Aktualizace LOTM 18. 09. 17

18. září 2017 v 14:38 | Lucky14 |  Aktuálně...
Legend of the Magik bylo editováno, přesněji hotové kapitoly v souvislosti s tím přibyly dvě nové postavy do příběhu a jedné vedlejší byla změněná role. upraveno bylo všech 8 kapitol, některé,, jen málo jiné víc, nejvíce to byly kapitoly 1, 2, 7.
Fantasy je ZDE.

zároveň se pouštím do kapitoly 9, ta by mohla být hotová do konze září.

Lucky14
 

4. Post-traumatický syndrom

14. července 2017 v 19:24 | Lucky14 |  Lucky Reeves 1. série

Lucky Reeves (Gramaticky opraveno)
Lucky Reeves - Asociál, který využívá svou nespolečenskost k objektivnímu pohledu.
Osoba, která využívá umění mentalismu nebo dedukci. Znalec psychologie Mistr manipulace a lží.

4. Post-traumatický syndrom

Stál na Rivigton street, díval se na druhou stranu na starý panelový dům, který měl jen 4 patra. Bylo po jedenácté hodině večer a ten muž, vysoký asi 180 centimetrů, se světle hnědými krátkými vlasy v modré košili a džínách, tam stál už přes 10 minut. Bez mrknutí hleděl do třetího patra a v ruce svíral černý pracovní kufr.
"Ahoj fešáku, na co tam zíráte?" Hlas s nádechem flirtu přerušil tok jeho myšlenek. Podíval se na ženu, jež ho oslovila. Vysoká, s dlouhými blond vlasy, v bílé blůze a tmavé sukni, se na něj usmívala. Těžko říci, co si v tu chvíli myslel. Změřil si ji pohledem, než jí vůbec něco odpověděl.
"Nic zajímavého." Odvětil.
"Tak co, něco zajímavějšího?" Odpověděla a rozepnula dva knoflíky na své blůze. On chvíli sledoval její výstřih, a poté se opět podíval na ní a mlčel.
"Jsem Kara."
"Thomas."
"Hezké, tak pojď, Thomasi." Zatáhla ho lehce za límec košile. Odešli spolu do hotelu NYLO.

Chvíli poté, co Connorsová přišla do práce, už na její kancelář klepala Emily.
"Dobré ráno Emily, co se děje?"
"Ahoj 'Liv, kdy má Lucky dovolenou?"
"S námi, na konci července a začátku srpna, proč?"
"Mám dvě letenky do Las Vegas, potřebuji k sobě parťáka, a jo, chci tam vzít Lucky."
Connorsová se na ní podívala, jestli to myslí vážně.
"Lucky Reevesová do Las Vegas? Promiň, ale to v žádném případě."
"Ale no tak. Ona nic nevyvede."
"Víš, co je to za město? Nedovedu si představit, jak tam Lucky nic neprovede."
"Já se z ní zaručím."
"Emily, i kdybych ji pustila, je v podmínce. Nemůže ze státu, pokud se nejedná o výjimečnou situaci."
"Jenže všichni odlétáme, ty, já Henry…"
"Já vím…"
"No právě." Emily odešla.

Kolem deváté hodiny ráno šla Lucky vyhodit do popelnice nějaké odpadky. Zaslechla něco jako kňučení od druhé popelnice. Nakoukla za popelnici, leželo tam malé štěně uvázané ke kolečku popelnice. Bylo převážně černé s tmavě hnědým pálením u čumáku a mělo hnědé tlapy. Se zoufalým výrazem v očích sledovalo Lucky a kníkalo. Lucky se rozhlédla kolem. Nikde nikdo nebyl. Lucky si povzdechla. Vytáhla svůj bojový černý nůž, přeřízla provaz a vyprostila z něj štěně. Štěně zamávalo ocasem, jakmile se ho dotkla.
"No a co s tebou mám dělat?" Štěně jí olízlo obličej. Dala ho od sebe dál, ale stále ho držela.
"Tak hele psisko, žádný děkovačky." Došla ke svému autu a dala štěně na sedadlo spolujezdce. Nastoupila a jela do práce. Na CSI, hned na recepci potkala Anthonyho.
"Ty máš psa?" Díval se překvapeně na štěně, které Lucky nesla jen v pravé ruce.
"Co? Ne, nemám…" Lucky rychle mířila do laboratoře. Vešla, hrála zde metalová hudba, ale Emily nebyla nikde vidět.
"Emily?! Jsi tu někde?" Vypnula tu hlasitou hudbu.
Emily přišla z druhé části laboratoře: "Ahoj, Lucky… Jé hele, štěně." Emily přiběhla k Lucky a vzala od ní štěně. "Neřekla jsi, že si pořizuješ psa."
"Nepořizuji. Byl přivázaný u popelnic."
"Ooo, chudáčku malý, kdo ti to udělal…?" Řekla Emily starostlivě. "Malinký německý ovčák, to jsou krásní psi, ne zrovna levní, ale mají mnoho využití, proč by někdo uvázal tak krásného psa, navíc tak malé bezbranné štěně u popelnic?"
"Protože jsou lidi svině?" Odpověděla Lucky řečnickou otázkou.
Emily vyndala ze své lednice šunku a začala štěně krmit.
"A co s ní budeš dělat teď?"
"S ní?" Zamračila se Lucky tázavě.
"Je to totiž fenka."
"Aha. No já nic. Ale tobě se očividně moc líbí, tak si ji nech."
"Ne, ne, ne. Já si koupím velkou černou kočku s upřímným děsivým pohledem."
"A co létající koště? To v nabídce není?"
"Ne, ale vypadala bych hustě." Emily měla na tváři zasněný úsměv.
"No, pokud bys na něm skutečně létala, pak ano… No, půjdu."
"Počkej! A co to štěně?"
"Zavolej útulek."
"Ale to snad… Nech si ji ty, stejně se za tebou dívá, i když jí, hlídá si tě."
"Hlídá si leda jídlo."
"Nemyslím." Emily měla pravdu, když štěně zhltlo všechnu šunku, přiběhlo zpátky k Lucky. Emily se usmála. Lucky protočila oči.
"Emily, nedokážu se postarat ani sama o sebe, natož o někoho, kdo chce lásku, péči, jídlo…"
Emily ještě přinesla štěněti vodu.
"Jsem si jistá, že zrovna ty to zvládneš levou zadní. Můžeš jí dát jméno třeba po… zpěvačce z Evanesence… Amy Lee, ke mně…"
"Myslím, že Amy by stačila."
"Fajn, takže souhlasíš."
"Ne, Emily, to nebyl souhlas." Zamračila se Lucky.
Emily vzala štěně, když dopilo a předala jej Lucky. "Jdeme."
"Kam?"
"No, teď jedla, bude potřebovat na záchod." Lucky si povzdechla a šla s Emily ven.

Ozvalo se zaklepání.
"Dále." Connorsová vešla.
"Volala jsi mě, Sophie?"
"Ano. Tahle vražda nám právě přišla." Ředitelka Adamsová podala Connorsové složku a Connorsová do ní nahlédla.
"Morpheus?"
"Bohužel. Vypadá to tak."
"Červený kód… Hotel NYLO, jedeme."
"Snad po sobě tentokrát nechal něco, co by nás k němu mohlo dovést." Řekla Adamsová, ale v jejím hlase bylo znát, že tomu sama nevěří. Kapitánka Connorsová Řekla Fosterovi a Carterové, že teď budou mít jiné případy na starost. Potom uvědomila Henryho Stevensona. Nakonec se sešli v laboratoři u Emily, kde byla i Lucky, a kde Connorsová vylíčila situaci.
"Za 15 minut se sejdeme u auta." Nařídila Liv závěrem a odešla.


O 15 minut později už všichni seděli v policejní dodávce, a jeli na místo činu. Všichni v autě pracovali pro tajnou korporaci ACC a moc jich nebylo.
Byli to: Kapitánka Connorsová, Henry Stevenson, Emily Black, patolog Daniel Volf a samozřejmě Lucky. Když dojeli na místo činu, Connorsová dala důrazně najevo, že přebírají případ, a potom šli všichni, kromě Emily, do hotelu NYLO, kde se stala vražda. Byl to pokoj 403. Na lůžku ležela v kaluži krve nahá žena s dlouhými blond vlasy, pořezaná na hrudi, s otevřenou zlomeninou pravého ramene, zastřelena kulkou do čela. Lucky náhle vyděsilo, co viděla, dech se jí zrychlil a srdce se jí rozbušilo. Přesto si ještě všimla, že na nočním stolku je jakýsi lísteček. Vzala rukavici a prohlédla si jej. Tentokrát už úplně pobledla a v očích začínala mít hrůzu. Udělala několik kroků dozadu, jako by byla zmatená. Zahlédla Connorsovou. Trvalo jí, než se přiměla k pohybu, ale došla k ní.
"Šéfko?" Promluvila na ní v klidu, pomalu a nebyl to její obvyklý tón. Connorsová se na ní podívala trochu překvapeně.
"Ano?"
"Já… Od půlnoci mi není dobře a tohle… Normálně mi to je jedno, ale dneska…"
"Já to na vás vidím. Počkejte venku."
"Díky a tady máte tohle." Dala Connorsové papírek a zmizela, jak nejrychleji to šlo. Venku se opřela o sloup a popadala dech, jakoby se nemohla nadechnout. Emily šla zrovna se svou výbavou na místo činu a všimla si, že s Lucky není něco v pořádku, ale musela jít. Lucky se chytila za rameno a začala sípat bolestí, roztřásla se, v očích měla hrůzu a přitom lapala po dechu.. Connorsová začala vydávat rozkazy zbytku týmu.
"Podle dokladů je to Kara Jamesová, 25 let, našla ji uklízečka."
"Dobře." Connorsová koukla na Daniela. "Přibližná doba smrti?"
"Podle ztuhlosti bych řekl mezi jednou až třetí hodinou ráno, přesněji ti to řeknu až u nás. Příčina smrti je zřejmá." Ukázal na vstupní ránu kulky. Emily se přidala k zajišťování důkazů, Connorsová s Henrym šli vyslechnout uklízečku a recepční hotelu.
Lucky zůstala opřená o sloup a byla zcela mimo, ani nevěděla, kolik času uplynulo, když se alespoň trochu vzpamatovala. Byla stále vyděšená, ale už nelapala po dechu. Ucítila, jak jí někdo sahá na rameno. Ihned sáhla po zbrani a s otočením ji namířila před sebe. Emily od ní odstoupila s rukama zdviženýma nad úroveň hlavy.
"To jsem já."
"Blíží se…" Vyšlo z Lucky hlasem snad maximálně vyděšeným a v očích měla šílenou hrůzu.
"Cože?" Zamračila se Emily.
"Morpheus, přišel pro mě…" Nebyla schopná na ní přestat mířit. Náhle to Emily došlo.
"PTSS… to né." Emily poznala příznaky posttraumatického stresového syndromu, který se u Lucky spustil, začala proto mluvit velmi pomalu: "Lucky, jen klid. Klid, to je dobrý. Vnímáš mě?" Lucky se začala ještě o trochu více uklidňovat, Emily jí pomalu vzala zbraň. "Jen pomalu. Klid…"Lucky už neměla tolik vyděšený výraz.
"Promiň, promiň, Emily. Promiň."
"Už jsi zpátky?"
"Jo, asi jo." Začala zhluboka dýchat. Emily jí pomalu dovedla k dodávce. Lucky se posadila, bledá jako stěna. Emily jí podala láhev s vodou.
"To bude v pořádku. Jen dýchej. Já se hned vrátím." Lucky ji v tu chvíli chytila pevně za ruku.
"Emily, nikam nechoď, prosím."
"Já se hned vrátím, slibuji. Ale musím vzít ty věci. Vrátím se." Lucky Emily pomalu pustila. Emily šla zpět pro věci, které nechala kousek od auta. Během toho, co vše pobírala, se objevila Connorsová.
"Emily, nevíš, co je s Lucky?" Zeptala se jí.
"No víš, ten posttraumatický syndrom… Spustil se."
"A to je běžné?"
"Jo, stává se to. Někdy to ani nemusí mít spouštěč."
"Jak to vyřešit, nebo jak jí pomoci?"
"Počkat, až se ty stavy uklidní, ale spustilo to něco z tohoto případu, musíš ji stáhnout, dej jí volno, prosím, a před ní o tom případu hlavně vůbec nemluvte, mohlo by se to tím zhoršit."
"Dobře, zařídím to."
"Já se o ní zatím postarám." Emily naložila věci do dodávky a vrátila se k Lucky.
"Jsem tu." Lucky nic neřekla, jen si opřela hlavu o její rameno. Emily ji chytla za ruku.

Lucky předala před odjezdem na místo činu na kolegyni Holy štěně, aby zavolala do útulku. Po návratu na stanici si Lucky všimla, že štěně tam pořád je. Přišla k Holy, která ho držela.
"Ještě nepřijeli nebo jsi tam nevolala?" Kývla směrem ke štěněti.
"Ještě jsem to nestihla, měli jsme výjezd chvíli po vás. Hned to zařídím. Není ti něco? Jsi nějaká pobledlá."
"Co? Ne, je mi fajn." Odpověděla rychle, ale její hlas zněl jinak a tišeji, než obvykle. "Já to zařídím." Dodala rychle a vzala si štěně. Začala po stanici chodit, jako tělo bez duše. Bála se vyjít ven, cítila se v nebezpečí. Bála se, že Morpheus jde hlavně po ní a snažila se najít místo, kde by se trochu cítila bezpečněji, zatímco ostatní hledali informace o zavražděné.
Výsledky pitvy nepřinesly nic zásadního a na místě činu nebyly nalezeny otisky ani nic, co by obsahovalo pachatelovu DNA. Zločinec zvaný Morpheus byl na černé listině ACC na prvním místě. Už několik let to byl ten nejhorší zločinec, měl ten nejhorší psychologický profil: Geniální sociopat, jednal tedy zcela bez svědomí, necítil emoce, přestože o něm bylo dost informací známo, byl pro policii nevystopovatelný. Vzhledem ke stavu Lucky Reeves, probíhalo jednání o případu v zasedací místnosti, aby nic nezaslechla.
"Výpověď uklízečky, která zavražděnou "jen našla", není v případu Morpheus nějak podstatná." Mluvil Henry. Vyhledal jsem pár informací o naší zavražděné." Otevřel složku. "Takže Kara Jamesová 25 let, pouhých půl roku pracovala jako makléřka. Má byt v Brooklinu, z rodiny jsou tu jen rodiče a mladší sestra. Žijí kousek za městem. Podle všeho se setkala s Morpheusem ten večer. Možná v nějakém baru. Podle recepční a kamer v hotelu se zapsala pět minut před půlnocí právě v doprovodu Morpheuse. Zřejmě spolu měli sex, a potom nastal masakr."
"Zrekapitulujeme si všechno, co o něm víme." Řekla Connorsová a otevřela složku, kterou držela v ruce. "Morpheus, vlastním jménem Thomas Johnson, nyní 45 let, sériový vrah a násilník. DNA chybí, ale máme podobu. Cestuje po celém světě, unáší malé děti a vychovává z nich zločince, dříve je i osvojoval jako pěstoun, než ACC získala jeho fotky.
"Už byste ho vážně měli chytit." Ozvala se Emily. "Já nikomu nepřeji nic zlého, ale tenhle člověk je netvor. Dostaňte ho, Liv."
"Je tu jedna odchylka." Ujal se Daniel slova. "Zranění naší oběti. Zastřelení, pořezání, to odpovídá, ale ta otevřená zlomenina ramene. Díval jsem se do starých složek a nikomu tohle zranění neudělal."
"Třeba ho jen něčím rozzuřila." Uvažoval Henry.
"Možná…" Pokračovala Emily. "Jenže… Mně sice ještě chybí rok k dokončení studia psychologie, ale vím, že tihle lidé mají určitý vzorce chování a zřídka ho mění, je to vážně přinejmenším zvláštní." Connorsová se náhle zarazila nad něčím, co si přečetla ve složce Thomase Johnsona.
"Dobře." Řekla nakonec. "Končíme, Stevensone, jeďte to oznámit příbuzným, já si musím ještě něco ověřit." Všichni se rozešli. Emily zazvonil telefon. Byla to Lucky.
"Lucky? Kde teď vlastně si?"
"Přijď na půdu."
"Na půdu?" Zamračila se Emily.
"Jo. Normálně na půdu CSI."
"Ou, jasně. Vydrž chvilku, hned tam budu." Emily položila mobil. Ještě se vrátila do laboratoře.

