží přijít na řešení případu.

Bylo ji 11 let a zažívala peklo na zemi. Týral ji, bil ji, vyhladověl ji, nutil ji prát se s jinými dětmi a cvičil z ní zabijáka. Když tam Morpheus nebyl, zamykal Lucky do malé tmavé místnosti a pro všechny případy ještě byla připoutaná silným řetězem. Jednoho dne tam ale někdo přišel, kluk s rozcuchanými vlasy. Vysoký asi přes 180 centimetrů. Také byl pomlácený. V pravé ruce měl hořák. Lucky se na něj podívala.
"Kdo jsi?"
"Michael. A ty jsi Lucky Reeves, ta, co můj otec získal do pěstounské péče."
"To už je dávno, asi víc, jak rok.."
"Je to jen pět měsíců, Lucky."
"Vážně? Ale přijde mi jako by…"
"Tě mlátil roky?" Dokončil větu Michael. "Já vím, mně je 17 let, ale mám pocit, jako bych prožil dvojnásobek."
"On ti to dělá taky?"
"Ano."
"Ale nejsi přivázaný."
"Ta stvůra si myslí, že když jsem jeho syn, může mi víc věřit."
Přišel k Lucky a začal nahřívat řetěz.
"Co to děláš?"
"Dostanu tě pryč, jen vydrž."
"Ty řetězy jsou dost silný. Lepší bude, když sám vypadneš, když můžeš zmizet."
"Kdybych tě tu nechal a sám utekl, byla by to jen ubohost, tý stvůře se musí někdo postavit na odpor." Ozvaly se zvuky příchodu. Michael se zvedl: "Musím jít."
"Michaeli…"
"Já se vrátím." Řekl a rychle zmizel, zatímco Lucky vypadala vyděšeně.

Lucky se už týden neukázala v práci. Čekala, až pozornost kolem ní utichne, ačkoliv na to, aby nechodila do práce, nemusela být zrovna středem pozornosti. Seděla za svým notebookem, pila čaj a byla zabalena jen ve velké osušce s vlky. Amy ležela vedle ní. Ozvalo se dunění zvonku a jeho délka značila vysokou naléhavost. S Lucky to však ani nehlo, za to Amy se se štěkotem řítila ke dveřím. Lucky se ale stále k ničemu nechystala. "Ticho!" Zakřičela na třetí zvonění a Amy přivolala k sobě. Její pozornost zaujalo až to, že zaslechla klíče, chytla Amy za obojek a otočila se. To už u ní stáli dva muži v obleku a hned na to jí jeden z nich dokonce přinesl její věci včetně bot. Amy na ně výhružně štěkala a vrčela. "Oblečte se, agentko Reevesová, jdete s námi." Řekl jeden z nich chladným profesionálním hlasem. Lucky si jednoho z nich prohlédla, drahý tmavý oblek, sluchátko za uchem a černé sluneční brýle, na tohle nemusela být génius.
"Vím, kam půjdu." Pronesla s úsměvem a koukla se na Amy. "Klídek holka, to jsou jen pánové z FBI." Podívala se opět na ty dva. "Podali byste mi z chodby vodítko, pánové?" A však nezdálo se, že by se chystala jít oblékat.

O hodinu později dokonce i Henryho přivedla FBI do místnosti, kde byl stůl a kolem něj z každé strany pohovka. Na jednom gauči seděla Lucky a byla stále celá zabalená ve své osušce a její věci byly na stole před ní i s její služební zbraní a odznakem. Amy jí ležela u nohou. Henry si k ní sedl, nejprve vůbec nevěděl, co má říct. Amy se k němu šla pomazlit.
"No… máš kliku, že je teprve září." Lucky se jen usmála. Henry se na ní podíval, pak se zamyšleně podíval před sebe a poté znovu na Lucky. "Máš na sobě spodní prádlo, že jo?"
"Ne."
"Fajn, tak ne." Lucky se začla smát. Henry se snažil zůstat vážný, ale chtě nechtě se začal smát také.
"A ted vážně." Začal, když se uklidnili. "Tajná schůzka FBI, proč tu jsme?"
"To nevím." Zavrtěla Lucky hlavou.
"Tys něco provedla, Lucky?" Do místnosti přišla kapitánka Connorsová v uniformě.
"O, ahoj mami!" Vykřikla Lucky. Olivia vykulila oči, když viděla Lucky jen v osušce.
"Mohla by ses se aspoň jednou chovat jako dospělá, Lucky?"
"Promiň Liv, ale řeší zločiny, a pak to dává na blog a teď je nahá na tajné schůzce FBI, jejiž vážnost zdůrazňuje i tvá uniforma, já bych v její dospění moc nedoufal." Varoval ji Henry.
"Ano přesně tak." Řekla Olivia. "jsme na schůzce FBI, Lucky, obleč se, prosim tě."
"Proč?" Zeptala se Lucky tónem malého dítěte. "Přiznej, moje výstřelky tě baví." Olivia se ironicky usmála.
"Jak si na něco takového přišla, mé dítě?" Do místnosti přišla Anežka Smile.
"Ahoj Olivie."
"Ahoj, omlouvám se za Lucky, ona je zkrátka... Lucky no…"
"Chápu." Pozdravila i Henryho a koukla na Lucky. "A co ty? Tohle je nějaká nová provokace?"
"Spíš protest." Zamyslela se Lucky. "Myslíš, že je příjemné, když chlápci FBI tahají lidi z domu?"
"Ale no tak."
"Příště aspoň přijeď ty."
"Nebyl čas, tohle je naléhavé."
"Proč jsme tady?" Přemítala Lucky od jedné k druhé.
"Nic tě nenapadá?." Řekla Olivia. "FBI, chce tvou pomoct, tedy až se konečně oblékneš." Lucky se naklonila k Olivii a zašeptala.
"Dělám to kvůli nám, abych utužila to, že sem tvé dítě." Olivia se na ní podívala s pobaveným výrazem, jestli to myslí vážně.
"Zlato, pocit, že mám na oddělení dítě, mám od chvíle, cos nastoupila." Když už byla Lucky konečně oblečená a popíjela čaj, Anežka se chystala k věci.
"Máme tu záležitost, týkající se mezinárodní bezpečnosti a potřebujeme pomoc."
"A co já s tím?" Pronesla Lucky s nezájmem. Anežka před ní hodila foto.
"Znáš toho muže?" Lucky vzala fotku a prohlédla si ji. Muž na fotce měl ostrou tvář, rozcuchané tmavé vlasy a modré oči, nebo snad zelené? Z té fotky to nemohla rozpoznat.
"Ne, neznám." Odložila fotku.
"Jmenuje se William Danson, i když to nejspíš bude falešné jméno. Mnohem víc je ale známý pod jménem "Rudý král". Je to jeden z nejobávanějších zabijáků."
"A co já s tím?" Zopakovala Lucky s nezájmem.
"Chceme tě na něj nasadit…"
"Tak to prrr!" Zastavila Lucky Anežku a vstala. "Moje podmínka mi přikazuje pracovat pouze pro CSI, takže FBI čmuchala dělat nebudu. Navíc případ mám přesto, že ho všichni považují za uzavřený. Hezký den. Jdeme Amy." Dala se na odchod a německý ovčák ji poslušně následoval.
"Počkej, Lucky!" Zavolala za ní Olivia.
"Umí dedukci." Zkusila říct Anežka, Lucky to ovšem nějak nezastavilo.
"Je to Morphův syn." Řekla Olivia. "A tím se to týká i nás." Lucky se zastavila a otočila hlavu.
"Biologickej?"
"Ano." Přikývla Olivia. Lucky se vrátila a znovu vzala foto, které ji Anežka ukázala a prohlédla si ho znovu, pak si opět sedla vedle Henryho.
"Dobře, poslouchám." Anežka pokračovala
"V současnosti je tady v New Yorku. Víme, že má informace, co by mohly rozpoutat mezinárodní konflikty. Musíme je získat."
"To je vše? Copak už ho FBI nekontaktovala? Co chce výměnou? Nezkoušejte ho obelstít. Je to syn nejhoršího a nejchytřejšího zločince planety, zřejmě další genius sociopat. Něco poděláte a máte problém."
"Lucky, on nic nechce, sám nás kontaktoval, kde je, a že ty informace má."
"O, takže si hraje, provokuje, napíná…"
"Není to vtipné. Ty informace můžou rozpoutat třetí světovou válku. Jenže vtrhnout k němu nemůžeme. Jak jsi řikala, kdo ví, čeho je schopný."
"Henry půjde s tebou." Dodala Olivia.
"Á. Tohle se mi líbí, začíná to být zábava."
"Ty se ho nebojíš?" Zeptal se jí Henry.
"Děláš si srandu?" Podívala se na něj Lucky. "Velký zlý zabiják, tajné informace, vystrašená FBI… Nejlepší případ od chvíle co dělám u policie." Podívala se na Anežku. "Tu foku toho… Rudýho krále si vezmu. Pošli mi jeho adresu a ozvi se mi za týden." Dala se na odchod.
"Budeš mít plán?" Zeptala se Anežka.
"Budu mít ty informace."
"Lucky, moc si věříš, ale dávej si pozor, on je extrémně nebezpečnej."
"To je každej vrah." Odvětila Lucky a odešla.

Ačkoliv se Michaelovi nepodařilo Lucky dostat pryč, vzniklo mezi nimi pouto, o kterém jejich tyran nevěděl. Jednoho večera po další vlně násilí a bití, se Lucky pokusila Morphovi vzepřít. To, co následovalo, byl málem masakr. Když při "usměrňování" Morpheus způsobil Lucky otevřenou zlomeninu ramene, její řev bolesti byl ten večer slyšet na kilometry daleko. Michael se na něj vrhl v záchvatu zuřivosti.
"Už dost! Nech ji na pokoji! Zabiju tě! Zabiju tě!" Díky tomu, že Morpheus tento útok nečekal, měl Michael navrch a zdálo se, že by ho mohl opravdu zabít, ale na pomoc přišli Morpheovi lidi a Michaela spacifikovali. Morpheus zuřil.
"Ty červe! Troufáš si postavit se proti mně?! Až s tebou skončím, Michaeli, už tě to v životě nenapadne!"
Potom co skončil s Lucky, vzal si do parády svého syna.


Ozvalo se dunění zvonku, jako na lesy. Lucky věděla, kdo takhle zvoní. S Amy včele otevřela Emily dveře. Objaly se a Lucky zamířila zpět do ložnice. Emily cupitala za ní.
"Slyšela jsem o tvý misi ohledně Rudýho krále."
"Jo, od Liv je milé, že mi poskytne nějáké to rozptýlení." Emily se překvapeně rozhlédla po místnosti. Lucky měla vytahané ze skříně téměř všechno oblečení.
"Co to vyvádíš?"
"Potřebuju si obléct něco, co pomůže mému krytí." Lucky se zamyšleně dívala na své věci. Nakonec vzala zelenou mikinu se zipem a světle modré kalhoty. "Tohle obvykle nenosím."
Amy mezitím lovila jednu z jejich ponožek.
"Nechci, abys k němu šla." Řekla Emily s obavami v hlase.
"Klídek, Henry jde se mnou."
"Co když vás oba zabije…" Emily začínala panikařit: "Bože můj."
"Emily klid! Nikdo nikoho nezabije."
"Proč musela FBI vybrat na Rudýho krále zrovna tebe, to nemají dost lidí?"
"Protože jsem génius. A kromě toho, práce u poldů je nebezpečná pořád."
"Tak si najdi jinou."
"To bych nepracovala s tebou a šla bych sedět."
"Taky pravda. Ale zavoláš mi."
"Proč? Bereš si Amy, stejně si pro ni příjdu."
"Lucky!"
"Napíšu SMS." Převlékla se. "Jak vypadám?"
"Neobvykle."
"Fajn. Teď ještě jméno. Hmmm."Lucky šla do obýváku k notebooku.
"Hledáš si jméno?" Koukla jí Emily přes rameno.
"Snažím se… Tak jo." Zvedla se po chvíli: "Jméno už mám."
"A řekneš mi ho?"
"Ne." Lucky si vzala hroznovej cukr a nabídla i Emily. Ozval se zvonek.
"To bude Henry. Je čas vyrazit." Dala Amy vodítko a podala ho Emily. "Tak štěndo, ted počkáš hezky u mojí oblíbený apačky." Podrbala ji za uchem a dala si mobil do vnitřní kapsy od mikiny. Vyšly ven, kde už čekal Henry.
"Tak ty máš i věci ve veselých barvách?" Rýpnul si.
"Sklapni! A dej mi klíče od auta, stejně nemáš adresu." Henry jí je s povzdechem předal.
"Dejte na sebe pozor." Řekla Emily tentokrát Henrymu.
"Nic se nám nestane." Zavolala Lucky od auta. "Jdeme partáku, nová hra začíná."
Když odjížděli, Emily se za nimi s Amy dívala, dokud auto nezmizelo.

"Jakej je plán?" Kouknul Henry na Lucky.
"Zazvoníme. Pak se uvidí."
"Zazvoníme?" Kouknul na ní Henry, jestli to myslí vážně. "My jen tak zazvoníme u sériovýho vraha?"
"Vtrhnout tam je riziko, nechceme ho za nepřítele nebo hůř, nechceme, aby nás Emily potkala u Dana na pitevně."
"To je bezva." Řekl Henry ironicky. Po víc, jak hodině Lucky zastavila, zaparkovala a svou služební zbraň nechala v kaslíku auta.
"Už jsme tady? Zeptal se Henry, když se dál vydali pěšky.
"Jsme o ulici vedle. Prašť mě."
"Cože?" Podíval se na ní Henry nechápavě.
"Prašť mě. Ty máš něco s ušima?"
"Prašť mě - slyším často, když něco řekneš, ale většinou si to jen domýšlím."
"Tak už dělej a nemel!"
"Nebiju ženy, i když ty bys pár facek zasloužila." Lucky protočila oči v sloup.
"Ježkovi oči, je to součást plánu, tak mi ji vraž jo, a jestli to má bejt věrohodný, potřebuju krvácet, takže se neboj jít do toho, ale jestli mi něco zlomíš, tak tě zabiju!"
Henry na ní nejistě koukal, moc se mu to nelíbilo.
"Ale nehodlám tu strávit mládí, tak s tim pohni." Zavrčela Lucky.
"Jak chceš, tys to vymyslela." Lucky se pořádně nadechla. Henry jí nakonec dal opravdu vcelku slušnou ránu pěstí, div neztratila rovnováhu.
"Hele dobrý?" Zeptal se, když se Lucky narovnala.
Lehce si utřela nos a podívala se na svůj prst od krve. "Fajn, tak jdeme." Řekla, jako by se nic nestalo.