Emily přišla na půdu i s čajem. Na druhé straně půdy bylo okno a u něj stůl. Vlevo byly všelijaké odložené věci a harampádí. Byla to trochu tmavší místnost, ale v dobrém stavu, měla dokonce i elektrickou zásuvku a na zdi byl spínač ke světlu, které viselo ze stropu uprostřed místnosti. Lucky tam seděla na staré posteli, která byla úplně vlevo a v rukách držela štěně.
"Nesu ti čaj." Řekla Emily, když za sebou zavřela dveře. "Koukám, že to štěně nakonec máš ve svých rukou."
"Prozatím, teď se hodí něco, co vydává teplo." Emily položila čaj na stůl.
"Jak je ti?" Sedla si vedle Lucky a štěně zamávalo ocasem, a snažilo se k Emily dostat, ale Lucky ho držela pevně.
"Věděla si, že je to tu překvapivě útulné?"
"Ani bych neřekla." Rozhlížela se Emily kolem. "Moje laborka je útulnější." Lucky se na chvíli odmlčela.
"Asi už sis dala dvě a dvě dohromady." Řekla po chvilce.
"Studuji psychologii, jak víš, takže mi to je jasné." Lucky se na Emily podívala.
"Co jsi řekla Connorsové?"
"Pravdu, nijak konkrétní. Řekla jsem, že post-traumatický syndrom má své určité spouštěče, ale že ani žádný konkrétní být nemusí." Lucky si jen dlouze povzdechla. Emily jí dala ruku na rameno, "Nemusíš o tom mluvit, já ti jenom chci říci, že jsem tady, kdykoliv budeš potřebovat a klidně nonstop."
"Někdy spát musíš i ty."
"Od tří ráno do sedmi ráno, obvykle, ale to je jedno."
"To jsou jen 4 hodiny."
"Mně to stačí."
"Jo, s tím kofeinem… Emily, já musím něco vědět. Ta oběť… To zranění, otevřená zlomenina ramene, udělal to i jiným obětem?"
"Ne, tohle ne. Ty řezné, bodné rány, to mučení, ta příšerná poprava, to odpovídá, ale to rameno, to je nové, a je to při nejmenším divné."
"Ne, není. Je to vzkaz a je pro mě, určitě po mě jde."
"Ale no tak. Lucky nemusí o tobě vůbec vědět." Lucky si stáhla rukáv z levého ramene a ukázala Emily jizvu po otevřené zlomenině ramene. Přestože byla několik let stará, byla dost znatelná.
"V tomhle se nemýlím."
"To snad ne, tohle je příšerné." Emily se chtělo začít křičet, jak se každým případem Morpha prohlubovala její nenávist k tomu člověku, který se svou krutostí rovnal dokonce i teroristům. Věděla ale, že teď musí udržet emoce pod kontrolou, protože Lucky potřebovala oporu. Jen Lucky objala. "To bude dobré."
"Nebude… Mám tě ráda, Emily. Jsi v mém šíleném světě jediná normální." Na to se Emily musela uchechtnout.
"Tak to jsi jediný člověk na světě, který mi řekl, že jsem normální. A co třeba Olivia, Henry a ti, co znáš z dřívějška?"
"Nevěřím jim tolik jako tobě, teda Connorsové možná jo, ale nikdo z nich není mimo mojí hru. Jen ty."
"To protože jsi mě pustila do zákulisí."
"Jo…" Lucky si opět dlouze povzdechla. "Není to lehké, ale řeknu ti to. Jen tobě. Řeknu ti, co mi udělal. Nebudu to říkat žádnému psychologovi, žádné Connorsové." Podívala se upřeně na Emily. "Jen tobě."
"Dobře."
"Ale zamkni." Emily vstala a zamkla dveře, poté se vrátila k Lucky, ta si hluboce oddechla.
"Jen klid, nespěchej."
"Nemluv jako psycholog."
"Promiň."
"Radši si stoupnu." Položila štěně a přešla ke stolu, aby se dívala z okna. Byla nervózní a ve tváři měla ustaraný výraz, a opět byla trochu pobledlá.
Opět si hluboce povzdechla. "Tak jo. Nebudu zacházet do detailů. Bylo mi jedenáct let a vzali si mě pěstouni, Johnsonovi. První dva týdny bylo všechno ok, pak jsme odletěli do Evropy, někam poblíž Anglie. Bylo mi sice jedenáct, ale byla sem chytrá, jakmile mě v Evropě nikam neregistrovali, došlo mi, že něco nehraje. Jen pár dní na to svou "rádoby" manželku zabil, a pak? Pak začalo peklo. Morpheovo týrání. Malá tmavá místnost bez oken, plná řetězů, bití, lámaní kostí, taktického vymývání mozku, jídlo v malých porcích jednou za pět dní, nebo za odměnu, jen pitný režim kontroloval, prakticky skoro vojenský výcvik na zabijáka a dětský zápasy… Já… nechtěla jsem to dělat… Ale on mě týral, mučil. Musela jsem. On se ze mě prostě snažil udělat stroj, co necítí nic a jen zabíjí. Čekala jsem, že mě zachrání úřady, ale zřejmě má lidi všude. Napadlo mě, že když se nechám vycvičit, možná ho jednou přeperu, nebo uteču. Mělo mě napadnout, že to nevyjde. Byla jsem tam přes dva roky. Když mi bylo skoro čtrnáct let, v mých třinácti letech tam vtrhla FBI. On utekl." Lucky si dlouze povzdechla a otočila se na Emily. "Jsem vycvičená k zabíjení, cvičený zabiják a vy o tom nemáte ani tušení. Kdo ví, co ve mně je. Třeba nějaký jeho jed a jednoho dne já budu…"
"Lucky." Přerušila ji Emily, vstala a šla k ní. "Ty nejsi špatná. Morpheus je netvor a udělal ti příšerný věci. Ale k těm dalším příšerným věcem, kdybys měla být špatná, za ty roky už by se patologie projevily."
"Já vím, znám psychologii. Prošla jsem psychotesty, ale co když…"
"Tak už dost!" Emily nezvýšila hlas, jen větu řekla velice významně. Lucky na ní nasadila tázavý pohled. "Promiň, já musela." Pokračovala Emily už mírně. "Protože ty nejsi špatný člověk."
"Možná ne, možná jo, já totiž nevím, kdo jsem, tak mi to řekni, Emily."
Lucky se podívala na Emily upřeně: "Kdo jsem?" Na Emily byl v tu chvíli vidět přemýšlivý pohled, jak tak přemítala, zahlédla odznak, co měla Lucky na opasku. Vzala ho a druhou rukou vzala Lucky dlaň a odznak jí tam položila. "Co to děláš?" Podívala se na ní Lucky nechápavě.
"Vidíš ten odznak?"
"Jo, jo, to vidím." Odpovídala s nechápavým tonem v hlase.
"A ten říká, kdo jsi. Ty nejsi špatná, ty chytáš ty špatné a tím chráníš ty bezbranné a oběti a pomáháš lidem, to špatný člověk nedělá." Lucky se nadechla. Chtěla oponovat, ale nakonec neřekla nic, jen se na nějakou chvíli zahleděla znovu na odznak.
"Děkuji." Emily se usmála a objala ji.
"Neboj už je to pryč, bude to dobré."
"Ne, nebude…" Lucky se odtáhla. "Tohle ještě nebylo to nejhorší, to z čeho mám noční můry, důvod, proč jsem brala drogy…" Emily přemýšlela, co říci.
"Jestli o tom nechceš mluvit…"
"Ne, chci ti říci všechno."
"Dobře."
"V té Evropě, tam kde mě držel, byl tam jeden trochu starší kluk, Michael. Byl to jeho syn, ale nebyl jako on. Snažil se mi pomoci. Chodil tam za mnou. Tajně mi nosil jídlo, prakticky se mě snažil chránit. Byl to on, díky kterému mě Morpheus nezlomil, snažil se, aby ty jeho kecy na mě neměly takový účinek. Byl to první, a mimo tebe, jediný člověk, kterého jsem měla. Dost dlouho se nám před Morpheem dařilo naše přátelství tajit. Jenže když mi jednoho večera Morpheus zlomil to rameno, Michael se neovládl a vyletěl po něm."
"Snažil se tě bránit."
"Jenže on kvůli tomu zemřel!" Lucky vrhla na Emily velmi rozrušený pohled a oči se jí začínaly lesknout. "Morpheus tím pádem přišel na naše přátelství. On… on ho zabil." To už Lucky spustila pláč na plno. "Zabil Michaela kvůli mně!" Lucky se začala krčit k zemi a klepat se pláčem. Emily ji chytila.
"Lucky! Lucky! No tak." Pevně ji přitiskla k sobě. Vrátila se s ní na postel a nic neříkala, jen Lucky držela.
"Emily, pořád to mám před očima. Přišel tam, když byl Michael se mnou, dal příkaz svým lidem a ti několikrát vystřelili. Michael se skácel k zemi, podíval se na mě a… Byla to poprava. Ale můžu za to já. Kvůli mně zemřel, kdyby mě nechránil… To já ho zabila!"
"Ne! Lucky, poslouchej mě, ty za nic nemůžeš, jasné? Nezabila jsi ho, nic z toho není tvoje vina."
"Emily, přestaň mi říkat, že… Vždyť on…" Lucky jen zavrtěla hlavou a v pláči zabořila obličej Emily do ramena. Emily ji znovu objala, zatímco štěně udělalo na zemi hromádku a roztrhalo staré papíry. Lucky ten den neodešla ani z půdy. Zůstala tam přes noc a nechala si tam i štěně. Vzpomínky, které se měnily v noční můry, jí ale nedopřály klidný spánek. Budila se zpocená a sotva dokázala popadnout dech. Obrazy jí zůstávaly v hlavě i po probuzení, bylo to pro ni jako parazit. Když už se takto vzbudila potřetí, vzdala to a šla za Emily, která byla ve své laboratoři.

V kanceláři policejného psychologa Roye Wágnera, seděla Connorsová, držela v pravé ruce papírový kapesník a make-up měla rozmazaný od slz…
"A tak jsem do dětského domova zavolala znovu a ještě jednou se přeptala na informace ohledně Lucky, a tam mi to potvrdili. Thomas Johnson. Znamená to, že Lucky týral on, Morpheus. Proto ta změna v jejím chování, potom, co se vrátila zpátky do dětského domova. Mučil ji a já ji nedokázala najít, zachránit."
"Zachránila jsi ji, Liv." Odpovídal Wágner Connorsové. "Dostala si ji z ulice, z drog, vzalas jí k sobě na oddělení, dala jí šanci na nový život."
"Ale to není útěcha. Já se o ni měla postarat, tohle se jí nemělo stát, co jednou řeknu své sestře, až se vrátí, co mám říct Lucky? Potom všem vůbec nevím, co dělat." Popotáhla a otřela si slzy.
"Tak začni pomalu, Liv. Už jsi jí řekla, že jsi k dispozici, kdyby potřebovala. Tak jí nech, ať si k tobě sama najde cestu, potom už poznáš, kdy ji říct pravdu. Nebo to prostě riskni a jdi za ní hned."
"Myslím, že první možnost je lepší." Connorsová vstala a dala se na odchod, ale ještě se otočila. "Od toho případu Lucky dost často chodí na půdu a pobývá tam, nevíš proč?"
"Je oběť a ví, že její tyran je teď někde tam venku. Hledá místo, kde by se cítila v bezpečí a asi si vybrala právě tu půdu."
Mezitím, co kapitánka Conorsová byla u Wágnera, Henry s Emily se v laboratoři bavili o případu Morpheus. Vešla Lucky, která zaslechla něco málo z jejich rozhovoru a všimla si, že Henry drží spis. Přišla k nim, Emily se otočila k počítači.
"To je jeho spis? Thomase Johnsona?" Zeptala se Lucky Henryho.
"Jo, jeden z mnoha. Jak je?" Optal se Henry.
"A můžu se podívat, prosím?"
"No páni." Ozvala se Emily. "Lucky řekla prosím." Ale pak se zarazila, otočila se od počítače, vzala Henrymu spis a vytáhla z něj fotku, poté ho podala Lucky. "Teď se můžeš podívat." Lucky projížděla Morpheův spis, pak ho jen zavřela a zavrtěla hlavou. Emily s Henrym jí sledovali.
"V pořádku?" Zeptal se Henry.
"V tom spisu není nic, co by mě překvapilo." Vrátila Henrymu spis. "Musím nakrmit psisko." Zamířila ven z laboratoře, kde potkala Connorsovou.
"Agentko Reevesová, jak se cítíte?"
"Co? Proč se mě na tohle všichni ptají?!"
"Promiňte, jen…" Connorsová už nic neřekla, jen Lucky objala.
"Díky, já… musím jít, na půdě čeká psisko."
"Necháte si ho?"
"To asi ne, jen jsem jí ještě neodvezla."
"Nechte si ji."
"Ale no tak, neumím se postarat ani o sebe, co mám dělat se štěnětem?"
"Zapište ho na veterinu, kupte mu pelech, jídlo a pár hraček, není to tak složitý, jen to nesmíte předem vzdávat."
"Radši už jdu." Lucky odběhla. Olivia Connorsová byla velmi citlivý a empatický člověk. Věděla, jak se Lucky asi cítí a její trápení, bylo trápením i pro ni a hlavně si ho dávala za vinu.
Emily nebyla zrovna nadšená, že Lucky strávila noc na půdě, a tak ji večer vzala k sobě. Snažila se jí i přesvědčit, ať si nechá přidělit ochranku, ale Lucky to razantně odmítla. U Emily si dala sprchu. Vylezla ze sprchy, zabalila se do osušky, na které byl zpěvák Alice Cooper, a zahleděla se na sebe do zrcadla. Podívala se na svou jizvu na levém rameni, hlavou jí proletěly záblesky drásajících vzpomínek. Nejprve, jak jí Morpheus rameno zlomil, následovaný výbuchem vzteku na Michaela, zakončený zábleskem jeho popravy. Lucky se chytila za hlavu. Chtělo se jí křičet nebo vyběhnout a utíkat, co nejdéle to půjde, ale ustála to. Emily zatím na eBay prodala své letenky, které měla na dovolenou do Las Vegas, nechtěla nechat Lucky samotnou. Ta opět nemohla spát a ve čtyři hodiny ráno své pokusy o spánek vzdala, spustila si bez zvuků nějakou hru na laptopu Emily, která spala vsedě, s hlavou na klávesnici svého počítače a se sluchátky na uších. Lucky pípnul mobil tónem příchozí SMS, otevřela ji.
"Ahoj Lucky, tak co pocit viny?" Lucky se zrychlil tep a vypadala i trochu vyděšeně. Věděla, kdo to poslal, byl to Morpheus. Chvíli na to přišla další zpráva. "Buď tak laskavá, vylez ven a jdi na západ, je čas si promluvit." Odložila mobil a snažila se to ignorovat, ale o deset minut později přišla třetí SMS. "Vím, že to bereš jako past, ale ve skutečnosti je to ode mě laskavost. Mohl bych tam přijít a zabít ti tu tvou kamarádku. Takhle si můžeš vybrat. Chceš mít na svědomí dalšího člověka? Jo a mobil a veškeré zbraně tam nech. Děkuji."
Lucky věděla, že nelže, klidně tam přijde, zabije Emily a to nemohla dopustit. Položila mobil. Oblékla se a koukla na Emily, která stále spala.
"Promiň, ale nechci ztratit i tebe." Zašeptala a odešla. Mobil, zbraně i vysílačku vše nechala u Emily. Vydala se na západ. Morpheus ji vylákal přesně tam, kam chtěl, asi po dvaceti minutách ucítila Lucky náhlou ostrou bolest v krku. Sáhla tam a vytáhla uspávací šipku, kterou na ní Morpheus odněkud vystřelil. Stačila ještě zaklít, poté se skácela k zemi.

Otevřela oči. Chvíli ji trvalo, než si vzpomněla, co se stalo, ale velmi rychle jí došlo, že je svázaná na židli. Její elektronické monitorovací zařízení ale fungovalo a pípalo. Naproti ní seděl Morpheus. Lucky se rozhlédla kolem. Poznala, že jsou v nějakém prázdném dřevěném domě, z čehož vydedukovala, že budou zřejmě dost daleko od civilizace. Teprve potom se podívala na Morphea, ve tváři ovšem neměla strach, ale vztek, spousty vzteku.
"Thomasi!" Zavrčela s nenávistí v hlase. Morpheus se jen usmíval.
"Ahoj Lucky, jsem rád, že máme chvíli pro sebe. Konec konců to byl záměr od začátku."
"Co chceš?! Zabít mě?! Mučit?!"
"Zabít tě? Ne, kdepak, teda jednou možná, ale dnes zůstanu u toho mučení."
"Posluš si, teď už pro mě stejně jedou, ale… To ty víš."
"Až sem přijedou fízlové, já budu dávno pryč, mám soukromý vrtulník."
"Tak bacha, aby ti do něj jednou někdo nedal bombu, někdo jako třeba já." Morpheus se jen zasmál.
"Jsem nadšen, čekal jsem, že budeš mít strach, ale tohle je větší zábava."
"Neudělám ti tu radost, že se před tebou budu třást."
"Velký bojovník… Můj cvičený zabiják. Asi bych měl být pyšný."
"Zkus mě rozvázat a ukážu ti, cos vytvořil… Ty mizernej hajzle! Vrahu!"
"Bohužel nemáme moc času. Takže, Lucky, žiješ si teď nový život, co? Chytáš si zločince a jistě máš radost, z toho, že se můžeš předvádět."
"Dělám správnou věc, ale neboj, tebe nechytím, tebe zabiju."
"Ne, jsi jen pes, kterého mají poldové na vodítku, ale o to teď nejde. Chci ti jen připomenout, kdybys snad náhodou chtěla být šťastná, co jsi zavinila." Morpheus vytáhl fotku a dal ji Lucky před oči. Byl na ní Michael, vyfocené to bylo moment po jeho smrti. Lucky rychle otočila hlavu pryč.
"Já? To tys ho zabil, zabil jsi Michaela!" Na Lucky bylo vidět, že její vztek nabírá na síle. "Nechal jsi ho popravit jako nějaký špinavý zvíře!" Rozkřikla se.
"Na tvých rukou je jeho krev, Lucky! Ty za to můžeš! A sama to víš!" Lucky výraz se změnil ve výraz zoufalství, opět ji zaplavil ten zdrcující pocit, i když se tomu snažila bránit, věřila Morpheově lži, že za to skutečně může. Oči ji zaplavily slzy.
"Já jsem… nechtěla jsem…" Morpheus přišel k ní a naklonil se jí k uchu.
"Kdyby nebylo tebe, Michael by ještě žil! Zavinila si jeho smrt!" Jeho tón byl dokonce vyčítavý. A u Lucky se navíc dostavilo znovu prožívání toho okamžiku, což byl další příznak spuštěného posttraumatického syndromu. Opět znovu velmi živě a reálně prožívá traumatickou událost, jako by se odehrávala právě teď. Lucky znovu prožívala vraždu svého kamaráda, jako by se odehrávala právě nyní. A buď svěšovala hlavu v pláči, nebo ji naopak zakláněla.
"Ne! Michaeli, odpusť mi…" Morpheus ji sledoval s velkým potěšením.
"Jo, to určitě… Ty bys mě nezabila ani, kdyby ti to přikázali." Ozval se zvuk vrtulníku. "Nemáš na to. Nejsi nic, jen nula, co si bude znovu píchat." Pak jí vrazil pořádnou ránu pěstí."To je za to fňukání, co tady předvádíš." Lucky po té ráně dala hlavu na stranu, ale pak se na něj podívala.
"Nejdřív se mě snažíš dostat na dno, a pak mě za to mlátíš? Ty jsi fakt magor."
"Velmi zajímavé…"
"Cos čekal, že se zhroutím?
"Ne." Usmál se. "Zhroucení lidé necítí bolest, jsou apatičtí. Jen jsem ti znovu chtěl vrazit nůž do rány." Lucky už raději mlčela. "Já jsem sociopat, vyžívám se v kopání do těch, co ukazují slabost a ty jsi ukázkově dokonalá kořist. Spletl jsem se, nechci tě zabít, mám tě rád živou. Ale tohle všechno víš, tak proč jsi mi to dovolila?" Odešel. Lucky si povzdechla a protočila oči. I jí to došlo, že posttraumatická porucha jí zastínila racionalitu. Věděla, že sociopati jsou zcela bez svědomí a emocí, a nikdy se jim nesmí dát, to co chtějí, jinak už vás nenechají na pokoji. Přesně to Lucky udělala, Dala Morpheovi, co chtěl, dala mu nad ní moc. I když už odešel a odletěl, věděla, že se vrátí, protože mu dovolila, aby si z ní znovu udělal oběť. Po dvaceti sedmi minutách byly slyšet rychle se blížící sirény. Pět policejních aut zastavilo přímo před dřevěnou chatou a policisté se zbraněmi s kapitánkou Connorsovou v čele. Obklíčili chatu a poté, na příkaz Connorsové, vtrhli dovnitř a křičeli.
"Policie CSI, všichni k zemi! K zemi!" Když našli Lucky, jen si povzdechla.
"Moc hezký vpád, kolegové, ale on už je dávno v tahu, chytráci!"
"Máme Reevesovou, je tu čisto." Connorsová přišla k Lucky a rozvázala ji.
"Jste v pořádku?"
"Jo, jenom mě odsud dostaňte!" Lucky vstala, jakmile to bylo možné a rychle zamířila ven. Connorsová šla za ní a vypnula pípání na jejím monitorovacím zařízení.
"Sanitka už jede."
"Nepotřebuju jí, nic mi není!" Lucky se zastavila až za všemi policejními auty.
"Řekla bych, že jste v šoku."
"Nejsem v šoku, jsem naštvaná, na sebe. Udělala jsem strašnou chybu Connorsová. Pustila jsem ho k sobě, nechala jsem ho ze mě znovu udělat oběť." Connorsová Lucky objala.
"Bude to dobré."
"Jo, to sotva."
"Máte tušení, kam zmizel?"
"Ne, ale tady už dávno není, odletěl vrtulníkem, kdo ví kam."
"Vrtulníkem? Skvělé." Křičela z Connorsové ironie. "Budu potřebovat vaši výpověď."
"Počká to na zítra?"
"No… Dobře, pro tentokrát." Na místo přijela černá Audi A4, ze které vyběhla Emily. Lucky se jí vydala naproti, Emily ji opravdu pevně objala.
"Lucky, tohle už mi nikdy nedělej! Málem mě kleplo strachy."
"Promiň, musela jsem." Objala Emily taky. "Máš tu moje věci?"
"Jsou v autě. Není ti nic?"
"Potřebuji si to srovnat v hlavě. Odvezla bys mě domů?"
"Lucky, ať ti řekl cokoliv…"
"Nejde o něj, ale o mě. Tak vezmeš mě domů?"
"Jo, pojď." Emily odvezla Lucky domů, ta ten den chtěla být sama. Vzala si jen Amy, štěně, co před pár dny našla a Emily ho vzala s sebou. Zdálo se, že Lucky si jej nechá.

Druhý den Lucky měla mezi levou tváří a čelistí pořádnou podlitinu od toho, jak ji Morpheus dal pěstí. Přišla na stanici a poskytla Connorsové výpověď o svém únosu, poté šla do laboratoře. Emily ji hned zaregistrovala. Lucky vešla a nejprve nic neříkala.
"Lucky?" Podívala se na ní Emily tázavě.
"Přečetla jsem desítky knih o odborné psychologii." Začala Lucky mluvit. "Naučila se psychologii, jako bych ji studovala. Naučila jsem se vše o patologiích, o poruchách osobnosti, o nemocech, o chování, jak na různé lidi reagovat, terapie, léčby, prostě všechno. A přesto, že jsem věděla, co je Morpheus zač, přestože znám ten vzorec a vím, jak reagovat, co přesně před sociopatem nedělat, přesto jsem udělala přesně to, co chtěl, dala jsem mu, co chtěl. Nechala jsem ho mě ovládat, dovolila mu využít mé slabosti a teď ve mně vidí snadnou oběť, protože jsem myslela jen na bolest ze ztráty Michaela a to mi zastínilo rozum."
"Ale teď, když to víš, tak s tím můžeš pracovat."
"Ne. Michaelova smrt je pro mě příliš bolestivá, nedokážu se s tím vyrovnat, musím na něj zapomenout."
"Jo, nebo můžeš léčit svůj posttraumatický syndrom a bude ti líp."
"Už je mi líp, to ten vztek."
"Jo, ten funguje jako druh terapie."
"Navíc, nechci brát žádné prášky."
"Nejsi případ na prášky. Normálně funguješ."
"Ale tohle neunesu. Emily, nemáš ani tušení, kolikrát jsem se za pár posledních dní chtěla sjet. Musím to udělat, jinak skončím zase na drogách. Což Morpheus přepokládá, já nechci znova brát, vážím si toho, co jste pro mě ty a Connorsová udělaly."
"Ale jsi si jistá, že na něj chceš zapomenout?"
"Technicky na něj nezapomenu, zablokuju jen vzpomínky, pořád si budu pamatovat, že žil, a kdo to byl, jen si nebudu pamatovat vzhled, hlas a okamžiky. Budu ty vzpomínky mít prostě moc hluboko."
"To ti bolest nezmírní."
"Ne, ale zastaví to vzpomínky na jeho smrt. Jdu si lehnout, moc jsem nespala." Lucky odešla na půdu, když tam dorazila, překvapilo ji, že postel tam byla čistě povlečená. Podle vůně záhy poznala, že je to prostředek, který používá kapitánka Connorsová. "Zajímavé." Ale moc dlouho to neřešila, byla z toho všeho unavená a raději šla zkusit spát.

Upozornění

14. července 2017 v 19:19 | Lucky14 |  Lucky Reeves
Povídka Lucky Reeves může obsahovat vulgarismy a a nevhodné scény pro děti (Násilí)
Doporučený věk: +18
 


Kapitola 8 (2/2)

10. března 2017 v 21:21 | Lucky14 |  Legend of the Magik: Zrození vyvolené

Gramaticky opraveno

Henry se Lucky konečně více otevřel a vyprávěl jí o tom, co jediného si z dětství pamatoval, a sice, jak mu zavraždili matku. Vše jí to odvyprávěl.
"Je mi líto, čeho jsi byl svědkem, i toho, cos musel prožít potom." Objala ho, ale poté na něj upřela vážný pohled. "Ale tvůj děda má pravdu. Tvůj otec za to nemůže."
"Měl tam být."
"Má svou práci, musí do ní chodit. Já chápu tvůj postoj, když se něco špatného stane nám, nebo našim blízkým, vždycky hledáme viníka. Myslíme si totiž, že nám tak bude líp, že to líp budeme snášet, ale tak to nefunguje. Mimo to, skutečným viníkem je Draik, ne ty, ne tvůj otec, ale Draik… ale na tom nesejde, protože ani to tě nezbaví té bolesti, toho neklidu."
"Ale, co to dokáže? S tebou jsem šťastný, ale tyhle stavy, tyhle pocity… To pořád přetrvává."
"Jsi magik, ty víš co, spíše, kdo jediný to dokáže. Na mě nekoukej, já to nedokážu. Já jsem ta, co to sama potřebuje, takže v tom těžko můžu figurovat."
"Myslím, že někoho jako já, se Hyperos už dávno zřekl."
"Žiješ v omylu. Hyperos se nikdy nikoho nezřekl, to my se odvrátili od něj. A on teď trpělivě čeká a přeje si, abychom se k němu všichni vrátili. Nikdo není výjimkou, ani ty.
"Ale ze mě se stala temná bytost a s tímhle…" Henry ukázal lehce temný element.
Lucky ho přerušila: "Všichni jsme temní, rodíme se tak, přesněji, s hříchem. Myslíš, že jsi horší, než jiní? Nebo že tě to odsuzuje k přežívání a utápění se v bolestech? Tohle je jen element, ale pravá temnota tkví v našich srdcích. Všichni potřebujeme milost, odpuštění a očištění. Co se tvých temných schopností týče, jsou sice z temného elementu, ale záleží, jak a k čemu je využiješ. O tom, jací jsme, rozhodují naše pohnutky, rozhodnutí a činy a ne to, co máme. Záleží na tobě." Henry ji sledoval téměř bez mrknutí. "Bůh je tu i pro tebe, ale bude tě to stát to tvé ego. Máš v sobě hodně dobra i lidskosti, jak se ukázalo. Nestyď se za to. V tomhle temném světě, je to to nejsilnější, co můžeš mít a můžeš mít i víc, záleží, co si vybereš. A ještě jedna věc. Je to jen mezi tebou a Bohem, nekoukej na mě, ani na nic jiného. Kdyby snad… Ta kniha je na stole. Je pozdě, jdu spát. Ty moc nespíš, tak o tom, prosím, přemýšlej. Já tě budu milovat pořád, takže mě vypusť z hlavy. Dobrou." Políbila ho. Oplatil jí to, a pak ji k sobě přitiskl. Lucky šla spát, Henry skutečně přemýšlel, když ho pak jeho bolest dohnala k slzám, nakonec začal číst Sacred scripts, s Hyperem přímo však nepromluvil.