Zazvonili u domu, ve kterém měl být Rudý král.
"Ano?" Ozvalo se ze sluchátka u zvonku.
"Ehm, prosím vás, potřebuju pomoc." Řekla Lucky v nepředstíraném pláči. "Přepadli mě a vzali mi mobil i peněženku a… a dokonce i klíče. Já… vůbec nevím, co si počít, pomozte, prosím."
Zatímco hrála tohle divadlo, Wiliam Danson, který si nechal říkat Rudý král, ji sledoval kamerou a celkem se u toho bavil.
"Zavolám policii, jestli chcete." Ozvalo se ze sluchátka u zvonku.
"To budete hodný." Pokračovala Lucky. "A mohu na ně počkat u vás, prosím?"
"No dobrá." Ozvalo se ze zvonku společně společně s drnčením, které otvírá dveře.
"Děkuju." Odpověděla Lucky se vzlykem a s Henrym vešli dovnitř. Na dveřích byl systém, který umožňoval otvírání na dálku, takže u nich nikdo nebyl.
"Tohle si musím taky pořídit." Konstatovala Lucky.
"Obávám se, že na to má plat jen nájemný zabiják." Zašeptal ji Henry.
"Obývák je vpravo." Ozvalo se odněkud z domu.
"Děkuju."
"Já jsem viděl, jak se to stalo." Řekl Henry. "Máte tu lékárničku?"
"V kuchyni, v jedné z horních skříní." Henry šel do kuchyně a Lucky se usadila v obýváku na luxusní pohovku, bylo tam víc luxusních věcí - velká televize, hifi, věž… byly také vidět zbraně a na zdi byl obraz. U okna byl malý kulatý stůl, u kterého seděl muž, který vypadal téměř, jako na fotce, kterou si Lucky vypujčila od Anežky, měl navíc jen strniště. Ve světle modré košili, tmavých hladkých kalhotách a lesklých černých botách, se skleničkou skotské v ruce, působil jako bohém. Potom, co si Lucky očima prohlédla místnost, zůstala pohledem upřená na něj. Měla z něj zvláštní pocit, bylo na něm něco zvláštního, přišlo jí to povědomé, ačkoliv pamět jí řikala, že ho vidí poprvé. Nutilo ji to soustředit na něj veškerou pozornost.
"Vítám tě, Lucky Reeves, i když jsem celkem zvědav, jakou identitu sis připravila, nebudeme předstírat, že jsi někdo jiný." Odložil skleničku vstal a přišel k ní tak blízko, jak jen to šlo.
"Víš, kdo jsem?" Snad to, že se ocitl tak blízko ní, Lucky vytrhlo z jejího tápání.
"Rudý král, řekla bych." Řekla a snažila se mu dívat do očí a zůstat v odstupu, jenže pocitů, bylo čim dál víc a většina z nich jí byla doposud cizí. Zvlášť, když se mu podívala, do očí, projel v ní pocit vzrušení, ale tenhle byl jiný, nevěděla, co to je.
"Samozřejmě." Rudý král vzal kapesník a utřel ji nos, od krve, na to, že to byl zabiják, celkem jemně.
"Škoda nechat se tlouct do tak hezké tváře." Lucky se přiblbě uchechtla.
"Já nejsem… ty mě ne… Tvý jméno?" Ve zmatení si ani nevšimla, že ji chytil za zápětí.
"William Danson."
"Pravý jméno." Rudý král se zasmál.
"Né, Lucky." Lucky se usmála.
"Zjistím to."
"To doufám…"
"Modrozelený…" Řekla najednou.
"Ten postřeh barvy mých očí a tvých rozšířených zorniček mi lichotí. Zvláštní… To, jak se z tebe stala žena, je to tak… přitahující." Lucky se uchechtla znovu.
"My se nikdy neviděli, ačkoliv jo, možná o mně víš od něj. Ale jsi egoistickej… Snad si nemyslíš, že bych já chtěla něco mít s někým jako ty, jen protože tu se mnou flirtuješ."
" Má ty vzpomínky moc hluboko, nemůžu jí říct, kdo jsem, když ani Rudý král jí nic neříká."
Pomyslel si Rudý král. "Ne, proto ne." Naklonil až k Lucky a zašeptal. "Vím to, protože jsem ti změřil puls." Lucky dala ruku pryč.
"Tyhle triky znám. Moc si nevěř!"
"Ale no tak. Na mě nemusíš hrát tvrdou. Co se mně týče, pomiloval bych tě hned teď a rovnou tady, tak, že bys dvakrát prosila o milost."
"Nikdy jsem neprosila o milost."
"Říkám dvakrát."
"Říkám nikdy." Dívali se do očí jeden druhému, až ji Rudý král nakonec políbil, Lucky mu to dokonce začala oplácet. Objevil se Henry.
"Myslím, že…" Ztuhnul, když ty dva viděl. Rudý král se odtáhl.
"Prosím, posaďte se tu." Kouknul na Lucky. "Čaj?"
"Ne díky, byl by jistě otrávený." Na tváři Rudého krále se objevil uražený výraz, který by vyděsil mnohé. "Dobrá, dám si čaj." V klidu se posadila na pohovku.
"Fajn." Vydal se do kuchyně.
"Já si dám taky čaj, kdyby to tu někoho zajímalo." Ozval se Henry. Sedl si vedle Lucky, která si dala ruku na rty. "Ty… tys ho líbala? Líbala si sériovýho vraha?"
"Co?" Podívala se na něj Lucky. "Já? Ne, né, já… nikdy, to byl on!" O chvíli později se Rudý král vrátil s čajem a rovnou zůstal stát. Lucky ho sledovala, snažila přijít na to, čím jí je tak povědomý a zároveň provést dedukci, ale nemohla absolutně na nic přijít. Koukla na Henryho. Z jednoho pohledu, poznala, že se moc nevyspal, že neměl snídani, že má nový kartáček na zuby, a že dnes má rande, ale když se podívala na Rudého krále, nezjistila vůbec nic, ať se snažila, jak chtěla.
"Příště ji nemlať, ani kvůli případu." Řekl Rudý král Henrymu. Ten se uchechtl. Rudý král koukl zpět na Lucky "Tak povídej, jak to je?"
"A co?" Nechápala Lucky.
"Ta sebevražda před pár dny." Lucky zavrtěla hlavou.
"Proto tady nejsem."
"Ano, já vim, seš tu kvůli těm informacím. Smůla, ty nezískáš, ale můžeme zabít čas." Usmál se, když viděl, že se na něj stále dívá.
"Jen přemýšlej…" Pomyslel si. Lucky byla ještě pořád dost mimo.
"Ehm, eee…" Měla co dělat, aby od něj odtrhla oči. "Nebyla to sebevražda, to vím."
"Jak?" Zeptal Rudý král se zájmem a také ji sledoval.
"Stejně jako vím, že ty informace jsou někde v týhle místnosti." Pokračovala Lucky.
"Dobře. Ale jak?"
"Ó, takže jsou tu. Díky Willieme." Usmála se Lucky. Rudý král se zatvářil naštvaně, když si uvědomil, že se nechal nachytat a sám Lucky řekl, podstatnou stopu. Lucky se rozhlížela po místnosti a přemýšlela, kde nebo v čem by ty informace mohly být.
"Střelen do hlavy zprava, zbraň v pravý ruce, ale jeho byt… Postavení věcí… Byl to levák. Ten by se těžko střelil pravou, takže vražda."
"Perfektní." Řekl ohromeně Rudý král: "Definitivně sexy."
Kouknul na Henryho "Je k mání?"
"Cože?" Vytřeštil na něj oči. "Vy byste chtěl…"
"A proč ne?"
"Zabil si ho snad ty, že o tom víš?" Nadzvedla Lucky oči na Rudého krále.
"Ne, k čemu by mi byla jeho smrt? Četl jsem noviny."
"Ten obraz!" Řekla náhle Lucky. Sundala obraz, který visel na zdi. Za ním byl sejf s číselnou klávesnicí. "Vida." Koukla na Rudýho krále. Ten ji jen sledoval. "Bude těžký najít kód, zdá se, že používáš rukavice. Chytré."
"Mohl bych ti ho klidně říct." Prohlásil Rudý král "Ale proč, když ten kod tu je" Lucky se na něj tázavě podívala. Jen na ní mrknul.
"To má být hra?"
"Ano." Usmál se Rudý král. "Chci vědět, co v tobě je, předved mi svou dedukční schopnost. Kod tu je, Dnes tu je. Jen dnes."
"Proč jen dnes?" Zeptal se Henry.
"To je šifra, Henry." Odpověděla Lucky. "Zabijáci v nich rádi mluví." Usmála se na Rudého krále. "Že?"
"Ano zlato." Mrknul na ní.
"Stewen!" Ozval se Henry. Oba se na něj podívali. "To až vy dva budete hledat jméno pro miminko…" Lucky se na něj koukla poněkud tupým výrazem.
"Co to meleš?"
"Co se kodu týče…" Vrátil se Rudý král k věci a kouknul se na hodinky na své pravé ruce. "Dávám ti 5 minut."
"To zvládnu." Usmála se Lucky. Ale neměla ani tušení o tom, jaký je ten kod a tak usilovně přemýšlela. Chvílemi se rozhlížela po místnostnosti, jestli jí něco nenapoví.
"Konec." Ozval se Rudý král po 5ti minutách."Tak co?" Lucky mlčela. "No to je poněkud…"
"Počkej!" Lucky se otočila k sejfu. Nakonec zadala kombinaci čísel 1-8-4-0-3-0-9. Ozval se zvuk přijetí kodu Rudý král se usmál. Lucky vzala tablet, co byl v sejfu.
"Tablet. Předpokládám, že vše je v něm."
"Jsi dobrá, ale tím zábava končí, to mi patří, dovolíš?" Natáhl Rudý král ruku.
Lucky tablet zapla, ale ke vší smůle se objevilo "Enter your password­­­­­­­".
"Tak to vidíš. Nedostaneš se tam a pro mě je to otázka života, smrti a svobody, tak mi to vrať."
"Nebo? Zabiješ mě?" Lucky se vydala z místnosti i s tabletem. V tu chvíli Rudý král naštvaně zavrčel a šel za ní. V předsíni vzal ze zásuvky menšího stolku u zdi injekční stříkačku a zezadu ji Lucky bodnul do paže.
"Co to?!" Otočila se Lucky po zdroji píchnutí.
"Promin kotě, nutná sebeobrana."
"Sebe… co?" Lucky se zamlžil pohled, začala se motat a nakonec ztratila rovnováhu úplně. Měla křeče a tělo ji přestalo poslouchat. Rudý král si vzal zpátky svůj tablet.
"Co jste jí to udělal?!" Křiknul Henry na Rudého krále. Vytáhl zbraň a namířil na něj. Rudý král však v klidu odložil stříkačku.
"Bude v pořádku, jen teď bude pár hodin utlumená, včetně dýchání, tak s ní zůstaň." Lucky natáhla ruku směrem k Rudému králi.
"Williame." Rudý král se k ní sklonil, vzal jí z kapsy mobil a něco s ním dělal.
"Promiň, ale jsi hrozně tvrdohlavá." Mobil ji vrátil. "Ještě se uvidíme a díky za ten kód. Nikdy mě nezklameš." Lucky během pár chvil ztratila vědomí. Henry raději volal sanitku.

Po tom večeru byla Lucky přesvědčená, že Michael je mrtvý. Ten za ní ale za pár dní později přišel. Byl sice v zuboženém stavu a dokonce nemohl otvírat levé oko, jak byl ztlučený, ale žil.
"Michaeli?!" Michaeli…" přišel k ní a jednou rukou, ji objal, protože v té druhé držel nůž od krve.
"Jsem tu."
"Proč jsi to udělal?" Zeptala se, když se odtáhli. "Vždyť tě málem zabil."
"Jinak by ten večer možná zabil tebe. Co rameno?"
"Nebolí víc, než to, že jsem myslela - že tě zabil."
"Tak snadno to nezabalím."
"A ten nůž?"
"Jeho lidi, co nás tu hlídali… řekněme, že abych se k tobě dostal, musel jsem je zneškodnit a až se dnes vrátí stvůra, už odtud nepůjdu, skončím to, Zabiju Morpha a vypadneme odtud." Pak, ale zasípal bolestí.
"Ale na to si moc zraněnej."
"To je dobrý." Sedl si se sýpáním vedle ní, opřel se o zeď a tak, jak to šlo, přitiskl Lucky k sobě. "Vždycky tě budu chránit Lucky. Vždycky! A jakýmikoliv prostředky. To je slib." Chvíli byli ticho. Než začala Lucky mluvit.
"Vymyslela jsem postavu, když jsem utíkala z týhle podělaný reality do svého paláce mysli. Je to jakýsi strážce toho paláce. Muž v dlouhém kabátu."
"Kabáty jsou pěkný."
"Jo, to jsou. A ten v tom kabátu se stvůry nebojí, je její zhouba, Morpheův konec, ten, kdo ho zničí. Říkám mu… Lucky měla tenhle detail v paměti z nějakého důvodu zablokovaný a nemohla si vzpomenout na jméno.
"Proč takhle?" Zeptal se Michael.
"Nevím. Napadlo mě to." Pokrčila ramenem. "Ale on jsi ty."
"Já?"
"Vzepřel ses mu. Nebojíš se ho."
"Dneska ho zničím!"
Ten večer skutečně někdo zemřel, ale byl to Michael. Morpheus se vrátil, ale měl u sebe své lidi. Dal jim příkaz k zabití Michaela. Zemřel potom, co byl zastřelen třemi ranami do hrudníku. Tedy aspoň takhle si to Lucky pamatovala a za jeho smrt dávala vinu sobě, ale Morpheovi přísahala smrtelnou pomstu.

Bylo sedm hodin ráno, druhý den. Lucky se probrala ve své posteli. Cítila se vyprahlá a celé tělo ji stále ještě bolelo. Byla ještě trochu oblbnutá a chvíli jí trvalo, vzpomenout si na to, co se stalo.
"Henry! Henry!" Jak se snažila vstát a byla stále ještě omámená, podařilo se jí spadnout z postele. Henry se objevil ve dveřích: "Dobrý?"
"Co se.. co…"
"Rudej král tě omámil. Po chvíli ses probrala a mluvila nesmysly, Olivia s Emily o tebe měly hroznej strach, ale Emily si tě taky točila na mobil. Za chvíli přijdou a já půjdu." Lucky vstala.
"Kde je? Kde je?!"
"Kdo co?"
"Will, kde je Will?"
"Will… Myslíš Rudej král? To nevím." Pomohl jí zpátky na postel. "Jen lež, já budu vedle, kdyby něco."
Odešel. Ozval se tlumený výstřel a Lucky mobil se v kapse rozsvítil. To ji trochu probralo. Dovrávorala se k mikině pověšené na dveřích ložnice a vytáhla z kapsy mobil, na kterém byla SMSka. Stálo v ní: "Dobré ráno Lucky Reeves" Lucky se podívala na jméno odesílatele "The Red King".
Nevzpomínala si, že by mu dávala číslo, ale matně si vybavila, že on ji vzal mobil.

V devět hodin ráno, už Lucky scela v pořádku seděla u stolu u snídaně, spolu s Emily, Olivií, Anežkou a jejím parťákem Peterem.
"Buď v klidu, ty informace jsou v bezpečí." Řekla Lucky Anežce, ta se ale vůbec netvářila nadšeně.
"Jsou v rukou Sériovýho vraha, který je synem nejhoršího zločince planety, jak uklidnující. Můj šéf mě zabije, zaručila jsem se za to, že je získáš."
"Jen klid, nechce rozpoutat válku, o to mu nejde."
"Jak to můžeš vědět, Lucky?"
"Zeptám se jinak. Jde po něm FBI?"
"Dokud má ty informace, nemůžeme nic, na tož po něm jít."
"A o to mu jde, chápeš? Je to sériový vrah a našel si způsob, jak zůstat beztrestný. Je nad zákonem, doslova. Ten chlap se mi líbí. Nechte ho být, chovejte se k němu jako ke králi."
"Jo, ne tak, jak se choval k Lucky on." Poznamenala Emily, čímž měla na mysli, to jak Rudý král Lucky omráčil. Lucky se uchechtla
"Jako ke králi… To je paradox."
"Jsem ráda, že se bavíš." Řekla Anežka se sarkasmem. Místností se znovu ozval výstřel, všichni se zarazili, co nebo kdo to je a dokonce vytáhli zbraně. Lucky došla pro mobil, co měla u notebooku a vrátila se.
"Je ti líp?" Zarazila se nad tou zprávou, že by Rudýmu králi snad na ní opravdu záleželo? Nebo to byla jen hra? Chtěla to vědět, ale ne ze zvědavosti, ale z důvodů jí cizích.
"Jsem v pořádku, co ty?"Odeslala zpátky, zatímco všichni uklidili zbraně. Emily se na ní tázavě podívala. Nevšímala si jejího pohledu.
"Nikdy sem tě neměla pouštět na tu misi." Řekla Olivia. "Nebylo pěkné poslat svou kamarádku k takovému zabijákovi." Vyčetla Anežce.
"Buďte zticha, kapitánko!" Okřiknul ji Peter nevrle. Lucky a Emily na něj v tu chvíli vrhly společně vražedný pohled.
"Petere!" Peter se zarazil, ale omluvil se.
"Neboj, mami, byl milý až na to omámení."Řekla Lucky Olivii. Lucky mobil opět pípnul jako před tím, tedy spíš vystřelil.
"Můžeš si to změnit?" Zeptala se Olivia. Lucky četla zprávu:
"O mě se neboj, já sem v pořádku vždy."
"Necháme ho sledovat." Řekla Anežka
"To nemusíš." Odvětila ji Lucky. "Zkus twitter, mám dojem, že jeho nick je… že by "The Red King?" Uchechtla se.
"Vtipné." Řekla Anežka a společně se svým partákem a Olivií se chystala k odchodu.
Lucky se zvedla.
"Co dál? Případ Rudýho krále, je plán B?" Anežka k ní přišla.
"Lucky, Olivia má pravdu, je to nebezpečné, odvolávám tě, vrat se na své oddělení."
"A co když na tom chci dělat?"
"Ne, Lucky. Nedám v sázku tvůj život, ne znovu. Mise selhala, konec. Opatruj se." Olivia objala Lucky na rozloučenou.
"Čekám tě ráno v práci a v osm, ne v deset. Ještě máš průšvih za minulý týden. " Všichni tři odešli. Lucky se vrátila ke stolu.
"Co ten zvuk na tom mobilu?" Zeptala se Emily.
"Upozornění na zprávu."
"A tohle?"
"Rudý král mi to asi nastavil, když mi vzal mobil."
"Takže, když ti ted Rudý král napíše…" Vyrušil je mobil, který se ozval znovu výstřelem.
"Zjevně."
Odpověděla Lucky při čtení zprávy: "Chceš se setkat?"
Neodpověděla mu, ale začala přemýšlet.
"Ale proč s tebou udržuje kontakt?" Divila se Emily.
"Jede po mně. Zkoušel to už včera."
"Ne, vážně?!" Vyhrkla Emily a Lucky mobil se ozval znovu, tak jako předtím.
"Vážně." Ukázala ji zprávu: "Pojdme na večeři."
"Paráda, zve tě na večeři."
"Mám jít na večeři se sériovým vrahem?"
"Líbí se ti, vždyt by šlo jen o sex." Lucky zamyšleně pokyvoval hlavou.