Dva dny na to, krátce před půlnocí, dostali strážci zprávu, že pán zla útočí v lidském světě. Lucky s Henrym dokonce i Momo, která už se chystala spát, se tam po chvíli objevili také.
"Útočí v New Jersey, někde tady v tom okruhu." Ukázal jim Spot data na počítači.
"Musíme ho zastavit. Snad už nikoho nezabil." Řekl Ignitos.
"Vy máte dost práce tady a on je tam sám, půjdeme my." Řekla Lucky.
"To rozhodně ne. Řekl Ignitos Rychle."
"Má pravdu." Přidal se Warmond "Vás je potřeba tady, já s nimi půjdu."
"Moment!" Ozval se Henry. "Pokud by chtěl dobýt lidskou dimenzi, kde má svoji armádu? To, že je tam sám, se mi nějak nezdá, něco na tom bude."
"To je fakt." Souhlasila Momo. "Sice nechápu, proč od chvíle, co jsem tady, mám ve snech jen útržky, a už se mi nezdá o všem, jako když jsem byla ve svém světě. Ale i tak vím, že Marco, vytvořil nějaký temný náhrdelník a něco s ním plánuje, ale nemám tušení co."
"To bude ten motiv." Kývnul Henry.
"Mně je jedno, co tam dělá, my mu v tom jdeme zabránit." Řekla Lucky rozhodně.
"Musíme rychle, než vážně budou ztráty na životech." Připomněl jim Warmond. Připravili se tedy, a potom se teleportovali do lidského světa.
Teleportovali se zhruba pět kilometrů od místa, kde řádil Marco, aby byli rychlejší, vzal Henry Lucky a Warmond zase Momo, a potom letěli rovnou k Marcovi. Dorazili tam rychle.
"Vás jsem čekal." Otočil se Marco od hromady sutin. Lucky se seskočila z Henryho.
"Marco!"
"Ahoj Lucky, dlouho jsme se neviděli."
"Tys mi zabil rodiče!"
"Tak to prrr. Jenom tvého hloupě statečného otce."
"Já tě nenávidím!"
"To mě těší…"
"Co máš v plánu tentokrát?!"
"Ale vlastně nic, jen si chci něco vyzkoušet a vy jste v mé léčce, teda aspoň jeden z vás."
"Moc žvaníš, někdo by ti měl zacpat hubu!" Rozkřiknul se Henry.
"Klid Henry." Ozval se Warmond. "Všichni ustupte, nevíme, co čekat." Ustoupili.
"Ta jeho dobrá nálada mě o to víc děsí." Poznamenala Momo. Marco se usmál a opět se věnoval víc Lucky.
"Ale nejdřív budu velkorysý a dám ti šanci. Jednu jedinou." Lucky se zamračila.
"Cože?"
"Vím, že nechceš bojovat. Nechám tě v klidu žít. Můžeš se tady se svým milencem zašít, kam chceš a žít si s ním svůj nudný život, po kterém tak toužíš a já si ovládnu světy. Tak co myslíš? Každý dostane své, to je fér, ne?" Lucky se zarazila.
"Myslím…" Začala mluvit velmi pomalu… "…že jsi cvok. Máš pravdu, nechci bojovat, nikdy jsem nechtěla, ale ani při své sobeckosti, nejsem takový sobec, abych zalezla a dívala se, jak ničíš, vraždíš a zotročuješ, takže si svoji nabídku nacpi do krku!" Marco se naštval.
"Zdá se mi to, nebo si stejně tupá, jako byl tvůj otec? Jak chceš!" Marco vytáhl náhrdelník, který vytvořil.
"To je ten temný náhrdelník z mého snu!" Vykřikla Momo.
Marco pokračoval: "Tvá volba, Lucky. V tom případě se teď dívej, jak se z tvého partnera stane můj nástroj k mému zlu!" Marco hodil náhrdelník směrem k Henrymu. Náhrdelník se na něj přicvakl a stáhl ho k zemi. Henry zasípal.
"Co to je?!"
"Náhrdelník temnoty." Odpověděl Marco klidně. Lucky přiběhla k Henrymu.
"Co je s tebou?" Henry otevřel oči, které celé svítily bílée a šel z nich temný kouř. Momo se rozeběhla k Lucky.
"Pozor!" Jen tak tak ji stáhla před Henryho útokem.
"On ho tím ovládá, to není dobré." Řekl Warmond. Lucky se zvedla.
"Cože? To ne!" Přiběhla zpátky Henrymu, ale držela si odstup. Henry zavrčel. "To jsem já, no tak, poznáváš mě, poznáváš nás všechny?" Marco se zasmál.
"Já se vážně bavím. Mluv na něj, jak je libo, ale tvůj partner to už není."
"To ne!"
"Ne?" Marco se usmál. "Tak se dívej." Promluvil na Henryho. "Henry, ukaž svojí sílu!" Henry vyletěl do vzduchu a vytvářel obrovskou temnou kouli a pak ji na ně vyslal. Stačili uskočit, ale přesto vzhledem k síle útoku skončili s odřeninami, a Lucky pokousaná ruka se ozývala bolestí. Marco se zasmál ještě více.
"Ted už je můj, jeho síla je moje!" Lucky se zvedla se vztekem v očích.
"Abych řekl pravdu." Pokračoval Marco. "O tomhle jsem snil ode dne, co tě zachránil, jak by se mi hodila jeho síla." Lucky zařvala a vyslala na Marca elektrickou magiku. Marco jen natáhl dlaně, absorboval Lucky útok a vyslal ho zpátky na ní. Viděl, jak se na něj chystá útočit Warmond. Vytvořil dva meče, ohnivý a ledový a vyslal z nich proudy energie, které zasáhly Warmonda, Lucky i Momo. Všichni tři dopadli tvrdě na zem.
Marco se podíval na Henryho "Ted se proměň v Dark magika a buď můj voják!" Henry se proměnil, díky temnému krystalu neuvěřitelně rychle, jenomže po proměně se opět obrátil proti Marcovi, jakoby ho neovládal a útočil na něj, jako vždy, když byl v této podobě.
"Cože?!" Marcovo nadšení vystřídala zuřivost. "Že bych snad někde udělal chybu?!" Lucky s Warmondem se zvedli a Warmond pomohl Momo. Té se díky jejímu obleku nic vážného nestalo a do hlavy se naštěstí neuhodila.
"Jste v pořádku?" Zeptal se Warmond.
"Jo snad jo." Odpověděla Momo.
Lucky jen zírala na Henryho s Marcem a její rány znovu krvácely.
Přišli k ní: "Potřebuješ ošetřit." Řekla Momo. Lucky to na chvíli probralo.
"Ne, jsem v pohodě." Zaledovala si rány, tak jako to před pár dny udělal Henry. Marco byl nucen bojovat s Henrym, jenže jak spolu ti dva bojovali, tedy spíše se začali městem honit a ničili při tom i New Jersey, tak se občas snažili temným nebo ohnivým elementem zasáhnout jeden druhého. Lidé začali v panice vybíhat z domů a paneláků.
"Musíme je oba zastavit." Řekl Warmond.
"Vezmi Anežku, já můžu běžet po střechách. Lucky vyšplhala na střechu jedné budovy a odtud utíkala a skákala na další v takovém směru, aby jí Henry s Marcem nezmizeli z dohledu. Warmond s Momo se je snažili dohnat, ale byl to těžký úkol, neboť Henry s Marcem byli oba rychlejší, než jiní magikové. Lucky nebyla sice stejně rychlá, ale díky pozici, kterou měla na mnoha střechách, měla mnohdy možnost útočit, ale neudělala nic, jen je pozorovala zoufalým pohledem.
"Lucky, no tak bojuj." Říkala si Momo pro sebe, jenže Lucky nebyla schopná útočit na Henryho. Když Marco s Henrym začali kolem sebe ve vzduchu za letu kroužit, pod nimi už dávno bylo jiné město. Ve stejnou dobu, Kdy Henry vychrlil na Marca temný proud, Marco použil plameny. Jejich útoky se střetly, ale temnota pohltila oheň a zásah dostal Marco. Narazil na věž, která se ještě vlivem toho útoku zřítila. Marco, vcelku hodně zraněný, měl však stále dost síly na to, aby vyletěl zpět. Lucky, Warmond a Momo je v tu chvíli dohnali. Henry přistal na jedné střeše. Neměl už energii, potřebnou na to, aby dál zůstal v téhle podobě, a tak se proměnil zpátky a zůstal v bezvědomí ležet. Stále měl na sobě temný náhrdelník. Marco v tu chvíli něco zamumlal v cizí řeči. Na obloze se otevřela temná dimenze, ze které vyletěl obrovský černo-fialový drak, vzal Henryho a začal se vracet a Marco se chystal za ním.
"Ne, stát!" Vykřikla Lucky. Marco, nech Henryho být!" Marco se se vztekem v očích a celý zkrvavený podíval na Lucky.
"Toho si nechám, však já přijdu na to, jak ho ovládnout v temné podobě, pak tě zabije on sám." Zmizel i s drakem a Henrym. Celé to viděly stovky lidí. Zázrakem a nejspíš i tím, že se vše odehrálo v noci, nikdo z lidí nepřišel o život.

Lucky nuceně už pár dní přebývala v hlavním sídle strážců, a to nejen z toho důvodu, že ve svém světě byla stále ještě nezletilá. Nechtěla s nikým mluvit a ani moc nejedla. Všechno si vyčítala.
"Ty za to nijak nemůžeš." Chlácholila ji Momo.
"Měla jsem na těch střechách příležitosti něco udělat, možná kdybych…" Vyčítala si to Lucky.
"Lucky, upřímně, nemyslím si, že kdybys něco udělala, že by to k něčemu bylo. Nemohli jsme těm dvěma čelit."
"Ale Henry je teď…"
"Najdeme způsob, jak ho z toho dostat."
"Jo? Jak? Možná jeho bychom porazili, ale Marca ne."
"Ta temná brána přece taky byla nezničitelná, ale víra ti dala sílu, tak to teď nevzdávej."
"Nezdálo se ti něco? Nebo aspoň útržky, když už nemáš úplné sny?"
"O Henrym? Ne, ale jistý sen jsem měla, proto tu jsem." Momo vzala tablet. "Víš, jak nedaleko odtud, tady…", ukázala místo na tabletu… " je ten hluboký les a za ním ta obří skála?"
"Jo, když bylo jasno a horko, špička té skály byla vidět, proč?"
"Podle mých útržků usuzuji, že někde za tou skálou, mimo civilizaci, žije tvoje mamka."
"Tys ji viděla?"
"V záblescích."
"A jak víš, že je to ona?"
"Taky jsem měla záblesky, jak tě drží pár dní po tvém narození a říká: Moje štěstí. Bude to ona." Lucky na to nic neřekla, jen mlčela. "Nechám ti tu ten tablet, ukaž to místo strážcům a řekni jim to, jsi mládě, takže ti mamku určitě přivedou."
"Díky." Lucky si vzala tablet a poté, co se rozloučila s Momo, se do tabletu podívala znovu. Prohlédla si znovu místo, které jí Momo ukázala. Neměla v plánu to komukoliv z dospělých sdělit, měli přece dost své práce. Po celý zbytek dne si tajně dělala zásoby. Mobil i tablet nechala ve svém pokoji, aby ji nikdo nemohl vysledovat. Věděla, že ji ale také můžou najít pomocí čichu. Počkala do noci a v první příhodný okamžik se vyplížila z chrámu. Nedaleko chrámu nasbírala několik rostlin, rozdrtila je a vytvořila z nich mast, kterou na sebe namazala, aby ji opravdu nemohli najít a vydala se hledat svou matku.

Cesta to byla nebezpečná, neboť všude po elementálním světě byli temní tvorové, v noci jich bylo o to víc. Temní skřeti, kostlivci v brnění, lizardi, včetně lizardmanů a jejich symbiotem nakažených soukmenovců. Ale na tyhle nepřátele měla Lucky dost zkušeností díky Cheetou. Odhodlaná najít svou matku, kterou nikdy nepoznala, čelila při své cestě jednomu útoku za druhým a porážela své nepřátele. Stejně jako ustávala otřesy elementálního světa, které po zničení druhého krystalu rovnováhy byly mnohem silnější a častější. Lucky doufala, že po následujícím dni bude ve své cestě pokračovat i přes noc, ale celodenní putování a boje, včetně toho, že v noci nespala, vykonaly své. Lucky se utábořila na okraji lesa, kterým musela projít, jestliže chtěla dojít až k těm obrovským skalám. Rozdělala oheň a upekla nad ním maso, které si vzala s sebou. Během toho, co čekala, než se maso upeče, měla čas přemýšlet. Jak nikde nikdo jiný nebyl, jen ona sama, uvědomila si, že občasná samota má svou cenu. Lucky byla někde, kde to neznala, na okraji lesa, který neznala, odkázaná jen sama na sebe a na to, co má u sebe. Uvědomila si, že ona sama byla v tu chvíli jediná, na koho se mohla spolehnout. Věděla, že kdyby teď během své cesty prohrála boj, byť jen s pouhým skřetem, byla by to její konečná. V tu chvíli, kdy si uvědomila tuhle cennou lekci, stala se silnější a možná i rozumnější, aniž by o tom měla tušení. A právě tohle je ta cesta, ze které se rodí bojovník. Po nějaké chvíli se pustila konečně do jídla. Po chvilce zaslechla jakési šustnutí. Zpozorněla a dívala se směrem, odkud to znělo. Po chvilce se ozval jakýsi, snad zvířecí zvuk. Lucky se téměř nehnula. Pár metrů od ní se nakonec objevil malý ještěr, který jí svou velikostí byl sotva něco nad kotníky. Byl tmavě zelený se světle zelenou hlavou, žlutým břichem, dlouhým ocasem s černými pruhy a s červenými pruhy na hřbetě. Na krku, hřbetě a na všech končetinách měl jakési štětinky. Vypadal jako malý dravý dinosaurus, ale nebyl to dinosaurus, protože o ty se Lucky zajímala už odmala. Tenhle ještěr jí připomínal Velociraptora, ale na hlavě měl hřebeny, kterými se spíš podobal Allosaurovi, ale jeho dlouhý ocas a štětinky zase ukazovaly spíše na ještěrku, takže Lucky neodhadla, co tahle podivná směska je. Jasné bylo jen to, že je to nedávno vylíhlé mládě. Lucky ho sledovala dál. Mládě váhalo, jestli má přijít blíž, rozhodlo se, že riskovat nebude, ale velmi zaujatě hledělo na kus masa nad ohněm, poté si chvíli prohlíželo Lucky, a nakonec opět namířilo svůj zrak na maso. Lucky se pohnula. Ještěr zařval, jak mu jeho malé plíce dovolily a raději uskočil, ale stále hleděl na maso. Lucky odtrhla kus masa a hodila ho jeho směrem, až za něj. Mládě se k němu rozeběhlo a zmizelo i s masem. Lucky si po jídle vzala bibli.
Jakmile se Lucky ráno probudila, sbalila zbytky masa, další věci a vstoupila do lesa. Mládě se ovšem objevilo znovu, šlo o něco blíž a sledovalo ji.
"A co ty tu zase chceš?" Malý ještěr se ani nepohnul. Lucky mu hodila nějaké maso a šla dál. Hlouběji v lese pak uviděla stejné ještěry, větší, ale hlavně mrtvé. Něco je rozdrásalo. Lucky zavětřila. Nelíbilo se jí, co cítila, byla v tom temnota a něco velkého, dravého. Dala se do běhu. Ozval se strašlivý řev. Lucky ještě zrychlila, avšak pozdě. Dravá bestie jí zkřížila cestu. Byl to temný tvor se srstí černou, jak uhel, stojící na dvou tlapách s obrovskými drápy, vlčí hlavou, dlouhými tesáky a rudýma očima, vlkodlak patřící do hlubin temné dimenze, kterého sem zřejmě teleportoval Marco, když začal svou válku, a který měl nejspíš na svědomí spoušť v lese.
Lucky se dala na útěk a monstrum se hnalo za ní. Lucky vyšplhala na strom, ale vlkodlak, který očividně nepotřeboval měsíc v úplňku, snadno přeseknul. Lucky stihla seskočit, ještě než strom dopadl. Bestie v tu chvíli vyskočila, jak zahájila svůj útok. Lucky vytvořila dva ohnivé meče, dala ruce před sebe, otočila hlavu pryč a zavřela oči. Monstrum se nabodlo na oba meče, nezabilo ho to, ale zpomalilo. Lucky vlkodlaka odhodila, nechala meče zmizet a vytáhla meč z pouzdra katanu, kterou jí dala Momo. Netvor se vzpamatoval. Rozeběhli se proti sobě, vyskočili a Lucky natáhla ruku s katanou, když byla nejvýš, mávla s ní a utnula vlkodlakovi hlavu. Bohužel se jí tím vymkl její skok kontrole a tvrdě dopadla na zem. Měla ale štěstí, kdyby ji vlkodlak jen škrábl, za pár dní by se z ní stal stejný netvor a lék na to nebyl.
Mládě se objevilo znovu. Tentokrát přiběhlo až k ní. Lucky otevřela oči. Pomalu se zvedla. "Maso už ti nedám." Mládě se jí otřelo o ruku. "Tak běž už." Vzpřímila se, vzala meč, který ležel o kus dál a uklidila ho. Zavětřila a opět se neomylně vydala svou cestou. Na kraji lesa opět zaslechla ten řev malé ještěrky. Otočila se. Mládě stálo opodál a tázavě na ní zíralo. "Tak pojď." Mládě zařvalo a rozeběhlo se k ní. Lucky ho vzala a dala na rameno. Mládě se tam usadilo, a zdálo se spokojené.