5. Test příbuznosti (2/2)

6. března 2018 v 18:39 | Lucky14 a Panežka |  Lucky Reeves 1. série

Kolem deváté ráno se Emily, která byla už téměř 17 hodin opravdu poctivě bez kofeinu, objevila v kuchyňce ve třetím patře. Nalila si kafe bez kofeinu a napila se. V tu chvíli nasadila výraz jasného znechucení.
"Fuj, to je hnus!" Abstinenční příznaky se zřetelně podepsaly na její obvykle veselé náladě a únavě. Vylila kafe do dřezu. "Který cvok vůbec vymyslel kafe bez kofeinu? K čemu?!"
"Víš, že když abstinuješ, připomínáš tou svou náladou Lucky?" Ozval se Henry, který ji pozoroval.
"Ale mně nic není. Já jsem v pohodě." Emily se raději rychle odebrala do své laboratoře. Lucky se v laboratoři objevila asi po hodině, zrovna ve chvíli, kdy se Emily chystala posnídat obrovský hamburger.
"Ahoj Emily, jak…" Lucky se zarazila při pohledu na velký hamburger, ve kterém byla majonéza, maso, salát a rajče a tvářila se poněkud hladově. Emily si všimla jejího pohledu.
"Ty jsi zase nesnídala?"
"Eee, ne…" Emily protočila oči, vytáhla nůž, rozkrojila hamburger a půlku dala Lucky.
"Díky."
"Jo, nemáš zač."
"Hm, koukám, že se držíš."
"Jo, ale už mám náladu naprd,už aby byly čtyři odpoledne."
"Vždyť si to kafe můžeš dát."
"Pokušitelko! Kvůli vám to ustojím."
"Jak myslíš. Budu muset za chvíli jít. Máme zátah."
"Já vím, chtěl se dohodnout, ten dealer, co?"
"Hrdina si chtěl přilepšit, tak prásknul zloděje léků, co pro něj dodávala i svoji pravou ruku, co zabil toho… no toho zkrachovalého. Scotta Harrise." Lucky si vzala zbytek jídla a šla se připravit na zátah. Drogový dealer Ripper, vlastním jménem Eddye Garza, se neprokázal jako hrdina, když mu díky nátlaku kapitánky Connorsové, která vedla výslech a byla ostřejší než obvykle, došlo, že i s jeho zapíráním a bez jeho přiznání toho mají na něj tolik, aby už z vězení nevylezl, velmi ochotně prozradil gang zlodějů léků i svého komplice, který pro něj zabíjel. Ve třináct hodin odpoledne tedy oddělení kapitánky Connorsové společně s protidrogovým oddělením FBI provedlo zátah na gang zlodějů léků, který už 2 roky vykrádal dodavatelé léků po celém New Yorku. Celý případ si potom převzala FBI. Byl to velký případ, který se podařilo rozlousknout jen díky Lucky Reeves, a ta ještě netušila, jakou dohru to pro ni bude mít.


Kolem čtvrté odpoledne Přišla Lucky za Emily s obrovským kelímkem kávy, tentokrát té s kofeinem.
"Emily napadlo tě, že…"
"Pssst!" Přerušila ji Emily a nedočkavě koukala na hodiny ve svém mobilu. "Sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna a.. Konec! Mých 24 hodin bez kofeinu právě odbylo." Koukla na Lucky. "Tak šup, dávej." Natáhla ruce ke kelímku."
"Emily, nechceš s tím kofeinem skončit?"
"Teď jsem měla den na to, ujasnit si, že ne. Tak dávej, nemůžu se dočkat." Lucky si povzdechla a dala Emily kafe. Emily se velmi dlouze napila a pak s úlevou vydechla.
"Mám o tebe strach."
"Proč? Kvůli kafi? Neboj, zdraví mám pod kontrolou."
"Ale stejně."
"Neboj, vážně. Teď je ovšem čas na to splnit dohodu a promluvit s Olivií."
"A musím?"
"Dohoda je dohoda. Jinak to udělám já."
"Počkej, co uděláš?"
"Řeknu ji, že o ní víš, pokud to neuděláš ty."
"To snad ne?!" Lucky si povzdechla. "Já vím, dohoda… Půjdu za ní."
"Budu ti držet palce." Emily ji objala. "Neboj, zvládneš to a bude líp."
"Snad se nemýlíš."
"Mám jít s tebou?"
"Ne, půjdu sama, ale dej mi aspoň den, psychicky se připravím." Lucky odešla domu, prospat se po dvojité směně, a připravit se na svůj den D."

Lucky pozorovala Connorsovou, která opět vyplňovala papíry. Lucky několikrát polkla a celá pobledla. Trvalo jí to dlouho, ale nakonec se zvedla a přišla ke Connorsové.
Connorsová se na ní tázavě podívala: "Agentko, není vám něco? Jste celá bledá."
"Kdo Jste? Kdo jste doopravdy?"
"Jak to myslíte, kdo jsem?" Nechápala Connorsová. "Jsem váš šéf."
"Jen to? Víc mi neřeknete?"
"Co tím myslíte, co víc?"
"Tohle!" Lucky vytáhla z pravé kapsy kalhot pomuchlaný papír, na kterém byl výsledek testu pokrevního spojení mezi ní a Connorsovou a položila jej před svou kapitánku. Connorsová věnovala pohled Lucky a poté se podívala na papír a začala blednout také, začalo jí to docházet, ale nechtěla si připustit, že je vše opravdu tak, jak si myslí.
"To je…"
"Ano, to je test pokrevního spojení."
"K nějakému případu?"
"I tak se to dá říct… To srovnání je nás dvou." Connorsová se zatvářila ustaraně, přesně toho se obávala.
"Proč jste vůbec nechala srovnávat naše DNA?" Obcházela odpověď, co nejdéle to šlo, sama nevěděla proč.
"Protože mám o kolečko víc, hele brala bych to, že jste mi pomohla k práci, ale už to, že jste mi tenkrát koupila tak ochotně oběd, mi vrtalo hlavou stejně tak to, že mě nevyhodíte a nakonec to, jak jste mi uvedla půdu do obyvatelného stavu, to už mi bylo podezřelé moc." Connorsová polkla.
"Viděla jsem, že si tam z toho děláte něco jako skrýš a chtěla jsem, abyste se aspoň někde cítila dobře."
"Právě proto jsem si nechala udělat ten test…"
"Dělala ho Emily, že?" Connorsové zazvonil telefon, ale než stačila zareagovat, sluchátko zvedla Lucky.
"Kapitánka Connorsová teď řeší vážnou, naléhavou záležitost a nemůže brát telefony." Sluchátko opět položila.
"Co to děláte?!"
"Už toho nechte. Vyhýbáte se odpovědi, ale to je moje parketa." Lucky se podívala Connorsové do očí. "To já jsem to dítě vaší sestry, o kterém jste mluvila, že? Vy jste moje teta, že?"

Connorsové bylo jasné, že už nemůže déle zapírat, bude teď muset říci pravdu. Odložila už tedy veškeré formality kolem oslovování, včetně vykání.
"Lucky, pojďme do soukromí ano?" Odešly do čtvrtého patra, kde byla místnost s pohovkou, stolem, televizí a jinou menší kuchyňkou.

Connorsová zamkla dveře. "Sedni si, dáš si čaj?" Lucky začínala být poněkud zmatená, nebo se spíš bála toho, co přijde.
"Cože?"
"Nerozumíš mi, nebo mám mluvit Svahilsky?"
"To umíte?"
"Ne." Lucky si sedla. Connorsová uvařila čaj a podala jí ho, sama zůstala stát. Lucky ji sledovala a neřekla ani hlásku.

Connorsová se nakonec odhodlala ke slovům. "Lucky, myslela jsem si, že když to zařídím takto a budeme spolu nějaký čas pracovat, bude to všechno pak jednodušší, ale není." Connorsová si ustaraně prohmátla dlaní obličej. "Jsi chytrá, ale nečekala jsem, že se vše prozradí tak brzo."
"Co všechno?" Zeptala se Lucky s pohledem naprosto soustředěným a upřeným na Connorsovou. "Ještě téměř nic nevím."
"Tím, že jsi nás nechala testovat… Zkrátka za tímhle vším je velká lavina informací, o které nevím, jestli ji budeš schopna unést." Connorsová opět povzdechla: "Nevím ani, jestli ji unesu já." Dodala tiše.
"Já to prostě musela udělat, musela. Taková já jsem."
"Ano, jsi totiž hodně jako tvůj otec, ale čím víc tě pozoruji, vidím i hodně z tvé matky, i když se to snažíš tak skrýt." Lucky se v tu chvíli na Connorsovou opět zadívala zmateně.

Connorsová se podívala z okna. "Ano Lucky, jsem tvá teta."
"A mí rodiče? Kde jsou? Jak se jmenují?" Začala Lucky pomalu chrlit na Connorsovou otázky. Ta si však jen znovu povzdechla.
"Tuhle otázku si kladu většinu svého života... Ale můžeš si být jistá, že kdyby tu mohli být, tak tu budou. Alespoň v to pevně doufám. Jmenují se Georgia Connors a Jack Reeves."
Lucky se odmlčela. Zopakovala potichu jména svých rodičů a poté se podívala na Connorsovou s další otázkou: "Co se vlastně stalo, jak jsi mě ztratila? Proč nejsem s nimi?"
"Tvoji rodiče se o tebe z velmi vážných důvodů nemohli postarat. Svěřili tě do mé péče. Bylo mi sice dost málo, ale věřili mi. Jenže... Pak se stala... hrozná věc... Byla jsem dlouho mimo sebe. Moji rodiče se o tebe nechtěli postarat a dali tě pryč! Když mi to říkali, cítila jsem se jako vrah, jako kdybych i to poslední, co mi ze sestry zbylo, zabila. Nikdy jsem si to neodpustila." Po těchto slovech Lucky ucítila uvnitř sebe obrovskou bolest, ač byla citová, Lucky měla pocit, že ji pronikla až do morku kostí. Byla to empatie a Lucky teď přesně cítila na vlastní kůži bolest, kterou v sobě cítila Connorsová. Vstala a šla k ní.
"Olivie…" Olivia zvedla hlavu.
"Ano, Lucky?"
"Ať je jedna věc jasná. Tys to nebyla. Tys kus své sestry nezabila."
"Ale ano. Vím o Morphovi, že ti ublížil. Je mi to moc líto, Lucky. Odpusť mi." Olivii vytryskly slzy. Vzhledem k Lucky empatickému stavu to způsobilo, že i ona začala brečet.
"To ale není tvoje vina, Liv." Řekla Lucky už v pláči. Olivia ji objala a pevně přitiskla k sobě, Lucky udělala totéž.
"Moc mě to mrzí, zlato." Hladila Lucky po vlasech, zatímco ta ji pevně držela.
"Tys mě přece pryč nedala. Mám tě ráda, Liv. Mám tě ráda…" Takto se objímaly velmi dlouho. Nakonec si sedly na pohovku k vystydnutým čajům. "Mám ještě spoustu otázek."
"Já vím, Lucky. Povím, ti vše, co ti ještě můžu říct, ale to až u mě doma. Mám tam i dopis od mé sestry, tvé matky, který mi nechala. Přijď večer ke mně. Dáme si večeři, sklenku vína a vše, co ještě vím, ti povím."
"Já přece nemůžu pít, jsem v podmínce."
"Myslím, že pro jednou můžeme udělat výjimku." Olivia se lehce usmála. "Teď mi pověz o svém dětství, jak jsi vyrůstala?" Lucky protočila oči.
"Ale né… Nechtěj to po mně. Je to stejně v mém spisu.
"Spis znám, mě ale zajímá, co mi řekneš ty." Lucky si povzdechla.
"Děcák, rodina na houby, děcák rodina na houby a než mě vzal on, tak to šlo pořád dokola. Taky jsem chodila do školy, no… Opravdu nevím, co ti vyprávět a o něm ti říkat nebudu."
"O Morphovi?"
"Jak o tom vůbec víš? Od koho?"
"Zašla jsem do dětského domova, kde jsi vyrůstala, abych o tobě získala pár informací. Před měsícem se objevil ten případ a já si to dala dohromady."
"Aha…" Lucky se odmlčela, nechtěla o tom dál mluvit. Olivii to bylo jasné, tak to nechala být. Nejspíš by to sama neunesla.
"No a na co z dětství nejvíce vzpomínáš?"
"Na závist a i vztek k těm, co měli matku, nejspíš i proto jsem se od těch čtrnácti pořád prala."
"Jinými slovy, chyběla ti máma a ventilovala sis to na těch, co jí mají." Olivia si zoufale povzdechla. Pořád měla v mysli přesvědčení, že vše je její vina. Lucky, která vůči ní byla stále ve v empatickém cítění, věděla, jak se cítí a snažila se ji utěšit. Dala jí ruku na rameno.
"Ale teď mám tebe a na tom mi záleží. Zachránila jsi mě Olivie."
"Mám tě ráda Lucky, rozumíš?"
"I když jsem, co jsem?" Olivia Lucky znovu objala.
"Vždycky!"
"Ale přiznám se, že jsem tě radši měla jako matku vrchní, vidět brečet vrchní mi nepřijde zrovna… Není to to pravé…" Olivia se zasmála, ale potom opět zvážněla.
"No víš, v podstatě jsem první dva roky tvého života, než se to všechno stalo, byla tvou matkou já. Gorgia mě o to i sama požádala, než se vrátí. Chtěla, abys měla mámu. Víš, i když tu teď není, můžeš si být jistá tím, že tě opravdu miluje a stejně tak já. Jsi pro mě dcera, kterou jsem nikdy nemohla mít." Lucky se opět odmlčela, ale potom se podívala Olivii do očí.
"Jsi moje matka, Liv, jsi." Olivia si otřela slzu.
"Měly bychom jít, je tu za dnešek ještě spousta práce. Přijď v osm večer, ano?" Ještě jednou se objaly. Olivia poté umyla hrníčky od čaje a vyšly ven.
"Řekni mi, Anežka to věděla? Kdo jsme?"
"Ano věděla."
"No počkej!"
"Ale no tak Lucky, bud hodná." Napomenula jí Olivia výchovně. Sotva se vrátily na oddělení, potkaly řiditelku Adamsovou.
"Olivie, můžeš na moment ke mně do kanceláře?"
"Jasně." Olivia odešla s Adamsovou. Lucky si pobrala své věci.
"Kam jdeš?" Zeptal se jí nechápavě Henry. Neodpověděla mu, jen si vzala své věci, štěně a odešla.


Lucky vtrhla nejdříve na FBI, poté se i dveře Anežčiny kanceláře rozrazily na všechny strany. Anežka nadskočila leknutím.
"Ahoj, Anežko!"
"Jé, to jsi ty… Co se děje? Zníš, jako bys mi něco vyčítala?"
"Jo. Proč jsi mi to neřekla?!"
"Co přesně máš na mysli?"
"To, že je Connorsová moje teta." Anežka jen přikývla a ukázala na židli naproti sobě. Lucky si sedla a dala si Amy na klín.
"Povídej, co víš?"
"Že se o mě rodiče nemohli starat, že mě Olivia chvíli vychovávala, ale pak se něco stalo." Anežka znovu pokývala hlavou.
"Volala mi, všechno mi řekla, i to že nejspíš přijdeš, ať jsem připravená."
"Sakra… Ví, že tam nejsem."
"A cos čekala, že jí to nenapadne?" Anežka se lehce zasmála. "Zná tě."
"Proč jsi mi nic neřekla?"
"Všechno má svůj čas, i tohle mělo, i když tys to odhalila nejspíš mnohem dřív."
"Kdy ti to řekla?"
"Její příběh znám dlouho, ale o tom, že ta neteř si ty, vím až od tvého zatčení. Olivia mě žádala, ať ti nic neříkám. Nechala tě u sebe zaměstnat, abys tebou mohla navázat nový vztah."
"A já k ní byla často arogantní…"
"No a jak se cítíš teď? Opravdu jsem ti nemohla nic říct." Lucky zavrtěla hlavou.
"Nevím, co mám dělat… Je mi 21 a jsem arogantní, nevychovaná podřízená své… tety."
"Půjdeš za ní? Dnes večer?" Lucky zavrtěla hlavou znovu.
"Nevím… Já nevím, jestli za ní jít."
"Jdeš za mnou dozvědět se víc, ale za ní nejdeš?"
"Je to moje kapitánka, jak jí mám říkat? A koho teď budu provokovat?"
""Myslím, že provokovat ji budeš i tak a vše ostatní se dozvíš od ní, jen nebuď srab." Lucky zůstala u Anežky po zbytek dne a hledala z vlastního strachu výmluvy, proč za Olivii nejít.
"Já nejdu." Pronesla Lucky po devatenácté hodině. "Anežko, zavolej ji a nějak mě omluv."
"Ani nápad, už mi tu neoxiduj a běž!" Řekla se smíchem a vystrčila Lucky i s Amy ze své kanceláře.


Těsně před osmou hodinou se Lucky zastavila před domem Connorsové a přemýšlela, co udělat. Chystala se už zbaběle odejít, když z domu vyšla Olivia a otevřela jí.
"Ahoj, pojď dál." Řekla příjemným hlasem. Lucky si až v tu chvíli všimla kamery.
"Poldu v sobě fakt nezapřeš." Šla s Olívií k ní domů a v předsíni si odložila. Olivia ji zavedla do obývacího pokoje, kde se Lucky posadila a Olivia přinesla večeři.
"Udělala jsem kuřecí nugetky a brambory." Sedla si naproti Lucky.
"Super!" Popřály si dobrou chuť a pustily se do jídla.
"Tak povídej, než začnu vyprávět já. Co tě zajímá?" Přeptala se Olivia.
"Jak ti mám říkat?"
"Nevím, jak bys mi chtěla říkat?"
"To záleží na tom, co mi povíš, klidně můžeš začít." Olivia se napila vody.
"Je to dlouhý příběh. Narodila jsem se jako jedno z identických dvojčat. Georgia, tvá matka je mi povahově dost podobná, i když je ještě trochu jemnější, než já. Naši rodiče nebyli zrovna ideální rodiče a moc se o nás nezajímali. Většinou jsem se tedy já starala o Georgiu, protože jsem byla o něco průbojnější. Měly jsme jedna druhou a byly jsme nerozlučitelné." Olivia otřela slzu a pokračovala. "Když bylo Georgii patnáct let, zamilovala se do svého blízkého kamaráda, který byl o pět let starší, do Jacka Reevese. On ji miloval také. O rok později ses jim narodila ty."
"No…" Začala Lucky mluvit poněkud šokovaně. "To to vzali teda hopem a hlavně brzo."
"Opravdu se velmi milovali. Bohužel v době, kdy ses narodila, šli po Jackovi mocní a nebezpeční lidé. Musel i s Georgií zmizet. Chtěli, abys byla v bezpečí, tak tě svěřili mně. Sestra mi u tebe nechala dopis. Mám ho schovaný, občas si ho čtu. Počkej tu." Olivia odběhla a vrátila se s dopisem, který předala Lucky, ta si jej vzala a četla:
"Má drahá sestřičko,
Mrzí mě, co se stalo, úplně všechno. Staly se mi věci, o kterých bys mohla jen snít v nočních můrách. Potřebuji se z toho dostat a s tou malou by to nešlo, ti lidé po nás stále jdou a ona by nebyla v bezpečí. Prosím tě, postarej se mi o ní, jako by byla tvou dcerou, ať není ta malá bez mámy. Rodiče ji budou chtít dát k adopci, prosím, nedovol jim to. Jednou se pro ni vrátím a vše vám oběma vynahradím.
Sbohem, tvá sestra Georgia."

Lucky upřela zrak na Olivii.
"Co se jí stalo?"
"Netuším, nikdy mi to neřekla, ale kdysi jsme byli s rodiči na dovolené v Africe a ona se ztratila, policie ji nenašla. Až tvůj otec nám ji jednoho dne přivedl. Trvalo to přes rok a ona si z toho nic nepamatovala."
"Kdo to po nich vlastně šel?"
"To bohužel také nevím. Promiň mi."
"Zkoušela si je najít?"
"Snažím se o to celé roky, ale jakoby se po nich slehla zem…"
"Najdeme je, Liv. Povíš mi teď, tedy, co se stalo, když už jsem byla u tebe?" Olivia se nadechla.
"Dobrá. Jak už jsem řekla, první dva roky tvého života jsem se o tebe starala já, čímž jsem mohla bránit mým rodičům, aby tě odložili. Když mi bylo osmnáct let, stalo se… stalo se mi stalo něco, na co nemůžu zapomenout. Pořád o tom nemůžu mluvit. Přepadli mě a… Byla jsem rok v komatu. Lékaři už mi ani nedávali naději na život, ale probudila jsem se. Během té doby tě mí rodiče dali k adopci a nechtěli mi nic říct, ani nevíš, jak mi bylo, když jsem se to dozvěděla. Nikdy jsem si to neodpustila a jim také ne. Jakmile to jen bylo možné, sbalila jsem si své věci a z těchto všech důvodů jsem se dala k armádě a později k policii, chtěla jsem prosazovat spravedlnost, pomáhat lidem a vypátrat tě. Nenašla jsem ale žádné záznamy, jako bys ani neexistovala. Až v lednu, u případu té zavražděné s odcizenou kreditkou, když jsem tě viděla na záznamu z kamer, hned jsem tě poznala. Nemohla jsem dopustit, abys skončila ve vězení. Teď, když jsem konečně našla aspoň tebe, už tě nikdy neopustím, rozumíš?" Lucky začaly po tváři potom všem, co se dozvěděla, téct slzy.
"Mami!" Olivia Lucky objala a plakala také.
"Jsem tady zlatíčko."
"Našla jsi mě… Tolik jsi mi chyběla."
"Ty mě taky."
"Neboj se, my je najdeme, najdeme je spolu." Jejich emotivní objetí opět trvalo velmi dlouho.


5. Test příbuznosti (1/2)

6. března 2018 v 18:15 | Lucky14 a Panežka |  Lucky Reeves 1. série

Gramaticky opraveno

Lucky Reeves
Lucky Reevesová - Asociál, který využívá svou nespolečenskost k objektivnímu pohledu.
Osoba, která využívá umění mentalismu nebo dedukce. Znalec psychologie, mistr manipulace a lží.

5. Test příbuznosti

Lucky dorazila do práce krátce po osmé hodině ráno a vypadala nevyspale, s sebou na vodítku měla Amy, která se neustále snažila brát vodítko do tlamy a tahat za něj, protože na něj ještě nebyla zvyklá. Lucky vystoupila z výtahu a zastavila se. Prohlížela si, jak to na oddělení teď vypadá, jelikož se během dovolené rekonstruovalo. Kanceláře se zbouraly, čímž se teď celá hlavní místnost zdála mnohonásobně větší. Místo kanceláří bylo v celé místnosti několik stolů s počítači, které byly vestavěné do obdélníkové stěny, aby zároveň dávaly aspoň trošku útulnosti a soukromí. Lucky se rozhlédla znovu. Gauč tam zůstal, byl jen na jiném místě. Lucky našla stůl se svým jménem, sundala batoh a sedla si.
"Pěkné co?" Ozval se Henry, jehož stůl byl vedle stolu Lucky.
"Pár týdnů tu člověk není a stane se tohle? To přiletělo UFO?"
"Jen nové předpisy ze shora, tobě se to nelíbí?"
"Nemám ráda změny." Lucky vzala manuál k počítači. "Aspoň, že počítače jsou nové." Začala si podle manuálu nastavovat heslo.
"Kde teď sídlí naše matka vrchní? Nerada bych přišla o možnost si z ní střílet…"
Henry chtěl něco říct, ale raději mlčel, když se podíval směrem za Lucky.
"Vážně, Reevesová?" Ozvala s Connorsová Lucky za zády. Lucky se však jen pobaveně usmála.
"To snad ne!" Otočila se na Connorsovou. "Tak tohle se mi fakt povedlo."
"On vás ten humor přejde." Řekla Connorsová nepobaveně. "Procházela jsem si služby za poslední tři měsíce."
Lucky pokrčila rameny. "No a?"
"Agentko Reevesová, dlužíte mi sedm nočních služeb. Sedm!"
"Pomozte mi se z toho dostat a já vám řeknu, kdo vás pomlouvá."
"Nikdo mě nepomlouvá."
"Ale bude, jestli mi nepomůžete!"
"Nechte si to! Ty noční nahradíte. Jste zaměstnanec a ty pravidla platí i pro vás, je vám to jasné?!" Lucky protočila oči.
"Máme případ?"
"Ne zatím ne." Odpovídal Henry.
"Fajn." Lucky se podívala na Connorsovou. "Jako denní?"
"Ne, jako noční." Lucky neodpověděla, jen se s povzdechem zvedla a šla si do kuchyňky udělat pár sendvičů.
Connorsová si sedla za svůj stůl, ten byl naproti Lucky a Henrymu.
"To snad né!" Zaúpěla Lucky, když se vracela s talířem a hrníčkem čaje v ruce a viděla, kde má kapitánka stůl.
"Aspoň na vás vidím." Reagovala Connorsová. Po hodině jí zazvonil telefon.
Zvedla sluchátko: "CSI, oddělení těžkých zločinů, agentka Connorsová."
Po chvilce vzala papír a začala něco zapisovat. "Rozumím. Jedeme."
Položila telefon. "Mrtvý muž nedaleko Central parku, sejdeme se tam."
Vzala si své věci, dala Henrymu papír, aby s Lucky věděli, kam mají jet a vyrazila. Nechala svou halenku opřenou na své židli, protože venku už začínalo být dost teplo. Lucky se pomalu zamyšleně zvedala.
"Henry, počkej u mého auta. Musím dovézt Amy na hlídání k Emily."
"Jo jasně." Henry si vzal věci včetně kufru s věcmi k vyšetřování a zmizel ve výtahu. Lucky se rozhlédla, všichni měli dost své práce, teď měla konečně příležitost udělat to, co už dávno udělat chtěla. Ze svého batohu vyndala důkazní sáček a pouzdro, ze kterého vytáhla pinzetu. Přišla ke stolu Connorsové, chvilku koukala na její halenku, jakoby něco hledala. Po chvilce vzala pinzetou z halenky vlas Connorsové a dala jej do sáčku. Poté vzala Amy a odešla za Emily.

Amy v laboratoři ihned k Emily přiběhla.
"Ahoj zlatíčko, ty ale rosteš!" Začala se s ní Emily hned mazlit a potom objala i Lucky.
"Vypadáš nevyspale."
"To víš, venčím psisko i v noci. Pohlídáš ji? Máme případ."
"Jo, to víš, že jo a neboj, z toho vyroste." Emily převzala od Lucky vodítko.
"Potřebuju ještě něco. Mám jistou teorii…"
"O čem?" Zeptala se Emily se zájmem. Lucky ji neodpověděla, spíše pokračovala.
"Chci test." Podala Emily sáček s vlasem Connorsové. "Test na případnou pokrevní přízeň se mnou."
"Snažíš se najít rodinu?"
"Jen si chci něco ověřit."
"Jasně, zase hraješ drsnou." Usmála se Emily. "Ale nejde ti to, ne přede mnou."
"Jen mi to porovnej."
"To si piš."
"Díky. Musím jít." Lucky se rozloučila s Emily i s Amy, která za ní začala kňučet a výt, když odešla. Cestou ven si ještě koupila v automatu kafe. Potom s Henrym konečně vyjeli na místo činu.

Zanedlouho dojeli na místo činu, kde už byla kapitánka Connorsová a koroner Volf. Přišli k tělu. Muž měl proříznuté hrdlo.
"Ale né." Zaúpěl Henry ustaraně.
"Co ti je?" Koukla na něho Lucky nechápavě.
"Před chvíli jsem jedl. Tohle není zrovna pěkný pohled."
"Taky jsem před chvílí jedla, padavko." Lucky se s kamenným výrazem podívala na tělo mrtvého muže. "Hádám, že příčina smrti je jasná."
"To jistě." Odpověděl jí koroner. "Přeťatá krční žíla, vykrvácel během pár vteřin." Volf vyndal z jedné kapsy kalhot, které měl mrtvý na sobě, peněženku a podal ji Connorsové. Connorsová ji začala zkoumat. Lucky se k ní naklonila se zájmem.
"Loupež to nebyla, má tu peníze." Konstatovala Connorsová poté, co našla nějaké peníze.
"Jo, na to je to moc osobní, co tam má dál?" Nakukovala Lucky zvědavě do peněženky. Connorsová z ní vytáhla zbytek obsahu a přečetla si doklady.
"Podle dokladů je to nějaký Scott Harris, má tu řidičský průkaz i kreditní kartu." Oznámila Connorsová.
"Zajímavé." Pronesla Lucky, když si Connorsová prohlédla i ostatní karty.
"Co je zajímavé?" Podíval se na ní nechápavě Henry.
"Vážení, mám tu ještě něco." Řekl Volf a ukázal jim krabičky s léky: "Xanax a Opium."
"Co je to za léky?" Zeptala Connorsová.
"Jsou to pouze tlumící léky na předpis, ale tady není jméno lékaře."
"Protože je měl ilegálně…" Ozvala se Lucky. "Když jsem brala drogy, Opium jsem brala, když jsem se chtěla utlumit."
Ustaraně si promnula čelo. "Tak jo… Z toho, co vím a z karet mám docela dost informací. Ten muž určitě pracoval v něčem náročném, co je velmi dobře placené, bude to buď management, nebo bude mít nějakou jinou vysokou pozici. Zřejmě mu to ničilo psychiku, a proto to bral, ale stal se závislým, asi s tím měl radši seknout."
"Jak víte, že to bude zrovna tahle oblast práce?" Oponovala Connorsová. "Já jsem ve své práci občas taky na prášky, z vás."
"Protože jedna z těch karet v jeho peněžence, je zřejmě nějaká velmi luxusní členská karta a na to nemá kde kdo."
"Uvidíme. Vrátíme se na stanici a zjistíme o něm víc."
"Connorsová…" Lucky se najednou zatvářila velmi vážně. "To není všechno… To Opium… Já… vím, kdo ho zabil…"
"Jak?" Nechápal Henry.
"Brala jsem Opium jako tlumící drogu. Je jen jeden drogový boss, co prodává, jak typické drogy, tak léky. A je dost krutý." Lucky se znovu podívala na mrtvého muže. "Tohle je jeho styl."
"To nedává moc smysl, proč by si drogový boss zabíjel zákazníky?"
"Aby ukázal, kdo je šéf. Prodával i bezdomovcům, někdy na dluh, ale pokud mu to nakonec nezaplatili… Otázka je, proč mu nezaplatil tenhle.
"A tohle víte, protože…" Začala Connorsová, načež Lucky protočila oči.
"Jo, byl to můj drogový dealer… Proto jsem si 100% jistá. Ale jméno vám nedám, neznám ho. Jen jeho přezdívku - Ripper."
"A jak jsi mu platila ty?" Zeptal se Henry. Na to se Lucky uchechtla.
"Jsem zdatná zlodějka a kapsářka."
"Moc hezké." Pronesla Connorsová s ironií v hlase. "Tak jo, vrátíme se k nám a zkusíme s tím pracovat."
"Konečně se mnou souhlasíte hned napoprvé." Odvětila Lucky spokojeně a s úsměvem zamířila k autu.