Lucky se podívala na obří skálu, která už byla skoro před ní. Svět se znovu otřásl. Lucky šla dál. Ke skále dorazila až k večeru. Teď už tábořit nehodlala. Opět zaslechla zvuk, který jakoby ji volal, ten samý zvuk, který slyšela ve vesnici Cheetou. Šla zatím zvukem a našla další jiné znamení vytvořené z jakési energie. Připomínalo oko. Lucky se ho znovu zkusila dotknout a vstřebala ho tím do svého nitra. Nezkoumala, co to je. Znovu se podívala na skálu.
"Někde za tou skálou…" pomyslela si. Dala se do šplhání, vzhledem k jejím drápům to bylo snadné.
I když byla rychlá, a už padla i tma, nebyla nahoře, a to jí na druhé straně čekala ještě cesta dolů. Vzhledem k tomu, co vše v posledních dnech zažila a vzhledem ke skutečnosti, že i přes své neuvěřitelné schopnosti, byla stále ještě mládětem, únava už se značně hlásila ke slovu. Lucky odpočívala na římse a mládě běhalo kolem. Lucky zahlédla jakousi temnou energii, která odněkud přicházela. Otočila se. Byla tam Victoria, ta, co Lucky otrávila, mládě se schovalo za kámen. Lucky vstala na všechny čtyři.
"Zase ty?! Co mi chceš udělat tentokrát?"
"O tebe ani tak nejde." Řekla Victoria. "Chci se zavděčit pánovi zla."
"Jsi hlupák! Jemu se nikdo nezavděčí, on má rád jenom sám sebe."
"Za tvou smrt jistě vděčný bude. A mít přízeň budoucího vládce světa nebude špatné."
Lucky zavrčela a její oči zasvítily magikou. "Vybrala sis špatný den. Dneska umřít nehodlám!" Vzpřímila se, vytvořila si dva neutrální meče a vrhla se do útoku. Victoria vytvořila elektrický štít, odrazila Lucky útok a paralyzovala ji svým útokem.
"Špatná strategie mláďátko, copak nevíš, že neutrální element nemá šanci proti bleskům?"
"Ups, zapomněla jsem…" Victoria se usmála a odkopla Lucky. Lucky málem spadla ze skály, ale v poslední chvíli se drápy zapřela do římsy. Měla co dělat, držela se vší silou, aby nespadla.
"Jak roztomilé." Prohlásila Victoria. "Magik, který neumí létat." Přišla k zoufale se držící Lucky. Ta se podívala dolů. Byla to taková výška, že dole nic nebylo vidět.
"Budeš jeden z mála magiků, kterému se nemuselo probodnout smrtelné místo, protože to ti samo vyletí z těla, až se rozplácneš."
"Ne… ne…"
Victoria zasáhla bleskem Lucky levou ruku. Lucky zasípala bolestí a už jen na vlásku se držela jednou rukou.
"Pán zla bude vděčný za tvé tělo." Zasáhla jí i druhou ruku. Lucky se s řevem řítila dolů. Snad jen sekundu poté, co začala padat, se z druhé strany skály vyřítila jiná žena magika, která letěla rychlostí blesku za Lucky. Dokonce ji chytila jednou rukou, načež ji přitáhla více k sobě.
"Mám tě!" Lucky v tu chvíli div neskákalo srdce v hrudníku. Žena udělala otočný manévr.
"To snad ne!" Rozčilovala se Victoria. Žena položila Lucky zpátky na římsu a přistála před ní.
"Vida." Řekla Victoria. "Olivie?"
"Ruce pryč od mého dítěte!" Lucky v tu chvíli vytřeštila oči.
Victoria se zasmála. "Kde máš svého milovaného manžílka? Jo, promiň, on je vlastně mrtvý. Zdá se, že je čas tě za ním poslat."
Olivia vytáhla drápy. Victoria zavrčela a vztekle vrhla elektrický proud. Olivia ho zastavila zemním štítem.
"Já tě stejně dostanu!" Začala Victoria ve svém návalu vzteku vrhat elektrické koule. Olivia vytvořila dva zemské meče a elektrické koule s nimi všechny odrazila. Pak rychle vyletěla na Victorii, chytila ji za límec a v pravé ruce vytvořila energii na zemní pěst.
"No tak, slitování Olivie, toho ty jsi měla přece vždycky dost." Prosila Victoria najednou, jelikož věděla, že nemá šanci proti zemnímu elementu.
"Tys mi chtěla zabít dceru." Odpověděla Olivia na její prosby, a uštědřila ji pořádnou ránu. Vytvořila tornádo a poslala ho na Victorii. "Příjemný let." Tornádo odneslo Victorii daleko od nich. Olivia zatáhla drápy a otočila se směrem k Lucky, a protože ta stála na čtyřech, Olivia zaujala ten postoj také. Pomalu k sobě přišly. Lucky mlčela.
"Lucky…" Promluvila Olivia velmi laskavým hlasem. "To sem já." Lucky na ní chvíli zírala. Ale v okamžiku ji poznala, nevěděla sice, jak je to možné, ale v tu chvíli jí to hlavně bylo jedno. Vrhla se Olivii s pláčem do náruče a ta ji s pláčem objala.
"Jsi tady." Šeptla Lucky.
"Jsem tady zlatíčko, neboj." Byly takhle asi půl hodiny. K Lucky přiběhlo mládě ještěra ze své skrýše. Olivia ho zaregistrovala. "Co tu dělá Reptial?" Lucky se na ní podívala.
"Jak jsi to řekla?"
"Reptial."
"Aha, je se mnou, neplánovaně jsem si ho totiž ochočila, v tom lese je vyhladil vlkodlak." Vysvětlila Lucky. Potom se ke své konečně nalezené matce přitiskla zpátky. Olivia ji vzala do svého domu, tedy do toho, ve kterém momentálně byla.


Kapitola 8 (1/2)

10. března 2017 v 21:15 | Lucky14 |  Legend of the Magik: Zrození vyvolené

Gramaticky opraveno

Legend of the Magik
Kapitola 8
Cesta bojovníka

Spokojený sám se sebou a sebejistý natolik, že se nezajímal o Lucky, začal si Marco podmaňovat jedno město za druhým. Jako první dobyl Eternal Land, což byla oblast Elementálního světa, která byla pod věčným ledem a sněhem. Přestože se elementka ledu Yuki a s ní i magikové, kteří tam žili, včetně moudrého ledového draka a vysoce inteligentních mluvících medvědů, kteří vypadali jako polární medvědi a chrlily ledový dech, postavili Pánu zla na odpor, neměli v boji s ním žádnou šanci. Střet měl oběti na životech a ti, které Marco nezabil, zajal a jeho armáda složená z trollů, skřetů, lizardů, lizardmanů, včetně těch zmutovaných virem a kostlivců v silném brnění, je všechny trýznila. Marco zajal dokonce i moudrého draka. Nechal postavit na obou koncích Eternal Landu jakési vysoké špičaté brány, mezi kterými probíjela elektřina, a vyzařoval z nich temný Element. Byl to symbol toho, že Enternal Land teď patří jemu. Protože mají elementálové schopnost zmizet, podařilo se Yuki, jako jediné uprchnout.

V chrámu strážců probíhala porada, jak se bude postupovat dál. Byli u toho tentokrát jen strážci a Warmond z celé původní rady, nově také Lucky s Henrym a Momo a velitelé obraných jednotek. Protože se Warmondovi nepodařilo zjistit, kdo z rady před 18-ti lety zradil, raději ji nesvolával. Celý elementální svět se každou chvíli otřásl, jak byl zničen jeden krystal rovnováhy. Aurel jim poradil, aby se zaměřili hlavně na osvobození zajatců a sám, nyní opět v podobě zlatého draka, byl účastník přímých bojů.
"Situace je vážná všude, ale naléhavou pomoc potřebují ve středním městě magiků." Mluvil Ignitos. "Marco je nedávno napadl a město zničil, takže se nemají teď proti takovému útoku jak bránit."
"Dobře." Řekl Warmond. "Ať tam jde tým Beta."
Velitel týmu Beta vydal vysílačkou rozkaz svému týmu a pak se také vydal s nimi. Objevila se Yuki, která se tam teleportovala. Všichni se na ní podívali.
"Pán zla ovládl Eternal Land." Vypravila ze sebe ještě zadýchaná.
"Kdy???" Zeptal se Ignitos.
"Není to tak dlouho. Snažili jsme se ho odrazit, ale je silný. Bojovali jsme s ním, ale marně. Někteří z nás jsou po smrti. Ty co přežili, zajal a všechny obyvatele s nimi a nyní jsou tam jako otroci."
"To je zlý. Není nás dost, abychom jim mohli pomoci." Řekl Rian. Ignitos přemýšlel, ale nemohl na nic přijít. Mezitím se objevil i Hunter.
"Marco si podmanil vesnici Cheetou!"
"Cože? Jak může být tak rychlý?" Divil se Rian.
"Protože je to odporná krysa!" Zavrčel Henry.
"Co je to za místo?" Zeptala se Lucky.
"Vesnice mého druhu." Odpověděl Hunter." Ženy, muži děti, prostě vesnice gepardích šelem."
Lucky přišla k portálu, který zobrazoval, kterékoliv místo v elementálním i lidském světě.
"Neumíš s tím." Sledoval ji Henry.
"Tak sleduj." Odpověděla mu odhodlaně a otočila se k abstrakci a ruku dala před sebe, poté s ní udělala pomalý krouživý pohyb nad portálem. "Cheetou." Vyslovila pomalu.
Abstrakce ve stojanu vytvořila jakýsi vodní vír, který se po pár vteřinách rozplynul a ukázal vesnici Cheetou ta byla na mnoha místech zničená nebo v plamenech a Marcova temná armáda zotročovala gepardí lidi, včetně žen a dětí.
"To je šílený." Řekla Lucky z části v šoku a z části ve vzteku.
"S tím teď nic neuděláš." Odvětil jí Henry. Jak vizuální portál ukazoval postupně celou vesnici, vize se ztrácela, jak se blížila k místu, kde byla temná brána.
"Co se stalo?" Podívala se Lucky na Ignitose.
"To ta temnota. Ta temná brána. Než Draik vytvořil temnou dimenzi. Temný element neexistoval. Proto i v elementálním světě je temný element něco tak cizího, tak nepřirozeného, že to negativně ovlivňuje celý tento svět, dokonce i magiky. Proto jsou méně inteligentní tvorové agresivní."
"Ale Dark magikové se temným elementem přece vyznačují." Uvažovala Lucky. Pokud je teda temný element něco, co tu vůbec nemá být, tak jak je to s nimi?"
"Máš pravdu, dnes se tak opravdu vyznačují."
"Jo? Nepovídej." Skočil Ignitosovi sarkasticky do řeči Henry, než mohl pokračovat.
Ignitos to přešel.
"Dark magikové, ani ti před tím, nebyli. Ale od chvíle, co je tu ta temnota… Prověřovali jsme všechny Dark magiky kromě Henryho a pána zla. Všechny spojuje jedno. Vražda. Každý z nich někoho zabil. Vzít někomu život je bezesporu jeden z nejtěžších zločinů. Došli jsme k závěru, že čin vraždy jeho pachatele ho natolik propojí s temným elementem, že mu dá tuto rádoby schopnost nebo podobu." Ignitos kouknul na Henryho. "Zdá se však, že je ještě jiná cesta…"
"Ovládají to?" Zeptal se Henry. "Tu přeměnu a činy v ní. Ovládají to?"
"Ano, zcela. Ty ne?"
"Ne. Nemám to pod kontrolou. Jediné, co jsem sám vypozoroval je to, že pokud můj vztek dosáhne určité míry, nebo temný element určité koncentrace, přeměním se a v té podobě nedokážu ovlivnit, co dělám."
"Byl jsi v temnotě patnáct let, naučil ses v ní žít a nezešílels. Stal ses temným, což ti dalo ty schopnosti, ale nejspíš, je to proces, co trvá roky. Možná proto ses nestačil naučit, jak to ovládat." Řekl Warmond.
Lucky ale mnohem víc trápila situace v Cheetou. "Půjdu osvobodit Cheetou." Řekla rozhodně. V tu chvíli se na ní podívali snad všichni, co tam byli.
"To rozhodně nepřichází v úvahu." Řekl Ignitos.
"Fajn. Koho tam vyšleš?"
"Nemáme už dost týmů na vyslání do Cheetou." Řekl Warmond. "Poslední volný tým musíme poslat na Eternal Land."
"Takže půjdu já." Prohlásila znovu Lucky a tentokrát se neústupně podívala na Ignitose. Ten se na ni chvíli díval.
"Jsi jako tvá matka." Lucky se v tu chvíli zatvářila zmateně a byl v tom i nádech smutku. "Když si Olivia něco umanula, taky nebyla k zastavení a neposlouchala, co jí kdo říká. Už když jsi nás poprvé neposlouchala, jako bych ji v tobě viděl."
"Hm." Lucky se opět zatvářila neústupně. "Pak jistě víš, že nemá cenu mě přemlouvat. Já půjdu!"
"Dobrá Lucky." Ozval se Warmond. "Můžeš jít, pokud to tak cítíš, ale ne sama."
"To je, ale velký risk, přece ji nepustíš!" Protestoval Ignotos
"Jen klid, ona to zvládne." Mezitím se Lucky podívala na Henryho.
"Ty jdeš, že jo?" Nějakou chvíli mlčel.
"Tohle není má válka." Řekl důrazně. "Jako tvůj partner nesouhlasím s tím, co se chystáš udělat, ale taky tě v tom nenechám. Budu bojovat pro tebe."
"To asi nejsou nejlepší pohnutky, ale děkuju ti."
"Já jdu s vámi." Přišla k nim Momo.
"A stačíš nám?" Kouknul na ní Henry.
"Jen se neboj."
"Děkuji vám." Řekl Hunter.
"Běž za svými muži." Odpověděl mu Henry. "Běžte napřed."
"Dobře." Přikývl Hunter a vydal se na cestu. Momo měla na zádech své dva meče, ale v ruce měla ještě jeden.
"Lucky, chytej." Hodila meč Lucky, která už ho chytila tak obratně, že nebylo znát, že musela procházet nějakým výcvikem. "Ať máš po ruce taky něco fyzického."
"Díky." Dala si ho za pas, ale tak, aby mohla běhat po všech čtyřech.
"Nezastavím tě." Přišel k Lucky Ignitos. "Tak ti řeknu něco k elementům. Oheň přemůže led, led zase přemůže zemní element, který přemůže blesk, blesk je silný proti ohni. Neutrální element je silný proti ohni a zemi, ale slabý proti blesku a ledu."
"Dobře, mám to." Když byli připravení vyrazit, Lucky se ještě podívala na Warmonda. Přikývl. "Tak jdeme." Lucky lehce zařvala a vydali se na cestu.
"Proč?" Zeptal se Ignitos svého otce, když odešli.
"Protože musíme jít naší cestou kupředu, byť je nebezpečná, abychom se mohli duchovně rozvíjet." Odpověděl klidně. "A také protože náš charakter se mnohdy projeví až v nouzi a bojovník v Lucky už se pomalu probouzí." Řekl s nadějí v hlase a díval se směrem, kterým Lucky, Momo a Henry odešli.

Celý svět se znovu otřásl. Lucky si uvědomila, že neví, kde Cheetou je. "Ví někdo z vás, kde to je? Protože já ne."
"To by ta tvá akce skončila brzo." Zasmál se Henry. "Já teda vedu." Přešel Henry do čela. Lucky s Momo se ještě pomodlily. Jakmile se vzdálili od chrámu, museli bojovat se symbiotickými lizardy, temnými skřety, kostlivci i ohnivými gargoyly. Nebyli to tak těžcí soupeři, když se použil správný element magiky, potom už Momo meč zasazoval smrtelné rány, i když nakaženým lizardům bylo třeba useknout hlavy, pokud je Henry nebo Lucky nespálili ohněm na popel.
Ve středním městě magiků obranný tým Beta odrazil první vlnu útoků, když tam přiletěl Warmond, nařídil testování viru, který byl spojen s nakaženými lizardmi. Magik jménem Arty, virolog, odebral vzorek viru a spěchal s ním do laboratoře. Vzhledem ke smrtelnosti mláďat magiků v boji bohužel několik z nich zemřelo. Marco v temné dimenzi ve svém sídle konečně dokončil to, na čem pracoval už dlouho. Je to malý temný náhrdelník, s jehož pomocí chtěl ovládat vysoce inteligentní tvory, hlavně magiky. Potřeboval vyzkoušet jeho funkčnost. Také měl na kom je zkoušet, když měl náhrdelník v ruce, šel do sklepení svého sídla. U zdi tam byl v řetězech spoutaný vyhublý magik, vyčerpaný, možná by se dalo říci, k smrti vyčerpaný. Marco k němu přišel.
"Hej! Vstávej, prober se!" Dal k němu vodu. "Pij!"
Magik se skutečně napil.
"Už jsi zvyklý na moje pokusy, co Constantine?" Zasmál se Marco. "Tento bude poslední." Odpoutal ho a hodil na něj náhrdelník, který se na něj připnul sám. V tu chvíli Constantinovy oči začaly bíle zářit a vycházel z nich tmavý plamen temné energie.
"Vstaň!" Poručil Marco. Constantin ho uposlechl a vstal. Marco ukázal na sošku, která byla v místnosti. "Zničit!" Ačkoliv Constantin sám neměl v sobě žádnou sílu, měl ji díky temnému náhrdelníku dost a na Marcův rozkaz vychrlil na sošku proud neutrální magiky, který ji zničil. Marco se strašlivě rozesmál, jeho vynález fungoval. Nyní už jen stačilo použít ho na správný cíl.