Lucky si na stanici udělala čaj a zamyšleně seděla na pohovce. Nepřemýšlela nad případem, ten byl pro ni jasný. Přemýšlela nad testem, co pro ni dělala Emily, moc si přála, aby to vyšlo, aby tou příbuznou byla kapitánka Connorsová, protože už k ní měla dávno vytvořenou citovou vazbu, kterou se snažila všemožně skrýt. Byl to právě ten důvod, proč se k ní často chovala tak neomaleně. Jenže jestli výsledek testu příbuznosti ukáže, že jsou opravdu příbuzné, co dál? Už předem byla rozhodnutá neříct jí, že to ví. Absolutně nerada mluvila o podobných věcech a také byla zbabělec. Ačkoliv i přes svá slova, která říkala všem kolem sebe a projevovala drsné, na oko necitelné chování, ve skutečnosti toužila po zázemí a lásce a hlavně té mateřské a příbuzenské. Za ta léta, která předstírala někoho, kým není, se natolik ztotožnila se svou samotou, že už ani nevěděla, jak z ní ven a se svou hrou taky nehodlala končit. Pro jistotu ještě ne. Pokud test nedopadne, zhasne ji nejspíš i ta malá naděje,kterou má teď, nicméně to už nezmění fakt, že jí na Connorsové záleží, útěchou jí bylo i to, že má aspoň Emily, která tu pro ní zatím byla ve dne i v noci. Ani už nevnímala, co se kolem ní děje, když se náhle lekla mobilu, který začal vyzvánět písní od Evanescence. Neváhala se zvednutím, když přečetla Emily jméno.
"Jo?"
"Lucky, přijď do laborky." Emily zněla rychle, zřejmě zase byla až moc nadopovaná kafem.
"Už jdu." Lucky vypnula hovor a povzdechla si. Promnula si obličej, zvedla se a šla do laboratoře.
Amy přiběhla k Lucky, která se sotva objevila v laboratoři a euforicky vítala svou paničku, běhala kolem Lucky, skákala, vrtěla ocasem, kňučela, štěkala, strkala Lucky hlavu do dlaně a pokoušela se jí olízat obličej.
"Nazdar, ty můj lumpe!" Lucky Amy pořádně podrbala a pomazlila, poté koukla na Emily, která běhala na místě. "Emily? Tys zase kombinovala kafe s RedBullem?" Emily se zastavila.
"Byla jsem nervózní z toho testu pro tebe."
"Jo, to já taky… Ale nechápu, proč jsi byla nervózní ty, když já jsem ta, které se to týká?"
"Jsi moje kamarádka."
"Dobře… pořád to nechápu?" Emily protočila oči.
"Lucky!"
"Dobře… empatie?"
"Jo, empatie." Emily zaběhla k jednomu ze svých přístrojů, vzala přeložený papír, který tam byl položený a podala ho Lucky. "Tady to máš." Lucky si vzala papír.
"Ty to víš, že jo?" Koukla na Emily tázavě.
"Podívej se." Emily začala běhat po laboratoři kolem dokola. Amy si to vyložila jako hru a se štěkotem začala běhat za Emily. Lucky přehnula papír zpátky, aby si přečetla jeho obsah, ale to, že kolem ní pobíhá Emily i se psem, jí najednou začalo vadit.
"Emily, Emily!" Emily se zastavila, načež ji málem porazila Amy.
"Amy!" Pohladila štěně a koukla na Lucky. "Co je?"
"Přestaň tu běhat, prosím, rozčiluje mě to."
"Musím vybít tu energii." Odpověď už Lucky však nevnímala, protože se znovu začala soustředit na papír.
"Pozitivní…" Četla si pro sebe tlumeným hlasem. Pevně stiskla papír. "Já to tušila." Znovu se ztratila ve svých myšlenkách. Emily přišla k ní, podívala se do papíru a potom s úsměvem koukla na Lucky.
"Není to super?!" Vypípla nadšeně. "Našla jsi svou příbuznou, nemáš radost?"
"Co?" Vytrhla se Lucky ze svých myšlenek. "Jo… Radost mám, jenom ji tak neprojevuju."
"Můžu vědět, čí je ten vlas, cos mi dala?" Zeptala se Emily zvědavě.
"Ten vlas… no tak ten je někoho, koho znáš…"
"Koho?"
"Ee, no je… kapitánky Connorsové…" Procedila Lucky tlumeně skrz zuby, ale Emily ji moc dobře rozuměla.
"Cože?! Olivia je tvoje příbuzná???" Emily třeštila oči, div jí nevylézaly z důlku.
"Už to tak bude…" Řekla Lucky zamyšleně.
"Chceš podrobnější testy na zjištění, jak jste příbuzné?"
"Není třeba, vím to. Je moje teta, kéž by byla spíš matka, brala bych ji." Lucky koukla na Emily. "Víš, před dvěma měsíci se u mě Olivia stavila a trochu jsme pokecaly a říkala, že přišla o dítě sestry, o které se měla postarat. Zapadá to."
"Myslíš, že mluvila o tobě?"
"Zjevně…"
"No, fakt je, že kdyby byla tvoje matka, měla by tě opravdu brzo, Olivii je 37."
"Cože? Jí je 37? Hustý." Lucky překvapil Oliviin věk. "Hustý a já ji typovala na 35, vypadá mladě."
"No, až si s ní promluvíš, tak uvidíš, co ti řekne."
"To, ne, nebudu s ní mluvit, budu dělat, že nic nevím." Řekla Lucky rychle a rozhodně.
"Co? Proč ne?" Nechápala Emily.
"Já jsem si to chtěla jen ověřit."
"Ale no ták, potřebuješ rodinu."
"Mám tebe, Emily."
"To máš, ale já nejsem rodina." Lucky se zamračila.
"To říká kdo?"
"Promluv si s ní."
"Nemůžu."
"Proč ne?"
"Já se bojím."
"Čeho, prosím tě?" Na tu to otázku Lucky jen pokrčila rameny. Emily povzdechla také. "Já ti rozumím. Ty se bojíš odpovědí, toho, že tě nechtěli, nebo toho, že třeba nejsou naživu."
"I to v tom je." Lucky upřela svůj pohled na Emily. "Emily, já… Celý život jsem sama, už se tím definuji."
"No právě, uzavřela ses, ve skutečnosti sama být nechceš, ale to bys musela sundat tu tvojí masku a toho se bojíš."
"Mně stačíš ty."
"Ne, ne, ne, zajdeš hezky za Olívii, řekneš jí, že o ní víš a hezky si promluvíte."
"Emily, ty víš, že to neudělám."
"Ten rozhovor nejspíš nebude příjemný, ale získáš mnohem, mnohem víc, než si kdy měla a hlavně rodinu a tu ty potřebuješ, bude to dobré, neboj."
Lucky chtěla znovu oponovat, ale v tu chvíli se v laboratoři objevila kapitánka Connorsová.
"Agentko Reevesová, co tu děláte? Vy snad nemáte co na práci?" Lucky se otočila na Connorsovou a oněměla, tolik ji v nitru chtěla všechno říct, ale strach ji umlčoval.
"No jo, já už jdu nahoru."
"Ne, jděte spíše dolu agentko, Stevenson na vás čeká. Zajedete za manželkou toho zavražděného a vyslechnete jí." Lucky si otráveně povzdechla, ale tentokrát to opravdu jen hrála, myšlenky se jí stáčely ke Connorsové, ale samozřejmě to nedala znát.
"Už zase tohle? Nemáte tam něco lepšího?"
"Můžete ještě vyplnit hlášení."
"Beru." Connorsová nadzvedla údivem oči.
"Vážně? Není vám něco?"
"Ne, dneska jsem se rozhodla… Eee, že vám udělám radost." Lucky si dala papír s testem do kapsy kalhot a koukla na Amy. "Pojď, Amy, jdeme vyplnit papír." Raději, co nejrychleji opustila laboratoř i se štěnětem. Connorsová se se stále zaskočeným výrazem podívala na Emily.
"Co se jí stalo?"
"No… Má dobrou náladu, zjistila, že měla pravdu a to ji vždycky potěší." Odpověděla Emily, aniž by musela lhát, nebo něco vyzradit a v duchu už plánovala, jak Lucky přesvědčí, aby si promluvila s Olívií. Lucky potřebovala rodinu a Emily ji k tomu hodlala dokopat za každou cenu, už kvůli oběma dvěma.

Při vyplňování hlášení Lucky nenápadně pozorovala svou šéfku, která za svým stolem vyplňovala všemožné papíry a občas někam zavolala. Henry se vrátil po více, jak hodině. Zjistil od vdovy, že zavražděný Scott Harris vedl malou firmu, tento úděl však byl nad jeho síly. Proto bral ty léky. Své ženě řekl, že je má na předpis. Jeho firma ovšem zkrachovala a Harris dál utrácel i poslední peníze, co mu zbyly. Všechno nasvědčovalo tomu, že ho opravdu zabil dealer.
"Vím, jak ho chytit." Ozvala se Lucky, když se diskuse stočila na to, jak by mohly nebezpečného dealera chytit, a zdálo se, že nikam nepovede.
"A jak?" Zeptal se jí Henry.
"Jsem přece bezdomovkyně, co od něj kupuje."
"Tak to ne!" Zatrhla to Connorsová, dřív, než to Lucky vůbec vysvětlila.
"Je, to šance dostat drogového bosse, Connorsová"
"A taky šance, jak se vy dostanete do nebezpečí a k drogám. Ani omylem!"
"Ale co blázníte, vy budete poblíž, jakmile to koupím, seberete ho při činu."
"Ne, najdeme jiný způsob."
"Jo a jaký?"
"Souhlasím s Lucky." Přerušil je Henry.
"To snad nemyslíte vážně?" Vrhla na něj Connorsová nenadšený pohled.
"Ten člověk zabíjí, chytit ho musíme."
"Connorsová." Ujala se slova opět Lucky. "Já už nejsem ten člověk na drogách, co tu před půl rokem seděl, jak troska a díky vám jsem teď jinde, teda aspoň, co se tohohle týče. Ale potřebuji vaši důvěru. Prosím."
Connorsová se po těchto slovech odmlčela, chvíli jí trvalo, než odpověděla.
"Dobře." Řekla nakonec tlumeným hlasem. "Tak jaký máte plán?" Zeptala se už normálně, načež se Lucky lstivě usmála a vysvětlila Henrymu i Connorsové svůj plán na chycení drogového bosse a dealera rovnou při činu. Ten samý večer Lucky nezůstala na půdě, jak už to mívala ve zvyku. Tentokrát šla do svého bytu, ležela v obývacím pokoji na pohovce a zírala už přes hodinu na papír s testem spřízněnosti. Přemýšlela o posledním půlroce svého života, který byl bez pochyby nejlepší v jejím životě. Test pokrevního spojení mezi ní a kapitánkou Connorsovou jí sice přinesl odpověď na to, proč se ji Connorsová tolik snaží pomáhat a snáší ji, jako svého zaměstnance i přes její neustálou nekázeň a výstřelky, které Lucky často mířila právě na osobu Connorsové, zároveň však výsledek testu přinesl mnohem více daleko závažnějších otázek. Lucky si nebyla jistá, jestli unese jejich odpovědi. Předstírala necitelného hulváta, ale ve skutečnosti byla citlivá, možná až přes příliš. Bylo jí také jasné, že Emily to jen tak nevzdá a bude Lucky k rozhovoru s Connorsovou přemlouvat stůj co stůj. Nemohla jí to mít za zlé, právě naopak byl tenhle přístup nejspíše ten, který Lucky potřebovala. Možná, že právě přemlouvání a podpora Emily jí dají dostatek síly přijít za Connorsovou, říct jí pravdu a promluvit si. Lucky si to nepřipouštěla, ale někde hluboko uvnitř byla Emily vděčná, že jí s tím nedá pokoj.

Přípravy na uskutečnění Lucky plánu na chycení drogového bosse, od kterého Lucky sama kdysi kupovala drogy, trvala dva dny. Podle plánu Lucky bylo potřeba ji znovu namaskovat na bezdomovce. Ona pak na oko znovu koupí drogy, následně ho Connorsová s Henrym zatknou alespoň přímo při činu nezákonného prodeje zakázaných látek, což bude alespoň nějaké plus, pokud se nepodaří prokázat, že je právě tento dealer zodpovědný za vraždu Harrise. Dokázat drogovému bossovi vraždu je totiž velmi těžká, často nemožná věc. Přeměny Lucky se samozřejmě s největší radostí ujala Emily. Lucky si na sebe vzala staré otrhané špinavé kalhoty, špinavé ponožky, z nichž jedna byla děravá rozpadající se botasky, tričko, které se na mnoha místech páralo, a slabou bundu, která také byla slušně potrhaná a špinavá. Emily jí také něčím lehce ušpinila obličej, ruce a s pomocí svých líčidel ji věrohodně udělala modřiny na rukách, které mají drogově závislí od vpichů, nakonec ji nějakým sprejem namastila vlasy, které jí i rozchuchala. Nakonec od Lucky poodstoupila, aby zjistila, jak její výsledné dílo vypadá.
"Myslím, že vypadáš dobře."
"Jo to, určitě." Pronesla Lucky lehce ironicky. "A to jsem si myslela, že tohle už je za mnou."
"Je to za tebou, teď jsi policistka v utajení a děláš dobrou věc."
"Což mi momentálně připomíná jen ten odposlech pod tričkem. Ještě, že mi Olivia nechala pro jistotu sundat ten monitorovací náramek."
"Vidíš, dobré téma… Co Liv? Už jsi s ní mluvila?"
"Ne, ani s ní mluvit nebudu."
"Lucky, musíš s ní mluvit, co nejdřív."
"Nemusím."
"Ale jo, je tvoje rodina, potřebuješ ji. Ona je taky sama."
"Emily, prosím tě, nepřesvědčuj mě, stejně to neudělám."
"Drahá Lucky, nedám ti pokoj, dokud si s ní nepromluvíš."
"Jo? No dobře, Emily. Promluvím s ní, když ty vydržíš jeden den bez kofeinu." Emily v tu chvíli zastavila ruku s kelímkem kávy těsně u obličeje.
"Cože?!"
"Přesně tak. Vydrž 24 hodin bez kofeinu a já za ní půjdu."
"Eee a co Coca-Cola?"
"Úplně bez kofeinu." Na to se Emily zatvářila bezradně.
"Tak to bychom měly…" Řekla Lucky s úsměvem.
"Ne, počkat!" Emily hodila kelímek do koše a natáhla svou ruku k Lucky. "Platí!" Lucky zvedla překvapeně obočí, ale pak si s úsměvem s Emily potřásla rukou.
"To nedáš, jsem v klidu."
"Ale jo, kvůli vám to přežiji." Emily si na mobilu nastavila časovač na 24 hodin. Do laboratoře se přišla podívat kapitánka Connorsová, aby zjistila, jestli už můžou začít s plánem. Zarazila se, když viděla Lucky.
"Tedy… Vypadáte…"
"Stejně jako kdysi, vím."
"Klidně můžete, jen tomu ještě dodám odér." Emily vzala jakýsi malý sprej. "Zacpěte si nosy dámy…" Chystala se tím nastříkat Lucky a ta jí rychle zastavovala.
"Počkej, počkej… Co v tom je?" Ukazovala na sprej s nedůvěrou.
"Věř, že bude lepší, když to nebudeš vědět, tak můžu?" Bylo vidět, že Emily z toho má radost, zatímco Lucky se podívala na Connorsovou.
"Tohle je poprvé, co lituji, že jste mi něco dovolila." Tomu se Connorsová musela pobaveně zasmát.
"Tak do toho." Kývla Lucky na Emily a ta ji nastříkala nepříjemným zápachem.
"Tak to je solidní fujtajbl," řekla Lucky a začala před sebou mávat rukou, jako by chtěla pročistit vzduch.
"Je to fakt síla." Krčila nos Connorsová. "Tak jdeme." Daly se s Lucky na odchod.
"Hlavně nezapomeňte, heslo je: Konečně slušnej matroš." Připomněla Lucky Connorsové.