Lucky, Momo a Henry dorazili k vesnici Cheetou. Nejdříve obhlíželi situaci.
"Vstup je támhle." Ukázal Henry k dřevěné bráně, u které stáli dva trollové, kteří měli osedlané nestvůry připomínající býky a ty měly ošklivé zeleně planoucí oči. Před nimi stály ještě dva kostlivci v brnění.
"Bezva, je tam hlídka." Zaúpěla Lucky.
"Tihle nebudou problém." Řekl Henry klidně. Momo se tam dívala dalekohledem.
"Zajali už i Huntera."
"A tak to abychom sebou hodili." Řekla Lucky "Nějaký plán, nebo budeme prostě bojovat?"
"Měli bychom se držet spolu." Upozornil Henry. "Přemoci tyhle bude snadné, ale nevíme, jaké zrůdy tam ten prevít nastrčil, navíc je tam temná brána, takže po nás budou útočit i tvorové, kteří by jinak neútočili."
"A jak si teda s těmito poradíme?" Zeptala se Momo.
"Já vyřídím ty kostlivce." Řekla Lucky. "Mám v tom už jistou praxi. Vy si vezměte ty jezdce."
"Ok." Kývnul Henry a podíval se na Momo. "Připravená, Momo?"
"To bych si měla zapsat, že jsi mi řekl jménem. Můžeme."
"Jdu první. Odvrátím pozornost kostlivců." Řekla Lucky a vyběhla do akce. Zařvala, aby si ji všimli a běžela k nim. Kostlivci se okamžitě rozběhli za ní. Odlákala je trochu dál, aby získala prostor pro Momo a Henryho. Ti vyšli proti jezdcům.
"Takže trollové. Oheň by měl stačit." Řekla Momo.
"Teoreticky." odvětil Henry. Když je jezdci spatřili, rozjeli se proti nim, ale Henry, který k nim běžel po všech čtyřech, se v tu chvíli jen usmál. Vychrlil před ně trochu ohně. Potom se zastavil. Stvůry prudce zabrzdily, jak je oheň splašil, shodily své jezdce. Otočily se a prchaly pryč od ohně. Trollové se postavili, v rukách drželi sekery a chystali se zaútočit.
"Každý jednoho." Řekl Henry a postavil se na dvě. Trollové se vyznačovali hrubou silou, ale byli pomalí, což byla jejich fatální nevýhoda. Ani hrubá síla trolla se nedokázala vyrovnat síle temného magika, proto i Henry, který krátce po začátku boje vyrazil trollovi sekeru z ruky, používal v boji pouze pěsti a drápy, trolla přemohl a nakonec ho spálil plamenometem. Sám schytal pár ran. Momo po nějaké době obratného šermování, a rychlých pohybů, kdy troll ani nestihl zareagovat, nakonec probodla jeho srdce. Lucky odlákala kostlivce dost daleko. Běhala kolem nich po čtyřech dokola a chrlila na ně neutrální magiku. Rozbila tím jejich brnění, poté se vzpřímila a vytvořila si dva neutrální meče a po nějaké době kostlivce rozsekala na hromádku kostí. Všichni tři se sešli u vstupní brány, která byla nyní volná.
"Ted se mějte na pozoru." Upozornil je Henry. Lucky vytáhla meč, který ji dala Momo. Vešli do Cheetou, měli napnuté snad všechny smysly a šli pomalým plíživým krokem.
"Vim, kde je temná brána, cítím z ní temnotu a je tu ještě něco, něco většího…" Řekla Lucky. Vesnice byla zničená a na mnoha místech hořelo. Ozval se řev a ze všech stran se vynořili lizardmani, včetně těch nakažených symbiotickým virem.
"Ale ne, už zase tihle…" Zaúpěl Henry. Došlo k boji. Lizardmani byli obecně slabí na oheň, ale ti nakažení byli na oheň mnohem citlivější. Nebyli to těžcí soupeři. Po jejich přemožení se Lucky, Henry a Momo dostali hlouběji do vesnice. Viděli, jak nelidsky zacházejí lizardmani a Marcova temná jednotka složená z kostlivců v brnění a temných skřetů, se zajatými rodinami gepardí rasy, včetně dětí. Na obloze létali ohniví gargoylové, kteří ničili vše, co ještě stálo. Lucky s Henrym a Momo byli zatím ještě schovaní. Henry se podíval na Lucky.
"Jak porazit ty na zemi víš a na ty ohnivé gargoyly platí elektřina, nebo neutrální element. Já jsem tu jediný, kdo umí lítat, takže se shora budu starat hlavně o ty gargoyly." Pak se podíval na Lucky snad ještě vážněji. "A dávej na sebe laskavě pozor."
"Jo, to ty taky, až se tě budou snažit spálit na uhel." Objala ho. Henry vyletěl vysoko na oblohu a začal útočit na gargoyly a ti hned na něj. Lucky držela v levé ruce meč od Momo a v druhé si vytvořila meč ohnivý. "Síla ostrého meče s ohnivým a…", Lucky šly z tlamy malé modré plamínky neutrální magiky. "…mojí tlamy." S Momo se vrhly na nepřátele. Začal těžký boj. Lucky a Momo se snažily v první řadě osvobozovat zajatce. Ti, kteří už byli volní a v takovém stavu, který jim umožňoval bojovat, se k nim přidávali. Boj se jim podařilo vyhrát, ale byl těžký, vyčerpávající a dlouhý, skončil až ve večerních hodinách. Nejhůř na tom byli obyvatelé Cheetou. Momo měla jen pár lehkých škrábanců, protože její bojový oblek jen tak něco neprorazí. Lucky měla tři hlubší kousnutí od lizardmanů. Henry přistál udýchaný s popáleným pravým bokem. Podíval se na Lucky.
"Neříkal jsem ti, že na sebe máš dát pozor?"
"A neříkala jsem ti totéž?"
"Já jsem jen popálený, ty krvácíš. Je tu lékárna navíc?" Zeptal se a jeden gepardí muž mu ji přinesl.
"Jen popálený? Viděl jsi to vůbec?" Henry se i přes zjevné bolesti usmál.
"Zlato, léčím se sám už od pěti let a tohle nic není." Henry vzal z lékárny něco malého a kovového. "Tohle bude nepříjemné a nemyslím tím bolest." Přitlačil to Lucky na první ránu. Nejen, že to bolelo, navíc to bylo opravdu nepříjemné, jako když někdo do rány cosi tlačí, přestože tam Henry nic netlačil. Lucky nejdřív zařvala.
"Co to proboha je?!"
"Rostlina zcela zastavující krvácení."
"Bezva." Řekla, když jí to krvácení zastavil. "Jak se ošetříš ty?"
"Jednoduše." Henry si začal ledovým elementem, načež u toho i docela řval.
"To bys asi neměl."
"Ne, to neměl. Ledem ne." Přidala se Momo a pomáhala Lucky dezinfikovat a ovázat rány.
"Prostě to jen ochladím, na zbytek není čas."
"A já to obvážu." Řekla Lucky rychle a Henry protočil oči.
"To není nutné."
"Jo, jenže to nebyl návrh." Henry si otráveně povzdechl. Hned, jak to šlo, objevil se u nich Hunter.
"Víte, kde je ta temná brána?" Zeptala se Lucky.
"Ano. Je na severním vstupu do vesnice. Půjdeme tam s vámi."
"Není vás potřeba tady?"
"Vy tři jste osvobodili naše město. My jsme bojovná družina, teď je tu potřeba doktorů." Vyrazili tedy k severnímu vstupu. Momo měla brýle na noční vidění. Dorazili na místo. Temnou bránu tvořily dva obrovské temné pilíře, mezi kterými každých pár vteřin probíjela elektřina. Brána byla vysoká šest metrů.
"Jak mohl něco takového postavit?" Zeptal se jeden z Hunterových mužů.
"Tohle se nepostaví." Zavrtěl hlavou Henry. "V temné dimenzi je spousta přebytečné temné energie. Když se s ní umí manipulovat, dá se z ní vytvořit cokoliv."
"No jo. Tohle ale asi jen tak nezničíme." Konstatovala Lucky.
"Uvidíme." Henry se chtěl přiblížit k bráně. Ale po pár krocích se začal proměňovat v Dark magika.
"Lucky, stáhni ho zpátky!" Křikla Momo. Lucky Henryho stáhla.
"Co se děje?" Ptal se Lucky obou zmateně.
"Začal jsem se proměňovat." Henry natáhl ruku před sebe a jeho prsty se zvětšily a objevila se kolem nich temná energie. "Jo, je to tu moc koncentrované."
"Tak se k tomu nepřibližuj." Lucky se podívala na Huntera a jeho družinu. "Radši ustupte. Zkusíme to zbortit. Anežko, ty radši taky." Podívala se i na Momo. Všichni kromě Lucky a Henryho ustoupili. Lucky začala v rukách vytvářet obrovskou, modře zářící kouli a vyslala ji na bránu. Při dopadu neutrální síly se země otřásla, temná brána ale zůstala nepoškozená.
"A jéje, to není dobrý." Pronesla Lucky.
"To není." Souhlasila Momo. "Síla je jedním ze dvou nejsilnějších útoků magika. Pokud to tohle nezničí, tak co?"
"Vzdáváte to moc brzo." Řekl Henry, vyletěl do vzduchu a vytvořil obří tmavou kouli. "Temná síla!" Vyslal ji na bránu, země se otřásla znovu, ale bránu to opět ani neškráblo.
"Co to děláš? Temný element přece nezničí to, co z něj je!?" Díval se na něj Lucky nechápavě.
"V tom se právě pleteš." Odporoval jí Henry. "Temný element je silnější, než ty zbylé, takže mnohdy je účinný i sám proti sobě. Ale vzhledem k situaci, to teď můžeš vzdát."
"Ne, ještě ne." Lucky vyslala na temnou bránu i útoky ze zbývajících čtyř elementů, ale nic to nezměnilo. Zdálo se, že temnou bránu není možné zničit.
"Co když to může zničit jen pán zla?" Uvažoval jeden gepardí muž.
"Pak máme hodně velké problémy." Řekla Momo.
"Ne, ne, ne, ne, ne." Řekla Lucky. "S Bohem není nic nemožné, takže způsob tu je, musí být." Řekla Lucky. "Co máme dělat, Hypere?" Pronesla. "Nebo co mám dělat?" Řekla mnohem tišeji. Bůh světla se tentokrát neobjevil. Přeci jen to byl Bůh a jeho jednání bylo nepředvídatelné. Občas se tedy neukázal, ale dával znamemení, nebo dovedl k odpovědi jinak. Všichni horečně přemýšleli. "Slyšíte to?" Řekla najednou Lucky.
"A co?" Zeptala se Momo. Všichni se na Lucky podívali.
"Vy nic neslyšíte?" Všichni se shodli na tom, že nic neslyší.
"Co slyšíš přesně?" Podíval se na ní Henry.
"Já nevím, nedokážu to popsat, ale vychází to odtamtud." Ukázala někam za temnou bránu.
"Vážně tu nikde nic není slyšet, ale pak se potom můžeme podívat? Teď musíme vymyslet, jak tohle zničit."
"Jo, já vím."
Všichni se začali znovu radit, ale Lucky to nedalo. Neustále cosi slyšela a fakt, že ostatní nic neslyšeli, zesiloval její zvědavost. Potichu se odplížila. Nikdo si toho ani nevšiml. Šla za zvukem, který sílil, spíš, jakoby ji volal. Došla k severovýchodní hranici vesnice, kde na skále v noční tmě ohnivě zářilo jakési znamení a vydávalo ten zvuk, který Lucky slyšela.
"Co je to?" Přišla až k tomu a ve tmě to osvětlilo její tvář. Zírala na to bez mrknutí oka. Jak ji zvuk zněl přímo do uší, pocítila silnou touhu se toho dotknout. Podívala se na svou dlaň a pomalu ji dala na to znamení. V tu chvíli to, co bylo na tom kameni, začalo přecházet přímo do jejího nitra. Lucky v tu chvíli zavřela oči. Nakonec celé to znamení zmizelo, jak přešlo do ní samotné. Lucky netušila, co se s ní v tu chvíli stalo. Podívala se na svou dlaň, vypadala normálně. Lucky byla zmatená, co se vlastně stalo? Ale pak ji napadlo, co když je to odpověď na otázku, kterou před chvilkou dala Bohu světla? Objevila se v ní naděje. Nadechla se a vydala se nazpátek. Všimli si, jak se vrací.
"Kde jsi byla?" Řekl Henry rychle.
"Ustupte, všichni. Zkusím to zničit…" Řekla odhodlaně.
"Vždyť nevíme jak?" Podívala se na ní Momo překvapeně.
"S nadějí." Odpověděla Lucky pouze. "Jen ustupte, prosím."

Všichni poslechli, ač nechápali, co se děje. Lucky přišla k temné bráně, natáhla obě ruce před sebe a zavřela oči. "Prosím Otče, pomoz mi, já ti věřím." Řekla velmi potichu.
"Jsem při tobě." Zazněl jí do uší Hyperův hlas. Z jejích rukou vytrysklo něco, co vypadalo jako ohnivé žíly a obalily oba pilíře brány. Lucky ustoupila. Temná brána se po chvilce roztříštila a zřítila se s ohromným rachotem. Všichni se překvapeně podívali na Lucky, ta jen šeptla "Děkuji." Zašeptala.
"Jak jsi to udělala? A kdes vůbec byla?" Zíral na ní Henry. Momo k ní přišla.
"Něco jsi prožila, něco duchovního, že jo?"
"Jo, to je přesný." Lucky na chvilku vyvolala v rukou tu energii, kterou zničila temnou bránu. "A našla tohle. To byl ten zvuk, co jsem slyšela. Myslím, že je to k ničení těch bran."
"Bude to mít velkou sílu." Řekla Momo. "Zacházej s tím opatrně."
"To se neboj." Po tom, co se všichni vzpamatovali, zamířili zpátky. Celý elementální svět se náhle silně zatřásl. Bylo to tak silné, že všichni spadli na zem.
"Co se stalo?" Zeptal se Hunter.
"Doufám, že ne to, co si myslím." Řekla Momo s obavami.
"Marco…" Procedil Henry mezi zuby, zatímco celý elementální svět byl zaměstnán válkou, Marco právě zničil druhý krystal rovnováhy, čímž elementální svět ještě více destabilizoval.


Aktualizace - Lucky Reeves

18. února 2017 v 10:35 | Lucky14 |  Lucky Reeves
Byla přepsána 1. kapitola Lucky Reeves. K dispozici ZDE, nyní rozdělena na 2 části.
Změněno bylo i několik základních věcí. Vzhledem k tomu, že většina postav, včetně té hlavní jsou američani, děj byl přesunut z ČR do USA - New York city. Vzhledem k těmto přepisům a změnám byly upraveny něktré věci ve stávajících kapitolách 2 a 3 a také v profilu hlavní postavy a v článku "Úvod k LR"
(Ty úpravy zde na blogu jsem dělala mezi půlnocí a 1 hod. ráno, takže tam nejspíš budou chyby.)

Lucky14

Aktualizace 18. 02. 2017

18. února 2017 v 10:26 | Lucky14 |  Aktuálně...
Zdravim,

Chci se omluvit, že to vypadá, jako bych na blog zanevřela. Ve skutečnosti sem totiž namísto nějaké navazující kapitoly, psala předem 9. kapitolu Lucky Reeves a ta byla, těžší, než bych čekala a zabrala několik měsíců. Taky jsem přepsala zcela 1. kapitolu Lucky Reeves a změnila tam několik věcí. Zároveň sem si připravila povídku v divadelním stylu, kterou nahradím plánovaný komix.