Lucky se potulovala po ulici ve svém převleku, který byl vzhledem k její minulosti téměř neodhalitelný, už od pěti hodin. Kapitánka Connorsová s Henrym, kteří seděli v autě, se ji snažili mít na dohled, jak to jen šlo a nevzbudit přitom pozornost. Díky tomu, že plán uskutečnili o pár hodin dříve, měla Lucky dost času na to získat informace o tom, co se na ulici stalo a jak se věci změnily za tu dobu, co tam nebyla a samozřejmě vysvětlit, proč na víc, jak půl roku zmizela, ovšem ne úplně popravdě. Objevila se i v narkomanské skrýši, ve které, kdysi v podstatě žila, a kde ji kdysi zatkli. Tam zjistila informace o tom, v jakou přibližnou dobu teď drogový boss Ripper prodává.
"Jen klid, Connorsová, nic jsem si nevzala." Pronesla, když vyšla ven, aby uklidnila Conorsovou skrze odposlech, který měla přilepený pod tričkem. Zbylo jí do akce dost času, ale musela zůstat na ulici a pohybovat se tam jako bezdomovec. V noci kolem jedné hodiny se Lucky konečně podařilo setkat se s hlavním cílem. Muž tmavší pleti s polodlouhými černými vlasy v culíku stál na rohu zapadlé ulice. Lucky se zastavila. "Mám ho. Jdu na to." Lucky nasadila hraný třas a nervozitu, chytila se pravou rukou za loket levé ruky a šla k muži. "Hej, Ripere!"
"Reevesová, co ty tady děláš?!" Podíval se na ní nemile. "Tebe prej sebrali fízlové."
"Jo, to jo. Chtěli mě obvinit z vraždy, ale neměli důkazy." Uchechtla se. "Ti idioti mě museli pustit. Radši jsem se na čas zdejchla."
"A co tady chceš teď?" Reagoval dál nevrle.
"To, co vždycky ne?" Procedila Lucky mezi zuby a přidala na svém hereckém výkonu.
"Jestli tě sem sledovali poldové, seš mrtvá!"
"Nikdo mě nesleduje, nebyla jsem tu přes půl roku. Měl jsi snad se mnou někdy problém? Já to potřebuju sakra!" Lucky na oko zasípala bolestí a lehce se předklonila. Ripper se jen usmál. "Potřebuju i injekční stříkačku. Cena pořád platí?"
"Ne, 150 dolarů navrch."
"Víš, jak je těžký nakrást prachy a ještě tolik navíc k tomu? Musím mít na jídlo."
"To není můj problém. Bud mi dej prachy nebo vypadni!"
"Fajn." Lucky vytáhla z kapsy od "své bundy" zmačkané peníze. "Mělo by to dát. Hlavně rychle." Ripper se rozhlédl kolem sebe. Vzal si peníze, aniž by je přepočítával. Rozepnul vnitřní kapsu u své bundy, vytáhl z ní pouzdro a z něj potom vytáhl sáček a injekční stříkačku. Pouzdro zase uklidil. Z ledvinky, co měl kolem pasu, vytáhl krabičku léků a vše podal Lucky.
"A teď odtud vypadni!"
"Konečně slušnej matroš." Dala Lucky smluvený signál a na oko odcházela. Connorsová s Henrym příbíhali z druhé strany. Když si Ripper uvědomil v jaké je situaci, sáhl po zbrani, ale Lucky byla rychlejší. "Pracky nahoru!" Mířila na něj svou služební zbraní. Největšího drogového bosse v oblasti to ovšem nevyděsilo.
"Ty děvko!" Natáhnul se s pohrdáním Lucky po zbrani. Henry se po něm v tu chvíli vrhnul a surově ho přimáčknu ke zdi a sebral mu zbraň. Lucky předala drogy Conorsové.
"Ty jedna děvko!"Řval stále dealer zlostí bez sebe. "Seš mrtvá! Slyšíš, Reevesová?! Mrtvá!" Lucky jen mávla rukou.
"Jojo, už se třesu."
"Sklapněte!" Ozvala se Connorsová neobvykle naštvaně. "Máte právo držet hubu!" Její podvědomý vztek na Rippera vycházel z jejího pocitu viny vůči Lucky, který v sobě měla.


Aktualizace LOTM 18. 09. 17

18. září 2017 v 14:38 | Lucky14 |  Aktuálně...
Legend of the Magik bylo editováno, přesněji hotové kapitoly v souvislosti s tím přibyly dvě nové postavy do příběhu a jedné vedlejší byla změněná role. upraveno bylo všech 8 kapitol, některé,, jen málo jiné víc, nejvíce to byly kapitoly 1, 2, 7.
Fantasy je ZDE.

zároveň se pouštím do kapitoly 9, ta by mohla být hotová do konze září.

Lucky14

4. Post-traumatický syndrom

14. července 2017 v 19:24 | Lucky14 |  Lucky Reeves 1. série

Lucky Reeves (Gramaticky opraveno)
Lucky Reeves - Asociál, který využívá svou nespolečenskost k objektivnímu pohledu.
Osoba, která využívá umění mentalismu nebo dedukci. Znalec psychologie Mistr manipulace a lží.

4. Post-traumatický syndrom

Stál na Rivigton street, díval se na druhou stranu na starý panelový dům, který měl jen 4 patra. Bylo po jedenácté hodině večer a ten muž, vysoký asi 180 centimetrů, se světle hnědými krátkými vlasy v modré košili a džínách, tam stál už přes 10 minut. Bez mrknutí hleděl do třetího patra a v ruce svíral černý pracovní kufr.
"Ahoj fešáku, na co tam zíráte?" Hlas s nádechem flirtu přerušil tok jeho myšlenek. Podíval se na ženu, jež ho oslovila. Vysoká, s dlouhými blond vlasy, v bílé blůze a tmavé sukni, se na něj usmívala. Těžko říci, co si v tu chvíli myslel. Změřil si ji pohledem, než jí vůbec něco odpověděl.
"Nic zajímavého." Odvětil.
"Tak co, něco zajímavějšího?" Odpověděla a rozepnula dva knoflíky na své blůze. On chvíli sledoval její výstřih, a poté se opět podíval na ní a mlčel.
"Jsem Kara."
"Thomas."
"Hezké, tak pojď, Thomasi." Zatáhla ho lehce za límec košile. Odešli spolu do hotelu NYLO.

Chvíli poté, co Connorsová přišla do práce, už na její kancelář klepala Emily.
"Dobré ráno Emily, co se děje?"
"Ahoj 'Liv, kdy má Lucky dovolenou?"
"S námi, na konci července a začátku srpna, proč?"
"Mám dvě letenky do Las Vegas, potřebuji k sobě parťáka, a jo, chci tam vzít Lucky."
Connorsová se na ní podívala, jestli to myslí vážně.
"Lucky Reevesová do Las Vegas? Promiň, ale to v žádném případě."
"Ale no tak. Ona nic nevyvede."
"Víš, co je to za město? Nedovedu si představit, jak tam Lucky nic neprovede."
"Já se z ní zaručím."
"Emily, i kdybych ji pustila, je v podmínce. Nemůže ze státu, pokud se nejedná o výjimečnou situaci."
"Jenže všichni odlétáme, ty, já Henry…"
"Já vím…"
"No právě." Emily odešla.

Kolem deváté hodiny ráno šla Lucky vyhodit do popelnice nějaké odpadky. Zaslechla něco jako kňučení od druhé popelnice. Nakoukla za popelnici, leželo tam malé štěně uvázané ke kolečku popelnice. Bylo převážně černé s tmavě hnědým pálením u čumáku a mělo hnědé tlapy. Se zoufalým výrazem v očích sledovalo Lucky a kníkalo. Lucky se rozhlédla kolem. Nikde nikdo nebyl. Lucky si povzdechla. Vytáhla svůj bojový černý nůž, přeřízla provaz a vyprostila z něj štěně. Štěně zamávalo ocasem, jakmile se ho dotkla.
"No a co s tebou mám dělat?" Štěně jí olízlo obličej. Dala ho od sebe dál, ale stále ho držela.
"Tak hele psisko, žádný děkovačky." Došla ke svému autu a dala štěně na sedadlo spolujezdce. Nastoupila a jela do práce. Na CSI, hned na recepci potkala Anthonyho.
"Ty máš psa?" Díval se překvapeně na štěně, které Lucky nesla jen v pravé ruce.
"Co? Ne, nemám…" Lucky rychle mířila do laboratoře. Vešla, hrála zde metalová hudba, ale Emily nebyla nikde vidět.
"Emily?! Jsi tu někde?" Vypnula tu hlasitou hudbu.
Emily přišla z druhé části laboratoře: "Ahoj, Lucky… Jé hele, štěně." Emily přiběhla k Lucky a vzala od ní štěně. "Neřekla jsi, že si pořizuješ psa."
"Nepořizuji. Byl přivázaný u popelnic."
"Ooo, chudáčku malý, kdo ti to udělal…?" Řekla Emily starostlivě. "Malinký německý ovčák, to jsou krásní psi, ne zrovna levní, ale mají mnoho využití, proč by někdo uvázal tak krásného psa, navíc tak malé bezbranné štěně u popelnic?"
"Protože jsou lidi svině?" Odpověděla Lucky řečnickou otázkou.
Emily vyndala ze své lednice šunku a začala štěně krmit.
"A co s ní budeš dělat teď?"
"S ní?" Zamračila se Lucky tázavě.
"Je to totiž fenka."
"Aha. No já nic. Ale tobě se očividně moc líbí, tak si ji nech."
"Ne, ne, ne. Já si koupím velkou černou kočku s upřímným děsivým pohledem."
"A co létající koště? To v nabídce není?"
"Ne, ale vypadala bych hustě." Emily měla na tváři zasněný úsměv.
"No, pokud bys na něm skutečně létala, pak ano… No, půjdu."
"Počkej! A co to štěně?"
"Zavolej útulek."
"Ale to snad… Nech si ji ty, stejně se za tebou dívá, i když jí, hlídá si tě."
"Hlídá si leda jídlo."
"Nemyslím." Emily měla pravdu, když štěně zhltlo všechnu šunku, přiběhlo zpátky k Lucky. Emily se usmála. Lucky protočila oči.
"Emily, nedokážu se postarat ani sama o sebe, natož o někoho, kdo chce lásku, péči, jídlo…"
Emily ještě přinesla štěněti vodu.
"Jsem si jistá, že zrovna ty to zvládneš levou zadní. Můžeš jí dát jméno třeba po… zpěvačce z Evanesence… Amy Lee, ke mně…"
"Myslím, že Amy by stačila."
"Fajn, takže souhlasíš."
"Ne, Emily, to nebyl souhlas." Zamračila se Lucky.
Emily vzala štěně, když dopilo a předala jej Lucky. "Jdeme."
"Kam?"
"No, teď jedla, bude potřebovat na záchod." Lucky si povzdechla a šla s Emily ven.

Ozvalo se zaklepání.
"Dále." Connorsová vešla.
"Volala jsi mě, Sophie?"
"Ano. Tahle vražda nám právě přišla." Ředitelka Adamsová podala Connorsové složku a Connorsová do ní nahlédla.
"Morpheus?"
"Bohužel. Vypadá to tak."
"Červený kód… Hotel NYLO, jedeme."
"Snad po sobě tentokrát nechal něco, co by nás k němu mohlo dovést." Řekla Adamsová, ale v jejím hlase bylo znát, že tomu sama nevěří. Kapitánka Connorsová Řekla Fosterovi a Carterové, že teď budou mít jiné případy na starost. Potom uvědomila Henryho Stevensona. Nakonec se sešli v laboratoři u Emily, kde byla i Lucky, a kde Connorsová vylíčila situaci.
"Za 15 minut se sejdeme u auta." Nařídila Liv závěrem a odešla.


O 15 minut později už všichni seděli v policejní dodávce, a jeli na místo činu. Všichni v autě pracovali pro tajnou korporaci ACC a moc jich nebylo.
Byli to: Kapitánka Connorsová, Henry Stevenson, Emily Black, patolog Daniel Volf a samozřejmě Lucky. Když dojeli na místo činu, Connorsová dala důrazně najevo, že přebírají případ, a potom šli všichni, kromě Emily, do hotelu NYLO, kde se stala vražda. Byl to pokoj 403. Na lůžku ležela v kaluži krve nahá žena s dlouhými blond vlasy, pořezaná na hrudi, s otevřenou zlomeninou pravého ramene, zastřelena kulkou do čela. Lucky náhle vyděsilo, co viděla, dech se jí zrychlil a srdce se jí rozbušilo. Přesto si ještě všimla, že na nočním stolku je jakýsi lísteček. Vzala rukavici a prohlédla si jej. Tentokrát už úplně pobledla a v očích začínala mít hrůzu. Udělala několik kroků dozadu, jako by byla zmatená. Zahlédla Connorsovou. Trvalo jí, než se přiměla k pohybu, ale došla k ní.
"Šéfko?" Promluvila na ní v klidu, pomalu a nebyl to její obvyklý tón. Connorsová se na ní podívala trochu překvapeně.
"Ano?"
"Já… Od půlnoci mi není dobře a tohle… Normálně mi to je jedno, ale dneska…"
"Já to na vás vidím. Počkejte venku."
"Díky a tady máte tohle." Dala Connorsové papírek a zmizela, jak nejrychleji to šlo. Venku se opřela o sloup a popadala dech, jakoby se nemohla nadechnout. Emily šla zrovna se svou výbavou na místo činu a všimla si, že s Lucky není něco v pořádku, ale musela jít. Lucky se chytila za rameno a začala sípat bolestí, roztřásla se, v očích měla hrůzu a přitom lapala po dechu.. Connorsová začala vydávat rozkazy zbytku týmu.
"Podle dokladů je to Kara Jamesová, 25 let, našla ji uklízečka."
"Dobře." Connorsová koukla na Daniela. "Přibližná doba smrti?"
"Podle ztuhlosti bych řekl mezi jednou až třetí hodinou ráno, přesněji ti to řeknu až u nás. Příčina smrti je zřejmá." Ukázal na vstupní ránu kulky. Emily se přidala k zajišťování důkazů, Connorsová s Henrym šli vyslechnout uklízečku a recepční hotelu.
Lucky zůstala opřená o sloup a byla zcela mimo, ani nevěděla, kolik času uplynulo, když se alespoň trochu vzpamatovala. Byla stále vyděšená, ale už nelapala po dechu. Ucítila, jak jí někdo sahá na rameno. Ihned sáhla po zbrani a s otočením ji namířila před sebe. Emily od ní odstoupila s rukama zdviženýma nad úroveň hlavy.
"To jsem já."
"Blíží se…" Vyšlo z Lucky hlasem snad maximálně vyděšeným a v očích měla šílenou hrůzu.
"Cože?" Zamračila se Emily.
"Morpheus, přišel pro mě…" Nebyla schopná na ní přestat mířit. Náhle to Emily došlo.
"PTSS… to né." Emily poznala příznaky posttraumatického stresového syndromu, který se u Lucky spustil, začala proto mluvit velmi pomalu: "Lucky, jen klid. Klid, to je dobrý. Vnímáš mě?" Lucky se začala ještě o trochu více uklidňovat, Emily jí pomalu vzala zbraň. "Jen pomalu. Klid…"Lucky už neměla tolik vyděšený výraz.
"Promiň, promiň, Emily. Promiň."
"Už jsi zpátky?"
"Jo, asi jo." Začala zhluboka dýchat. Emily jí pomalu dovedla k dodávce. Lucky se posadila, bledá jako stěna. Emily jí podala láhev s vodou.
"To bude v pořádku. Jen dýchej. Já se hned vrátím." Lucky ji v tu chvíli chytila pevně za ruku.
"Emily, nikam nechoď, prosím."
"Já se hned vrátím, slibuji. Ale musím vzít ty věci. Vrátím se." Lucky Emily pomalu pustila. Emily šla zpět pro věci, které nechala kousek od auta. Během toho, co vše pobírala, se objevila Connorsová.
"Emily, nevíš, co je s Lucky?" Zeptala se jí.
"No víš, ten posttraumatický syndrom… Spustil se."
"A to je běžné?"
"Jo, stává se to. Někdy to ani nemusí mít spouštěč."
"Jak to vyřešit, nebo jak jí pomoci?"
"Počkat, až se ty stavy uklidní, ale spustilo to něco z tohoto případu, musíš ji stáhnout, dej jí volno, prosím, a před ní o tom případu hlavně vůbec nemluvte, mohlo by se to tím zhoršit."
"Dobře, zařídím to."
"Já se o ní zatím postarám." Emily naložila věci do dodávky a vrátila se k Lucky.
"Jsem tu." Lucky nic neřekla, jen si opřela hlavu o její rameno. Emily ji chytla za ruku.