Takže blog je stále aktivní. V budoucnu, bych sem měla přidávat nová "díla" s menší časovou rezervou.

Lucky14

1.Pilotní část (2/2)

18. února 2017 v 9:52 | Lucky14 |  Lucky Reeves 1. série

Gramaticky upraveno

Na stanici zavedla Connorsová Lucky rovnou do kriminalistické laboratoře k Emily Black.
"Ahoj!" Vyhrkla Emily na obě. Lucky neodpovídala.
"Ahoj Emily." Řekla Liv. "Máš to?"
"Jo, vše připraveno."
"Dobře. Nechám ti tu Reevesovou, pak mě zavolej."
"Dobře." Connorsová sundala Lucky pouta a dala se na odchod. Emily za ní zamkla laboratoř. Lucky už to nevydržela a po odchodu Connorsové vykřikla.
"Už to vážně dál nesnesu! Nemáš tu fet?!"
"Ne." Odvětila Emily. "Nutkání tady, že?" Ukázala Emily na hlavu.
"Roztříští se mi hlava!"
"Můžu vás toho zbavit." Emily vzala do ruky sklenici s tmavou tekutinou. "Stačí, když vypijete tohle." Lucky se podívala na sklenici.
"A co to má jako bejt?!" Na to se Emily trochu zarazila.
"To nechtějte vědět…" Podala sklenici Lucky. Té se zkřivil obličej, když viděla blíže její obsah.
"Co mi to udělá?"
"Ztratíte psychickou touhu po droze."
"Jo, po kolika sklenicích?"
"Po téhle. Do půl hodiny. Ale upozorňuju vás, že je to asi pěkně hnusné, takže to doporučuju vypít na ex. Bude to chutnat asi tak hnusně, jako ten lektvar, který pil Brumbál, než ho Snape zabil." Lucky se podívala na Emily.
"Cože? Snape zabil Brumbála?!"
"Ano."
"Aha. Už to někdy někdo pil?" Zeptala se Lucky s kývnutím na sklenici.
"Jojo, nijak vám to neublíží, ale může to vyvolat bolení břicha a bude se vám motat hlava."
"Nevím, jestli bych to měla pít."
"Vypijte to." Řekla Emily neústupně. Lucky váhala, ale když ji opět sevřel pocit toho, že ji praskne hlava, pokud si hned nepíchne, vypila obsah sklenice opravdu na ex. Emily ji sklenici zase rychle vzala, věděla proč. Lucky se zkroutil obličej snad tolik, jak jen mohl.
"Ježkovy oči, co to sakra je?! Nic horšího jsem neměla, a to sem skoro 2 roky na ulici!" Zvedl se jí žaludek. "Myslím, že budu zvracet." Emily Rychle zavedla Lucky na toaletu, která byla přímo v laboratoři a udělala to právě včas. Když se Lucky vypotácela s toalety, Emily jí podala vodu. "Tohle je zase co?"
"Jen voda."
"Jo." Lucky se napila vody.
"Radši se posaďte, bude se vám točit hlava, možná budete i vidět dvojitě. To zmizí." Odvedla Lucky na židli a sama si sedla naproti ní, vzala si obrovský kelímek, který tam měla a usrkávala z něj brčkem.
"Nemusíš mi vykat, když já ti rovnou tykám." Řekla Lucky.
"Dobře." Podala jí Emily ruku. "Jsem Emily."
"Lucky."
Lucky přijala její ruku a přitom si ji prohlížela. Chtěla provést dedukci. Dedukce byla její schopnost, ve které vynikala. Dokázala z jednoho pohledu o lidech zjistit mnoho a také je analyzovat z jejich chování. Byl to hlavní směr její geniality.
"Milovnice gotického stylu módy. Má velmi ráda gotiku, ale ne fanaticky nebo nábožensky. Z toho lze dále vyčíst, že má ráda černou barvu, metal a rock a také horory a scifi, počítačový odborník, forézní odborník. A také má ráda jídlo. Rozšířené zorničky značí kofeinovou závislost, proto tu zvládá práci sama a zřejmě sem ani nikoho nechce, takže dominantní povaha. Tohle všechno napovídá, že má ztřeštěnou povahu a je hyperaktivní, nejspíš génius a vědec, dle toho drinku. Je to velmi laskavý, emotivní, naslouchavý člověk. Má ráda druhé lidi. Zřejmě adoptovaná." Tohle vše Lucky vyčetla z pohledu na Emily a laboratoř.
"Takže tohle je tvůj hlavní obor?" Zeptala se potom, co si ji vydedukovala.
"Jo, tohle je moje království." Řekla Emily. "Je to můj druhý domov. Pracuji s důkazy, analyzuju vzorky a dělám s počítači. Miluju tuhle práci."
"Jasný."
"A co baví tebe?"
"No já… se vyznám v psychologii, znám různý psychologický triky, všímám si detailů. A na základě toho všeho dedukuju, jací lidi jsou."
"Jak?" Zeptala se Emily velmi zaujatě.
"No, většinou mi stačí jeden pohled. Lidé o sobě prozrazují mnoho, aniž by to věděli."
"Tak ukaž!" Vyhrkla Emily nadšeně."
"Jsi ujetá a ztřeštěná gotička, ale ne fanatik, budeš přední fanynka metalu a zřejmě i rocku. Oblíbená literatura se nabízí sama. Horory a scifi. Dle toho, cos mě donutila vypít, bych řekla, že mimo svojí náplň práce jsi vědkyně. Vytvořila sis poměrně silnou závislost na kofeinu, málo spíš. Ale nevadí ti to. Pracuješ v celé laborce sama, i když bys nemusela. Zřejmě nemáš ráda, když tě někdo ruší, něco mi říká, že tvoje IQ bude víc, jak 140, takže génius. Máš hodně pochopení pro lidi mého typu, tady je to zajímavý. Bud si totiž někoho ztratila, ale na to nevykazuješ znaky. Takže jsou ve hře další možnosti. Zřejmě adoptovaná, rodina byla fajn, jsi tam, kde jsi, ale přesto tě to trápí." Emily zůstala na Lucky upřeně zírat. "Jo, já vím, většina lidí tohle nesnáší."
"Páni!" Vyhrkla Emily. "To bylo hustý!"
"Vážně? No…Díky."
"Bomba!"
"Jsem ráda, že se ti to líbí." Usmála se Lucky, ale pak zamrkala a dala si ruku na čelo.
"Copak?"
"Motá se mi hlava."
"Jo, to je ono. Vydrž to, do půl hodiny to odezní." Lucky se opřela a zaklonila hlavu. Zírala na strop a začínala být v tranzu. Jak přišlo dvojité vidění, přestala vnímat realitu, včetně času. Náhle uviděla temnou postavu, která se k ní blížila.
"Ne, ty ne!" Lucky sebou trhla a otevřela oči, trochu rychleji dýchala. Rozhlédla se kolem.
"Dobrý?" Zeptala se Emily.
"Zlá noční můra, zlá… Kde to vůbec jsem?" Emily se nadechla na odpověď, ale Lucky ji zastavila.
"Vzpomenu si. Aha, jasně… Bože realita…" Podívala se na Emily.
"Tak? Bylo to dobře, ta dedukce?"
"Eee.. Jo, jsi hustá."
"A to IQ? Kolik teda je?"
"Spíš mi řekni, ještě chceš drogu?" Lucky se zarazila.
"No jo, nechci…" Koukla na Emily. Taky jsi hustá." Emily se usmála. "Ale mám hlad." Emily se zatvářila přemýšlivě.
"Je tu policejní kantýna. Čistě teoreticky bychom tam mohly jít, jenže ty…
"Neuteču." Řekla Lucky.
"No, já nevím…"
"Emily, zatkli mě. I kdybych utekla, chytnou mě, a jestli je tu možnost, že nepůjdu sedět, tím útěkem bych se o ni připravila. Navíc nemám kam jít a jsem unavená. Neuteču."
"Dáváš slovo?"
"Jo, dávám slovo."
"Budu ti věřit."
"Jenže…nemám ani vindru."
"Já vím, to neřeš."
Emily vzala peněženku. "Jdeme." Lucky šla za ní. Sjely výtahem do přízemí a šly rovnou do policejní kantýny. Lucky se rozhlídla po místnosti. Zrcadlově vlevo byly stoly a vpravo byl prodej jídla. Místnost končila druhým východem, který vedl rovnou ven.
"Hezká místnost." Konstatovala Lucky.
"Moje oblíbená." Reagovala Emily. Lucky se pobaveně usmála. Stály ve frontě, když se pomalu blížily na řadu, Lucky koukla tázavě na Emily. "Dej si, co chceš, klidně." Usmála se Emily.
"Dobře." Koupily si jídlo a sedly s k volnému stolu.
"Dobrou chuť." Řekla Emily.
"Taky a díky." Pustily se do jídla. "Takže, kolik teda máš IQ?"
"Asi kolem 160 bodů."
"To je dobrý, moc dobrý."
"A co ty? Vzhledem k tomu, co umíš, taky musíš být velmi chytrá."
"To jo, ale IQ test mi nikdy nedělali."
"Můžu se na něco zeptat? Proč drogy?"
"Přišla jsem o blízkou osobu a nedokázala se s tím vyrovnat." Emily se na to odmlčela.
"Omlouvám se."
"Nemáš za co. Jen ses zeptala. Ale předpokládám, že máš s drogově závislýma zkušenost."
"Jo. Můj ex byl závislej, snažila jsem se mu pomoct, tak jsem vytvořila ten drink."
"Neříkala bych tomu zrovna drink, ty chutnají dobře. Pomohlo to?"
"Jo, byl půl roku čistej, než se sešel se svou povedenou partou a ti mu zas nabídli kokain."
"Vybral si sám, nemůžeš pomoct někomu, kdo nechce." Emily se zamyšleně podívala před sebe.
Když dojedly, zavedla Emily Lucky ke Connorsové. Ta se na ní podívala nadějně.
"Je vám líp?"
"No, spíš jsem čistá."
"To je moc dobře."
"Co ta alternativa?"
"Zavedu vás k mým šéfům. Měla bych vám správně nasadit pouta. Domnívám se však, že to nebude nutné, že?"
"Ne, nezdrhnu."
"Dobrá, pokud ano, ta možnost padá a půjdete sedět."
"Já vím."
"Tak pojďte." Vyšly na chodbu a daly se k výtahům. Vyjely do 5. patra. Connorsová zavedla Lucky do místnosti, která vypadala jako poradní místnost. Byli v ní dva lidé. Jedním z nich byla žena, afro-američanka s tmavými hnědými vlasy v obleku. Druhý člověk byl holohlavý, poněkud při těle a také v obleku.
"Posaďte se, slečno Reevesová." Řekl ten tělnatý muž. Lucky si sedla na jednu ze židlí, která byla naproti těm dvěma. Connorsová zamkla dveře a sedla si na druhou židli vedle Reevesové.
Muž se ujal slova:
"Jsem Jeff Lars, mimo jiné inspektor New Yorské CSI." Ukázal na ženu vedle něj. "Toto je řiditelka CSI, Sophia Adamsová a kapitánku Connorsovou už jistě znáte."
Lars vytáhl z kufru papír. "Než začneme, musíte toto podepsat, abych vás prozatím ušetřil čtení. Jedná se o dohodu o mlčenlivosti, že nikdy, nikde a za žádných okolností nevyzradíte nic, co se zde dozvíte a to i v případě, že naši nabídku odmítnete, což by ovšem znamenalo vězení."
Na to se Lucky pobaveně usmála.
"Počkat… To jako vážně?" Přebíhala očima od jednoho k druhému. Tvářili se vážně. "Tak to není vtip? To jsme na nějaké super tajné schůzce?"
"Ano." Řekl Lars vážně. Lucky překvapeně přikývla, ale stále se tím bavila.
"Podepište to." Řekla ji Connorsová. Lucky si povzdechla.
"No dobře." Podepsala papír.
"Děkuji." Řekl Lars. "Tím pádem můžeme tedy pokračovat. Jak jsem již řekl, jsem inspektor pro New Yorkskou CSI. CSI ve skutečnosti spadá pod velmi přísně tajnou anti-zločineckou korporaci zvanou ACC, ve které patřím k vedení."
Lucky se tentokrát tvářila jen překvapeně.
"Tak tohle je hustý, to by měla slyšet Emily, ta v laborce, líbilo by se jí to."
"Slečna Blacková k nám patří." Odvětil Lars.
"Cože?"
"Slečna Blacková patří k ACC, stejně jako zde řiditelka Adamsová, nebo Kapitánka Connorsová."
"Takže, ona není polda?" Ukázala Lucky na Connorsovou. "Nikdo tady? Tohle není skutečná policie?"
"To jsem neřekl. ACC zřídila Crime Scene International, nebo-li CSI, což je kriminalistický útvar, který řeší těžké zločiny, ovšem nespadá pod státní policejní útvar, ale pod ACC. Takže tohle je policie."
"A co je teda ta vaše přísně tajná korporace?"
"ACC je před světem utajená korporace, která se zaměřuje na dopadení těch nejhorších zločinců, přesněji těch, které není policie schopná dopadnout, týká se to hlavně extrémně chytrých jedinců, které jsou extrémním nebezpečím pro svět. Navenek jsme ovšem jen výrobci věcí pro policii. ACC funguje v celkovém utajení před světem.
"No páni, čím dál lepší." Konstatovala Lucky překvapeně, ale opět i pobaveně. "Myslím, že už tomu rozumím. Zřídili jste vlastní klasickou kriminálku. Oni řeší normální případy, ale pokud se objeví v blízkosti někdo, po kom ta vaše ACC jde, má to prioritu, takže předpokládám, že máte nějaký list hledaných a tyhle vaše kriminálky po celých spojených státech, že?"
"Jste chytrá, slečno Reevesová." Řekl uznale Lars. "Nejen po spojených státech ale po celém světě."
"Jen mi není zcela jasný, proč se to všechno dozvídám." Inspektor Lars převzal od řiditelky složku.
"Toto je vaše složka. Váš rejstřík vydá na 5 let vězení. Zde kapitánka Connorsová se ovšem zasazovala o to, že si zasloužíte šanci. Zdáte se být chytrá a takové lidi ACC, potřebuje.
Zde je nabídka: 5 let práce pro ACC, přesněji zde na CSI, s určeným dohledem, monitorovacím náramkem a pravidelnými testy na drogy a podmínka trvající po tuto dobu."
"Cože?" Lucky se na inspektora podívala, jestli to myslí vážně. "Chcete ze mě udělat poldu a ještě k tomu na vodítku?"
"My vám dáváme šanci. Šanci na lepší život a slušnou práci, ale je to na vás, buď my, nebo vězení. Volte moudře, nabídka je tu pouze teď."
Lucky se ironicky uchechtla. "To snad…" Lucky si promnula pravou rukou obličej. "Co bych přesně dělala?"
"Chybí mi tu jeden zvláštní agent." Odpověděla řiditelka Adamsová.
"Takže fízl. To není dobrá vyhlídka… A další podmínky? Ten náramek jistě není všechno." Slova se opět ujal inspektor Lars.
"Psychologický posudek do tří měsíců od nástupu do aktivní služby. Vezmete drogy, půjdete sedět, vyhodí vás, půjdete sedět. Výměnou, pokud byste splnila vše, by byl po uplynutí pěti let čistý trestní rejstřík. ACC zároveň nabízí jakoukoli pomoc, kterou jejich zaměstnanci zrovna potřebují."
"Takže to že nemám ani cent a kde bydlet…"
"To bychom vyřešili…"
"A to, že nejsem polda."
"ACC má pro rekruty jako vy zvláštní program, po kterém by z vás byla oficiálně policistka. Jen záleží, jak rychle se učíte."
Lucky si povzdechla. "Takže bud tohle, nebo klec."
"Jak říkám, je to šance a neopakuje se. Takže vaše rozhodnutí?" Lucky si povzdechla.
"Fajn… Já to beru." V tu chvíli si Connorsová nenápadně oddechla.
"Dobrá." Inspektor Lars znovu otevřel svůj kufr a vytáhl několik papírů. "Pak musíte podepsat tuto smlouvu a ještě jednu dohodu o mlčenlivosti, mějte na paměti, že porušení těchto dohod znamená doživotí za mřížemi." Když si Lucky vše přečetla, podepsala to a pak dostala kopii smlouvy.
"Tímto jste oficiálně rekrutována do ACC jako zaměstnanec, vítejte." Podal ji ruku. Přijala ji, ale nadšená nebyla.
"Chci ale ACC vidět, osobně." Řekla Lucky.
"To není problém. Sídlo je ve Washingtnu." Řekl inspektor. "Musíme vám nechat udělat nový platný občanský průkaz, aspoň si jej vyzvednete. Já se nyní odporoučím. Zbytek s vámi proberou řiditelka Adamsová a kapitánka Connorsová."
Inspektor podal Connorsové označenou obálku. "Zatím nashle." Odešel z místnosti.