Lucky předala před odjezdem na místo činu na kolegyni Holy štěně, aby zavolala do útulku. Po návratu na stanici si Lucky všimla, že štěně tam pořád je. Přišla k Holy, která ho držela.
"Ještě nepřijeli nebo jsi tam nevolala?" Kývla směrem ke štěněti.
"Ještě jsem to nestihla, měli jsme výjezd chvíli po vás. Hned to zařídím. Není ti něco? Jsi nějaká pobledlá."
"Co? Ne, je mi fajn." Odpověděla rychle, ale její hlas zněl jinak a tišeji, než obvykle. "Já to zařídím." Dodala rychle a vzala si štěně. Začala po stanici chodit, jako tělo bez duše. Bála se vyjít ven, cítila se v nebezpečí. Bála se, že Morpheus jde hlavně po ní a snažila se najít místo, kde by se trochu cítila bezpečněji, zatímco ostatní hledali informace o zavražděné.
Výsledky pitvy nepřinesly nic zásadního a na místě činu nebyly nalezeny otisky ani nic, co by obsahovalo pachatelovu DNA. Zločinec zvaný Morpheus byl na černé listině ACC na prvním místě. Už několik let to byl ten nejhorší zločinec, měl ten nejhorší psychologický profil: Geniální sociopat, jednal tedy zcela bez svědomí, necítil emoce, přestože o něm bylo dost informací známo, byl pro policii nevystopovatelný. Vzhledem ke stavu Lucky Reeves, probíhalo jednání o případu v zasedací místnosti, aby nic nezaslechla.
"Výpověď uklízečky, která zavražděnou "jen našla", není v případu Morpheus nějak podstatná." Mluvil Henry. Vyhledal jsem pár informací o naší zavražděné." Otevřel složku. "Takže Kara Jamesová 25 let, pouhých půl roku pracovala jako makléřka. Má byt v Brooklinu, z rodiny jsou tu jen rodiče a mladší sestra. Žijí kousek za městem. Podle všeho se setkala s Morpheusem ten večer. Možná v nějakém baru. Podle recepční a kamer v hotelu se zapsala pět minut před půlnocí právě v doprovodu Morpheuse. Zřejmě spolu měli sex, a potom nastal masakr."
"Zrekapitulujeme si všechno, co o něm víme." Řekla Connorsová a otevřela složku, kterou držela v ruce. "Morpheus, vlastním jménem Thomas Johnson, nyní 45 let, sériový vrah a násilník. DNA chybí, ale máme podobu. Cestuje po celém světě, unáší malé děti a vychovává z nich zločince, dříve je i osvojoval jako pěstoun, než ACC získala jeho fotky.
"Už byste ho vážně měli chytit." Ozvala se Emily. "Já nikomu nepřeji nic zlého, ale tenhle člověk je netvor. Dostaňte ho, Liv."
"Je tu jedna odchylka." Ujal se Daniel slova. "Zranění naší oběti. Zastřelení, pořezání, to odpovídá, ale ta otevřená zlomenina ramene. Díval jsem se do starých složek a nikomu tohle zranění neudělal."
"Třeba ho jen něčím rozzuřila." Uvažoval Henry.
"Možná…" Pokračovala Emily. "Jenže… Mně sice ještě chybí rok k dokončení studia psychologie, ale vím, že tihle lidé mají určitý vzorce chování a zřídka ho mění, je to vážně přinejmenším zvláštní." Connorsová se náhle zarazila nad něčím, co si přečetla ve složce Thomase Johnsona.
"Dobře." Řekla nakonec. "Končíme, Stevensone, jeďte to oznámit příbuzným, já si musím ještě něco ověřit." Všichni se rozešli. Emily zazvonil telefon. Byla to Lucky.
"Lucky? Kde teď vlastně si?"
"Přijď na půdu."
"Na půdu?" Zamračila se Emily.
"Jo. Normálně na půdu CSI."
"Ou, jasně. Vydrž chvilku, hned tam budu." Emily položila mobil. Ještě se vrátila do laboratoře.

Emily přišla na půdu i s čajem. Na druhé straně půdy bylo okno a u něj stůl. Vlevo byly všelijaké odložené věci a harampádí. Byla to trochu tmavší místnost, ale v dobrém stavu, měla dokonce i elektrickou zásuvku a na zdi byl spínač ke světlu, které viselo ze stropu uprostřed místnosti. Lucky tam seděla na staré posteli, která byla úplně vlevo a v rukách držela štěně.
"Nesu ti čaj." Řekla Emily, když za sebou zavřela dveře. "Koukám, že to štěně nakonec máš ve svých rukou."
"Prozatím, teď se hodí něco, co vydává teplo." Emily položila čaj na stůl.
"Jak je ti?" Sedla si vedle Lucky a štěně zamávalo ocasem, a snažilo se k Emily dostat, ale Lucky ho držela pevně.
"Věděla si, že je to tu překvapivě útulné?"
"Ani bych neřekla." Rozhlížela se Emily kolem. "Moje laborka je útulnější." Lucky se na chvíli odmlčela.
"Asi už sis dala dvě a dvě dohromady." Řekla po chvilce.
"Studuji psychologii, jak víš, takže mi to je jasné." Lucky se na Emily podívala.
"Co jsi řekla Connorsové?"
"Pravdu, nijak konkrétní. Řekla jsem, že post-traumatický syndrom má své určité spouštěče, ale že ani žádný konkrétní být nemusí." Lucky si jen dlouze povzdechla. Emily jí dala ruku na rameno, "Nemusíš o tom mluvit, já ti jenom chci říci, že jsem tady, kdykoliv budeš potřebovat a klidně nonstop."
"Někdy spát musíš i ty."
"Od tří ráno do sedmi ráno, obvykle, ale to je jedno."
"To jsou jen 4 hodiny."
"Mně to stačí."
"Jo, s tím kofeinem… Emily, já musím něco vědět. Ta oběť… To zranění, otevřená zlomenina ramene, udělal to i jiným obětem?"
"Ne, tohle ne. Ty řezné, bodné rány, to mučení, ta příšerná poprava, to odpovídá, ale to rameno, to je nové, a je to při nejmenším divné."
"Ne, není. Je to vzkaz a je pro mě, určitě po mě jde."
"Ale no tak. Lucky nemusí o tobě vůbec vědět." Lucky si stáhla rukáv z levého ramene a ukázala Emily jizvu po otevřené zlomenině ramene. Přestože byla několik let stará, byla dost znatelná.
"V tomhle se nemýlím."
"To snad ne, tohle je příšerné." Emily se chtělo začít křičet, jak se každým případem Morpha prohlubovala její nenávist k tomu člověku, který se svou krutostí rovnal dokonce i teroristům. Věděla ale, že teď musí udržet emoce pod kontrolou, protože Lucky potřebovala oporu. Jen Lucky objala. "To bude dobré."
"Nebude… Mám tě ráda, Emily. Jsi v mém šíleném světě jediná normální." Na to se Emily musela uchechtnout.
"Tak to jsi jediný člověk na světě, který mi řekl, že jsem normální. A co třeba Olivia, Henry a ti, co znáš z dřívějška?"
"Nevěřím jim tolik jako tobě, teda Connorsové možná jo, ale nikdo z nich není mimo mojí hru. Jen ty."
"To protože jsi mě pustila do zákulisí."
"Jo…" Lucky si opět dlouze povzdechla. "Není to lehké, ale řeknu ti to. Jen tobě. Řeknu ti, co mi udělal. Nebudu to říkat žádnému psychologovi, žádné Connorsové." Podívala se upřeně na Emily. "Jen tobě."
"Dobře."
"Ale zamkni." Emily vstala a zamkla dveře, poté se vrátila k Lucky, ta si hluboce oddechla.
"Jen klid, nespěchej."
"Nemluv jako psycholog."
"Promiň."
"Radši si stoupnu." Položila štěně a přešla ke stolu, aby se dívala z okna. Byla nervózní a ve tváři měla ustaraný výraz, a opět byla trochu pobledlá.
Opět si hluboce povzdechla. "Tak jo. Nebudu zacházet do detailů. Bylo mi jedenáct let a vzali si mě pěstouni, Johnsonovi. První dva týdny bylo všechno ok, pak jsme odletěli do Evropy, někam poblíž Anglie. Bylo mi sice jedenáct, ale byla sem chytrá, jakmile mě v Evropě nikam neregistrovali, došlo mi, že něco nehraje. Jen pár dní na to svou "rádoby" manželku zabil, a pak? Pak začalo peklo. Morpheovo týrání. Malá tmavá místnost bez oken, plná řetězů, bití, lámaní kostí, taktického vymývání mozku, jídlo v malých porcích jednou za pět dní, nebo za odměnu, jen pitný režim kontroloval, prakticky skoro vojenský výcvik na zabijáka a dětský zápasy… Já… nechtěla jsem to dělat… Ale on mě týral, mučil. Musela jsem. On se ze mě prostě snažil udělat stroj, co necítí nic a jen zabíjí. Čekala jsem, že mě zachrání úřady, ale zřejmě má lidi všude. Napadlo mě, že když se nechám vycvičit, možná ho jednou přeperu, nebo uteču. Mělo mě napadnout, že to nevyjde. Byla jsem tam přes dva roky. Když mi bylo skoro čtrnáct let, v mých třinácti letech tam vtrhla FBI. On utekl." Lucky si dlouze povzdechla a otočila se na Emily. "Jsem vycvičená k zabíjení, cvičený zabiják a vy o tom nemáte ani tušení. Kdo ví, co ve mně je. Třeba nějaký jeho jed a jednoho dne já budu…"
"Lucky." Přerušila ji Emily, vstala a šla k ní. "Ty nejsi špatná. Morpheus je netvor a udělal ti příšerný věci. Ale k těm dalším příšerným věcem, kdybys měla být špatná, za ty roky už by se patologie projevily."
"Já vím, znám psychologii. Prošla jsem psychotesty, ale co když…"
"Tak už dost!" Emily nezvýšila hlas, jen větu řekla velice významně. Lucky na ní nasadila tázavý pohled. "Promiň, já musela." Pokračovala Emily už mírně. "Protože ty nejsi špatný člověk."
"Možná ne, možná jo, já totiž nevím, kdo jsem, tak mi to řekni, Emily."
Lucky se podívala na Emily upřeně: "Kdo jsem?" Na Emily byl v tu chvíli vidět přemýšlivý pohled, jak tak přemítala, zahlédla odznak, co měla Lucky na opasku. Vzala ho a druhou rukou vzala Lucky dlaň a odznak jí tam položila. "Co to děláš?" Podívala se na ní Lucky nechápavě.
"Vidíš ten odznak?"
"Jo, jo, to vidím." Odpovídala s nechápavým tonem v hlase.
"A ten říká, kdo jsi. Ty nejsi špatná, ty chytáš ty špatné a tím chráníš ty bezbranné a oběti a pomáháš lidem, to špatný člověk nedělá." Lucky se nadechla. Chtěla oponovat, ale nakonec neřekla nic, jen se na nějakou chvíli zahleděla znovu na odznak.
"Děkuji." Emily se usmála a objala ji.
"Neboj už je to pryč, bude to dobré."
"Ne, nebude…" Lucky se odtáhla. "Tohle ještě nebylo to nejhorší, to z čeho mám noční můry, důvod, proč jsem brala drogy…" Emily přemýšlela, co říci.
"Jestli o tom nechceš mluvit…"
"Ne, chci ti říci všechno."
"Dobře."
"V té Evropě, tam kde mě držel, byl tam jeden trochu starší kluk, Michael. Byl to jeho syn, ale nebyl jako on. Snažil se mi pomoci. Chodil tam za mnou. Tajně mi nosil jídlo, prakticky se mě snažil chránit. Byl to on, díky kterému mě Morpheus nezlomil, snažil se, aby ty jeho kecy na mě neměly takový účinek. Byl to první, a mimo tebe, jediný člověk, kterého jsem měla. Dost dlouho se nám před Morpheem dařilo naše přátelství tajit. Jenže když mi jednoho večera Morpheus zlomil to rameno, Michael se neovládl a vyletěl po něm."
"Snažil se tě bránit."
"Jenže on kvůli tomu zemřel!" Lucky vrhla na Emily velmi rozrušený pohled a oči se jí začínaly lesknout. "Morpheus tím pádem přišel na naše přátelství. On… on ho zabil." To už Lucky spustila pláč na plno. "Zabil Michaela kvůli mně!" Lucky se začala krčit k zemi a klepat se pláčem. Emily ji chytila.
"Lucky! Lucky! No tak." Pevně ji přitiskla k sobě. Vrátila se s ní na postel a nic neříkala, jen Lucky držela.
"Emily, pořád to mám před očima. Přišel tam, když byl Michael se mnou, dal příkaz svým lidem a ti několikrát vystřelili. Michael se skácel k zemi, podíval se na mě a… Byla to poprava. Ale můžu za to já. Kvůli mně zemřel, kdyby mě nechránil… To já ho zabila!"
"Ne! Lucky, poslouchej mě, ty za nic nemůžeš, jasné? Nezabila jsi ho, nic z toho není tvoje vina."
"Emily, přestaň mi říkat, že… Vždyť on…" Lucky jen zavrtěla hlavou a v pláči zabořila obličej Emily do ramena. Emily ji znovu objala, zatímco štěně udělalo na zemi hromádku a roztrhalo staré papíry. Lucky ten den neodešla ani z půdy. Zůstala tam přes noc a nechala si tam i štěně. Vzpomínky, které se měnily v noční můry, jí ale nedopřály klidný spánek. Budila se zpocená a sotva dokázala popadnout dech. Obrazy jí zůstávaly v hlavě i po probuzení, bylo to pro ni jako parazit. Když už se takto vzbudila potřetí, vzdala to a šla za Emily, která byla ve své laboratoři.

V kanceláři policejného psychologa Roye Wágnera, seděla Connorsová, držela v pravé ruce papírový kapesník a make-up měla rozmazaný od slz…
"A tak jsem do dětského domova zavolala znovu a ještě jednou se přeptala na informace ohledně Lucky, a tam mi to potvrdili. Thomas Johnson. Znamená to, že Lucky týral on, Morpheus. Proto ta změna v jejím chování, potom, co se vrátila zpátky do dětského domova. Mučil ji a já ji nedokázala najít, zachránit."
"Zachránila jsi ji, Liv." Odpovídal Wágner Connorsové. "Dostala si ji z ulice, z drog, vzalas jí k sobě na oddělení, dala jí šanci na nový život."
"Ale to není útěcha. Já se o ni měla postarat, tohle se jí nemělo stát, co jednou řeknu své sestře, až se vrátí, co mám říct Lucky? Potom všem vůbec nevím, co dělat." Popotáhla a otřela si slzy.
"Tak začni pomalu, Liv. Už jsi jí řekla, že jsi k dispozici, kdyby potřebovala. Tak jí nech, ať si k tobě sama najde cestu, potom už poznáš, kdy ji říct pravdu. Nebo to prostě riskni a jdi za ní hned."
"Myslím, že první možnost je lepší." Connorsová vstala a dala se na odchod, ale ještě se otočila. "Od toho případu Lucky dost často chodí na půdu a pobývá tam, nevíš proč?"
"Je oběť a ví, že její tyran je teď někde tam venku. Hledá místo, kde by se cítila v bezpečí a asi si vybrala právě tu půdu."
Mezitím, co kapitánka Conorsová byla u Wágnera, Henry s Emily se v laboratoři bavili o případu Morpheus. Vešla Lucky, která zaslechla něco málo z jejich rozhovoru a všimla si, že Henry drží spis. Přišla k nim, Emily se otočila k počítači.
"To je jeho spis? Thomase Johnsona?" Zeptala se Lucky Henryho.
"Jo, jeden z mnoha. Jak je?" Optal se Henry.
"A můžu se podívat, prosím?"
"No páni." Ozvala se Emily. "Lucky řekla prosím." Ale pak se zarazila, otočila se od počítače, vzala Henrymu spis a vytáhla z něj fotku, poté ho podala Lucky. "Teď se můžeš podívat." Lucky projížděla Morpheův spis, pak ho jen zavřela a zavrtěla hlavou. Emily s Henrym jí sledovali.
"V pořádku?" Zeptal se Henry.
"V tom spisu není nic, co by mě překvapilo." Vrátila Henrymu spis. "Musím nakrmit psisko." Zamířila ven z laboratoře, kde potkala Connorsovou.
"Agentko Reevesová, jak se cítíte?"
"Co? Proč se mě na tohle všichni ptají?!"
"Promiňte, jen…" Connorsová už nic neřekla, jen Lucky objala.
"Díky, já… musím jít, na půdě čeká psisko."
"Necháte si ho?"
"To asi ne, jen jsem jí ještě neodvezla."
"Nechte si ji."
"Ale no tak, neumím se postarat ani o sebe, co mám dělat se štěnětem?"
"Zapište ho na veterinu, kupte mu pelech, jídlo a pár hraček, není to tak složitý, jen to nesmíte předem vzdávat."
"Radši už jdu." Lucky odběhla. Olivia Connorsová byla velmi citlivý a empatický člověk. Věděla, jak se Lucky asi cítí a její trápení, bylo trápením i pro ni a hlavně si ho dávala za vinu.
Emily nebyla zrovna nadšená, že Lucky strávila noc na půdě, a tak ji večer vzala k sobě. Snažila se jí i přesvědčit, ať si nechá přidělit ochranku, ale Lucky to razantně odmítla. U Emily si dala sprchu. Vylezla ze sprchy, zabalila se do osušky, na které byl zpěvák Alice Cooper, a zahleděla se na sebe do zrcadla. Podívala se na svou jizvu na levém rameni, hlavou jí proletěly záblesky drásajících vzpomínek. Nejprve, jak jí Morpheus rameno zlomil, následovaný výbuchem vzteku na Michaela, zakončený zábleskem jeho popravy. Lucky se chytila za hlavu. Chtělo se jí křičet nebo vyběhnout a utíkat, co nejdéle to půjde, ale ustála to. Emily zatím na eBay prodala své letenky, které měla na dovolenou do Las Vegas, nechtěla nechat Lucky samotnou. Ta opět nemohla spát a ve čtyři hodiny ráno své pokusy o spánek vzdala, spustila si bez zvuků nějakou hru na laptopu Emily, která spala vsedě, s hlavou na klávesnici svého počítače a se sluchátky na uších. Lucky pípnul mobil tónem příchozí SMS, otevřela ji.
"Ahoj Lucky, tak co pocit viny?" Lucky se zrychlil tep a vypadala i trochu vyděšeně. Věděla, kdo to poslal, byl to Morpheus. Chvíli na to přišla další zpráva. "Buď tak laskavá, vylez ven a jdi na západ, je čas si promluvit." Odložila mobil a snažila se to ignorovat, ale o deset minut později přišla třetí SMS. "Vím, že to bereš jako past, ale ve skutečnosti je to ode mě laskavost. Mohl bych tam přijít a zabít ti tu tvou kamarádku. Takhle si můžeš vybrat. Chceš mít na svědomí dalšího člověka? Jo a mobil a veškeré zbraně tam nech. Děkuji."
Lucky věděla, že nelže, klidně tam přijde, zabije Emily a to nemohla dopustit. Položila mobil. Oblékla se a koukla na Emily, která stále spala.
"Promiň, ale nechci ztratit i tebe." Zašeptala a odešla. Mobil, zbraně i vysílačku vše nechala u Emily. Vydala se na západ. Morpheus ji vylákal přesně tam, kam chtěl, asi po dvaceti minutách ucítila Lucky náhlou ostrou bolest v krku. Sáhla tam a vytáhla uspávací šipku, kterou na ní Morpheus odněkud vystřelil. Stačila ještě zaklít, poté se skácela k zemi.

Otevřela oči. Chvíli ji trvalo, než si vzpomněla, co se stalo, ale velmi rychle jí došlo, že je svázaná na židli. Její elektronické monitorovací zařízení ale fungovalo a pípalo. Naproti ní seděl Morpheus. Lucky se rozhlédla kolem. Poznala, že jsou v nějakém prázdném dřevěném domě, z čehož vydedukovala, že budou zřejmě dost daleko od civilizace. Teprve potom se podívala na Morphea, ve tváři ovšem neměla strach, ale vztek, spousty vzteku.
"Thomasi!" Zavrčela s nenávistí v hlase. Morpheus se jen usmíval.
"Ahoj Lucky, jsem rád, že máme chvíli pro sebe. Konec konců to byl záměr od začátku."
"Co chceš?! Zabít mě?! Mučit?!"
"Zabít tě? Ne, kdepak, teda jednou možná, ale dnes zůstanu u toho mučení."
"Posluš si, teď už pro mě stejně jedou, ale… To ty víš."
"Až sem přijedou fízlové, já budu dávno pryč, mám soukromý vrtulník."
"Tak bacha, aby ti do něj jednou někdo nedal bombu, někdo jako třeba já." Morpheus se jen zasmál.
"Jsem nadšen, čekal jsem, že budeš mít strach, ale tohle je větší zábava."
"Neudělám ti tu radost, že se před tebou budu třást."
"Velký bojovník… Můj cvičený zabiják. Asi bych měl být pyšný."
"Zkus mě rozvázat a ukážu ti, cos vytvořil… Ty mizernej hajzle! Vrahu!"
"Bohužel nemáme moc času. Takže, Lucky, žiješ si teď nový život, co? Chytáš si zločince a jistě máš radost, z toho, že se můžeš předvádět."
"Dělám správnou věc, ale neboj, tebe nechytím, tebe zabiju."
"Ne, jsi jen pes, kterého mají poldové na vodítku, ale o to teď nejde. Chci ti jen připomenout, kdybys snad náhodou chtěla být šťastná, co jsi zavinila." Morpheus vytáhl fotku a dal ji Lucky před oči. Byl na ní Michael, vyfocené to bylo moment po jeho smrti. Lucky rychle otočila hlavu pryč.
"Já? To tys ho zabil, zabil jsi Michaela!" Na Lucky bylo vidět, že její vztek nabírá na síle. "Nechal jsi ho popravit jako nějaký špinavý zvíře!" Rozkřikla se.
"Na tvých rukou je jeho krev, Lucky! Ty za to můžeš! A sama to víš!" Lucky výraz se změnil ve výraz zoufalství, opět ji zaplavil ten zdrcující pocit, i když se tomu snažila bránit, věřila Morpheově lži, že za to skutečně může. Oči ji zaplavily slzy.
"Já jsem… nechtěla jsem…" Morpheus přišel k ní a naklonil se jí k uchu.
"Kdyby nebylo tebe, Michael by ještě žil! Zavinila si jeho smrt!" Jeho tón byl dokonce vyčítavý. A u Lucky se navíc dostavilo znovu prožívání toho okamžiku, což byl další příznak spuštěného posttraumatického syndromu. Opět znovu velmi živě a reálně prožívá traumatickou událost, jako by se odehrávala právě teď. Lucky znovu prožívala vraždu svého kamaráda, jako by se odehrávala právě nyní. A buď svěšovala hlavu v pláči, nebo ji naopak zakláněla.
"Ne! Michaeli, odpusť mi…" Morpheus ji sledoval s velkým potěšením.
"Jo, to určitě… Ty bys mě nezabila ani, kdyby ti to přikázali." Ozval se zvuk vrtulníku. "Nemáš na to. Nejsi nic, jen nula, co si bude znovu píchat." Pak jí vrazil pořádnou ránu pěstí."To je za to fňukání, co tady předvádíš." Lucky po té ráně dala hlavu na stranu, ale pak se na něj podívala.
"Nejdřív se mě snažíš dostat na dno, a pak mě za to mlátíš? Ty jsi fakt magor."
"Velmi zajímavé…"
"Cos čekal, že se zhroutím?
"Ne." Usmál se. "Zhroucení lidé necítí bolest, jsou apatičtí. Jen jsem ti znovu chtěl vrazit nůž do rány." Lucky už raději mlčela. "Já jsem sociopat, vyžívám se v kopání do těch, co ukazují slabost a ty jsi ukázkově dokonalá kořist. Spletl jsem se, nechci tě zabít, mám tě rád živou. Ale tohle všechno víš, tak proč jsi mi to dovolila?" Odešel. Lucky si povzdechla a protočila oči. I jí to došlo, že posttraumatická porucha jí zastínila racionalitu. Věděla, že sociopati jsou zcela bez svědomí a emocí, a nikdy se jim nesmí dát, to co chtějí, jinak už vás nenechají na pokoji. Přesně to Lucky udělala, Dala Morpheovi, co chtěl, dala mu nad ní moc. I když už odešel a odletěl, věděla, že se vrátí, protože mu dovolila, aby si z ní znovu udělal oběť. Po dvaceti sedmi minutách byly slyšet rychle se blížící sirény. Pět policejních aut zastavilo přímo před dřevěnou chatou a policisté se zbraněmi s kapitánkou Connorsovou v čele. Obklíčili chatu a poté, na příkaz Connorsové, vtrhli dovnitř a křičeli.
"Policie CSI, všichni k zemi! K zemi!" Když našli Lucky, jen si povzdechla.
"Moc hezký vpád, kolegové, ale on už je dávno v tahu, chytráci!"
"Máme Reevesovou, je tu čisto." Connorsová přišla k Lucky a rozvázala ji.
"Jste v pořádku?"
"Jo, jenom mě odsud dostaňte!" Lucky vstala, jakmile to bylo možné a rychle zamířila ven. Connorsová šla za ní a vypnula pípání na jejím monitorovacím zařízení.
"Sanitka už jede."
"Nepotřebuju jí, nic mi není!" Lucky se zastavila až za všemi policejními auty.
"Řekla bych, že jste v šoku."
"Nejsem v šoku, jsem naštvaná, na sebe. Udělala jsem strašnou chybu Connorsová. Pustila jsem ho k sobě, nechala jsem ho ze mě znovu udělat oběť." Connorsová Lucky objala.
"Bude to dobré."
"Jo, to sotva."
"Máte tušení, kam zmizel?"
"Ne, ale tady už dávno není, odletěl vrtulníkem, kdo ví kam."
"Vrtulníkem? Skvělé." Křičela z Connorsové ironie. "Budu potřebovat vaši výpověď."
"Počká to na zítra?"
"No… Dobře, pro tentokrát." Na místo přijela černá Audi A4, ze které vyběhla Emily. Lucky se jí vydala naproti, Emily ji opravdu pevně objala.
"Lucky, tohle už mi nikdy nedělej! Málem mě kleplo strachy."
"Promiň, musela jsem." Objala Emily taky. "Máš tu moje věci?"
"Jsou v autě. Není ti nic?"
"Potřebuji si to srovnat v hlavě. Odvezla bys mě domů?"
"Lucky, ať ti řekl cokoliv…"
"Nejde o něj, ale o mě. Tak vezmeš mě domů?"
"Jo, pojď." Emily odvezla Lucky domů, ta ten den chtěla být sama. Vzala si jen Amy, štěně, co před pár dny našla a Emily ho vzala s sebou. Zdálo se, že Lucky si jej nechá.

Druhý den Lucky měla mezi levou tváří a čelistí pořádnou podlitinu od toho, jak ji Morpheus dal pěstí. Přišla na stanici a poskytla Connorsové výpověď o svém únosu, poté šla do laboratoře. Emily ji hned zaregistrovala. Lucky vešla a nejprve nic neříkala.
"Lucky?" Podívala se na ní Emily tázavě.
"Přečetla jsem desítky knih o odborné psychologii." Začala Lucky mluvit. "Naučila se psychologii, jako bych ji studovala. Naučila jsem se vše o patologiích, o poruchách osobnosti, o nemocech, o chování, jak na různé lidi reagovat, terapie, léčby, prostě všechno. A přesto, že jsem věděla, co je Morpheus zač, přestože znám ten vzorec a vím, jak reagovat, co přesně před sociopatem nedělat, přesto jsem udělala přesně to, co chtěl, dala jsem mu, co chtěl. Nechala jsem ho mě ovládat, dovolila mu využít mé slabosti a teď ve mně vidí snadnou oběť, protože jsem myslela jen na bolest ze ztráty Michaela a to mi zastínilo rozum."
"Ale teď, když to víš, tak s tím můžeš pracovat."
"Ne. Michaelova smrt je pro mě příliš bolestivá, nedokážu se s tím vyrovnat, musím na něj zapomenout."
"Jo, nebo můžeš léčit svůj posttraumatický syndrom a bude ti líp."
"Už je mi líp, to ten vztek."
"Jo, ten funguje jako druh terapie."
"Navíc, nechci brát žádné prášky."
"Nejsi případ na prášky. Normálně funguješ."
"Ale tohle neunesu. Emily, nemáš ani tušení, kolikrát jsem se za pár posledních dní chtěla sjet. Musím to udělat, jinak skončím zase na drogách. Což Morpheus přepokládá, já nechci znova brát, vážím si toho, co jste pro mě ty a Connorsová udělaly."
"Ale jsi si jistá, že na něj chceš zapomenout?"
"Technicky na něj nezapomenu, zablokuju jen vzpomínky, pořád si budu pamatovat, že žil, a kdo to byl, jen si nebudu pamatovat vzhled, hlas a okamžiky. Budu ty vzpomínky mít prostě moc hluboko."
"To ti bolest nezmírní."
"Ne, ale zastaví to vzpomínky na jeho smrt. Jdu si lehnout, moc jsem nespala." Lucky odešla na půdu, když tam dorazila, překvapilo ji, že postel tam byla čistě povlečená. Podle vůně záhy poznala, že je to prostředek, který používá kapitánka Connorsová. "Zajímavé." Ale moc dlouho to neřešila, byla z toho všeho unavená a raději šla zkusit spát.

Kam dál