Lucky koukla na Adamsovou. "Budu dostávat výplatu?"
"Samozřejmě. Teď běžte s kapitánkou Connorsovou. Řekne vám co dál."
Všichni vyšly z místnosti.
"Udělala jste dobře." Řekla Connorsová ve výtahu.
"Neměla jsem na výběr, lituju toho už teď. Kdo bude můj dohled?"
"Já."
"No bezva." Řekla Lucky se sarkasmem. "Ale jak mám vyšetřovat s náramkem na noze, to je nelogický."
"V rámci práce samozřejmě budete smět kamkoliv. Běžně pak sem, domů a do pár obchodů a nemocnice."
Na to si Lucky odfrkla. Došly do kanceláře Connorsové. Tam už čekala Anežka Smile. Pozdravila se s Connorsovou a pak s Lucky.
"Jak je?" Zeptala se Anežka Lucky. Connorsová si mezitím telefonicky vyžádala jedno monitorovací zařízení, které se dává některým lidem v podmínce.
"Realita je naprd." Odpověděla Lucky Anežce.
"Jsem tu, abychom vyřešili tvé bydlení."
"Jo ták, to je milý."
"Mám jeden malý byt na Rivington street, který je prázdný, sice sem ho nabízela k prodeji, ale stáhla jsem to. Můžeš tam bydlet.
"Je v něm televize?"
"Tvoje starost je televize? Ne, není."
"Co internet?"
"Odhlášen, přihlásím ho."
"Díky."
"Mohla jsi za mnou přijít."
"Už je to tu zas." Protočila Lucky oči. "Už to neřeš." Do kanceláře přišel technik s elektronickým náramkem. Nějakou dobu trvalo, než se to vše nastavilo a uvedlo do funkce. Dali ho Lucky na levou nohu. Do kanceláře nakoukla řiditelka Adamsová a podala mobil kapitánce Connorsové. Ta jej dala Reevesové. Byla to Nokia 6230i se stříbrným krytem.
"Služební mobil vám dám hned. Jsou v něm tísňová volání, kontakt na mě, řiditelku Adamsovou a naší linku."
Vzala obálku, kterou ji předal inspektor Lars, a vytáhla z ní nějaké peníze. "Dnes už můžete jít. Běžte si odpočinout, dejte se do kupy, nakupte si potřebné věci, jídlo, oblečení. Já se za vámi zastavím a sem přijdete v pondělí."
"Fajn, čau." Řekla Lucky. Anežka ještě řekla Liv přesnou adresu Lucky a potom šla s Lucky nakupovat.
Nejdříve šly do kadeřnictví, kde si Lucky nechala spravit vlasy. Potom nakoupily nějaké potřebné věci a oblečení a nakonec to vzaly přes potraviny.
Když byly se vším hotové, Anežka zavezla Lucky do Rivington Street. Vystoupily z auta a pobraly věci.
"Je to panelák 221, třetí patro a výtah tu není. Jinak ty byty jsou poměrně malé." Vycházely shody.
"Jak dlouho jsi tu bydlela?"
"2 roky." Anežka odemkla byt a vešly dovnitř. Prostor na boty a bundy byl malinký, ale stačil. Lucky položila tašky s věcmi, odložila bundu, zula se a šla si prohlédnout byt.
"Nechala sem tu veškerý nábytek, když jsem se stěhovala, takže tu všechno je. Navíc jsem tady včera uklidila." Poznamenala Anežka.
Chodbička vedla rovnou do obývacího pokoje, v něm byla pohovka, skleněný stůl, skříně a police. Rovně přes obývací pokoj byla kuchyň a v ní veškeré vybavení. Lucky se vrátila a dala se chodbou, která byla kolmo od obývacího pokoje. A nakoukla do dveří, které byly na konci chodby, to byla ložnice. Lucky koukla do posledních dveří, které byly na té chodbě z boku, to byla koupelna spojená s toaletou.
"Jo, to půjde." Řekla si Lucky pro sebe. "Už je to tu v provozu? Elektrika, lednice, voda a tak?" Zeptala se Anežky.
"Jojo. Měly bychom vybalit to jídlo a dát ho do lednice." Poznamenala Anežka a začala vybalovat jídlo.
"To je dobrej nápad, jo." Reagovala Lucky, šla ovšem k jiným taškám. Vytáhla věci na spaní a věci na mytí.
"Co děláš?" Koukla na ní Anežka.
"Jdu se umejt. Však ty to zvládneš." Lucky zmizela do koupelny. Anežka si povzdechla. Uplynula aspoň hodina, než Lucky vyšla. Anežka čekala v obýváku.
"Právě jsem navázala nádherný hřejivý vztah s vanou. Kam jsi dala pití?" Koukla na Anežku.
"Pití je v kuchyni ve špajzu dole. Jsem ráda, že je ti líp."
"Dík." Lucky vzala s kuchyně sodovku a zamířila do ložnice. Anežka šla za ní.
"Účty budu platit, než budeš mít výplatu. Internet sem přihlásím v týdnu."
"Dobře." Lucky se napila a vlezla si do postele.
"Klíče jsou na věšáku v chodbičce u dveří, já je budu mít taky a vchod dole se musí zamykat po desáté večer."
"Jojo." Reagovala Lucky se zavřenýma očima. "Dobrou."
"Dobrou." Anežka se dala na odchod.
"Anežko, zamkni, prosím tě, až odtud půjdeš."
"Proč?"
"Pocit bezpečí, důležitá to věc." Pronesla Lucky a otočila se. Anežka ji při odchodu zavřela i dveře do ložnice.

Desátého ledna v pondělí kolem třinácté hodiny dorazila na CSI. Musela zazvonit, protože ještě neměla vlastní vstup. Šla rovnou do kanceláře Connorsové, když ji pustili dovnitř.
"Reevesová… Vypadáte dobře, civilizovaně." Řekla Connorsová.
"Jen zdání, poldo, pořád jsem asociální zmetek."
"Neoslovujte mě tak drze." Napomenula ji Connorsová. "Jsem váš dohled a šéf."
"No prakticky ještě ne… Čím začneme?"
"Než začneme, je tu ještě jedna věc. Ten případ té mrtvé, které jste vzala kreditku…"
"Chápu, chcete mé svědectví. Uznávám, dodržela jste své slovo. Dám vám ho."
"To je od vás laskavé. Sedněte si, sepíšeme to tady. Lucky se posadila naproti Connorsové a popsala ji co se ten den, kdy ukradla mrtvé kreditní kartu, na tom místě odehrálo, včetně popisu pachatele. Na základě toho šla s Connorsovou za portrétistou, kde pomohla vytvořit portrét. Pak Lucky odešla s Connorsovou započít svůj výcvik. Dostala také spoustu věcí domů, které se musela povinně naučit. Byly to různé paragrafy, zákoníky, trestní paragrafy a ještě mnohem více věcí. Lucky byla v tu chvíli ráda, že umí pracovat se svou pamětí, tak jak to jiní neuměli. Ten den ještě, než odešla, prošla si celou budovu CSI.
"To jsi zase sjetá? Že lítáš po celé budově?" Zeptal se agent Stevenson, ten agent, kterého Lucky tenkrát praštila, když ji s kolegou zatýkal.
"Potřebuju nový místo a nový palác myšlenek, ten starý je kvůli drogám nepoužitelný."
"Palác čeho?" Nechápal Stevenson. Začala mu to vysvětlovat Emily.
"Palác mysli, nebo také palác paměti, pomáhá ukládat informace do paměti. Když si v hlavě vytvoříš dostatečně velké místo, jakékoliv, můžeš do něho ukládat informace a nikdy nic nezapomeneš."
"Přesně tak." Ukázala Lucky Emily palec nahoru a dál se věnovala svým věcem.

Druhý den, díky svědectví od Lucky zatkli policisté podezřelého. Ten s nimi odmítl mluvit a ihned si vyžádal obhájce. Connorsová zavolala Lucky. Potom, co dorazila, následovala identifikace.
"Je to číslo tři." Řekla Lucky jistě. "Ten zabil tu ženu a chtěl zabít i mě." Identifikovala Lucky muže, kterého přivedli, a který měřil asi 176 centimetrů, měl tmavé oči, krátké černé vlasy, strniště, tmavě šedou mikinu a tmavomodré džíny. Přítomní u identifikace, kromě kapitánky Connorsové, byli také zástupkyně návladního a právník toho muže. Ten byl i přes jasnou identifikaci naprosto v klidu a jen se podíval na zástupkyni.
"Tohle nic neznamená. Můj klient se nikdy nedoznal a vaše jediná svědkyně je sama zločinec, co si chce zachránit zadek. A navíc, to vaše svědkyně okradla zavražděnou, jak tedy víte, že není i vrah? Měla byste toho nechat hned, pokud se nechcete ztrapnit před soudem."
"Děkuji za radu, pane Burnsi." Řekla zástupkyně vyrovnaně. "Já viděla jasnou identifikaci. Vražedná zbraň se našla v domě vašeho klienta. Váš klient vraždil a půjde před soud."
"Jak chcete Alex. Uvidíme se u soudu, od kterého můj klient odejde jako nevinný." Burns odkráčel za svým klientem. Zástupkyně Alexandra koukla na Connorsovou.
"Má pravdu. Reevesová vzala tu kartu, ještě před pár dny byla narkoman." Podívala se i na Lucky. "Rozcupuje vás u soudu na kousky."
"Jen když ho nechám." Prohlásila Lucky s podivným úsměvem.
"Ten případ vyhrajete vy, zástupkyně, to slibuju. Teď jdu za Emily." Lucky namířila do laboratoře. Emily ji uvítala s radostí.
"Počkej, něco pro tebe mám." Řekla a odběhla. Vrátila se s notebookem. "Napadlo mě, že by se ti mohl hodit."
"Notebook? Ty mi chceš dát notebook?" Divila se Lucky.
"To nestojí za řeč, mám doma ještě tři. Lucky se na ní podívala ještě víc překvapeně. Váhala, ale Emily ji přemlouvala, až notebook nakonec přijala.

Soud se konal hned druhý den, ve středu 13. ledna v 9 hodin ráno. Byla tam i Emily, protože chtěla vidět, jak si Lucku u soudu povede. Nejprve řekl obžalovaný svou verzi, toho, co se stalo, potom měla řeč zástupkyně Alexandra Norringtonová. Snažila se přesvědčit porotu, že obžalovaný je vinen. Následně měl slovo právník obžalovaného, ten se samozřejmě snažil o opak. Na řadu přišlo svědectví. Obžaloba předvolala Lucky Reeves, ta za pomoci otázek zástupkyně návladního popsala, co se v onen den stalo, při čemž znovu identifikovala obžalovaného, jako viníka. Ovšem nyní se výslechu ujal právník obžalovaného.
"Slečno Reevesová, je pravda, že jste bezdomovec, narkomanka a zločinec?"
"Námitka!" Ozvala se rychle zástupkyně. "Zde nejednáme o slečně Reevesové."
"Jde mi o věrohodnost svědkyně, ctihodnosti." Odvětil právník rychle.
"Námitka se zamítá." Řekl soudce. "Svědkyně odpoví."
"Ano. Pravda to je, kvůli tomu mám tu podmínku, což je můj trest. Byt mám. A byla jsem narkoman, ale to už je minulost." Odpověděla Lucky.
"Ano." Pokračoval právník: "Do doby, než vás policie zatkla, což bylo tuším před osmi dny, že?"
"Ano."
"Takže, to tedy nejste narkomanka už celých sedm dní. Gratuluji."
"Námitka!" Ozvala se znovu zástupkyně.
"Pane Burnsi prosím otázky, ne osobní názor." Řekl soudce.
Právník tedy začal klást otázky.
"Je pravda, že jste kladla odpor při zatýkání?"
"Ano." Lucky byla naprosto v klidu. Zdálo se, že ji otázky právníka nějak neznepokojují.
"Policie u vás, a to zdůrazňuji, u vás nalezla kreditní kartu zavražděné, je to tak?"
"Jo, vzala sem ji."
"Vloupala jste se na ulici do několika bytů a domů, že?"
"Jojo."
"A jste těžce závislá na drogách, tedy pardon, dle vašich slov, byla jste." Právník se ironicky usmíval. "Takže vzhledem k těmto faktům je více, než pravděpodobné, že to vy jste zavraždila oběť, když jste potřebovala peníze na drogy. Vloupala jste se zcela náhodně do domu mého klienta, nastražila tam vražednou zbraň, kterou jste zavraždila oběť, a když vás chytili, svedla jste svůj čin na mého klienta, abyste si zajistila podmínku!"
"Námitka!"
Ozvala se znovu zástupkyně, ale než stačil reagovat soudce, reagovala Lucky.
"Výborně, bravo, už útočíte, ale víte co, pane Burnsi? Já tyhle fígle znám, na mě to neplatí."
"Reevesová mlčte!" Okřikl Lucky soudce, ale ta pokračovala.
"My oba víme, o co tu jde. Vzal jste mou špínu a obrátil jste ji proti mně. Nic jinýho vy právníci neumíte. A ano, já nejsem svatá. Ale vy jste jen klaun v manéži, co dostal zaplaceno za to, aby vysekal vraha z vraždy."
"Reevesová, ještě slovo a dostanete pokutu za pohrdání soudem!" Vykřikl naštvaný soudce. Lucky to nezastavilo.
"Ale zde váš klient je vrah! Viděla jsem, jak ji zabil, pak si mě všiml, a kdybych neutekla, zabil by i mě. Vím to já, a pokud nejste úplnej idiot, víte to i vy! Tak to tu na mě nezkoušejte, jen proto, že za to máte zaplaceno, vy šašku!"
"Máte pokutu za pohrdání soudem a už mlčte! Porota toto nebude brát v potaz." Řekl soudce, který byl už řádně vytočen. Lucky už mlčela, na právníkovi bylo vidět, že je zaskočen, ale poradil si.
"Ctihodnosti, myslím, že se ukázalo, co je tato svědkyně zač, a že nemá žádnou úctu, tudíž je schopná tu lhát. Nemám otázky."

Když to skončilo, porota se odebrala k poradě, Connorsová, Lucky, agent Stevenson, Emily a Alex čekali na chodbě.
"To bylo ostrý." Řekla Emily, která z toho byla úplně nadšená. "Tys ho naprosto odrovnala."
"Vlastně jsem jen řekla pravdu, kterou většina ví, ale nikdo nemá odvahu to nahlas říct." Alex z toho tak nadšená nebyla.
"Zbláznila jste se? Ten váš výstup může celý případ potopit!"
"To se nestane. Naopak vyhrajete, za to vám ručím. Porota to těžko může ignorovat."
"A o to právě jde, pokud…"
Alex nestihla dopovědět větu, protože porota se začala vracet. "Vrací se? Po tak krátké době?"
"To je bu´d dobrý, nebo špatný." Konstatovala Connorsová.
Porota shledala obžalovaného opravdu vinným, jak Lucky řekla. Ta odcházela od svého prvního soudu s pokutou 1 000 dolarů.
Na CSI se mluvilo o tom, co Lucky předvedla u soudu. Vložil se do toho dokonce i agent Stevenson.
"Myslel jsem si o tobě jen to nejhorší, ale to u soudu bylo dobrý. Byla bys perfektní právník." Řekl Lucky.
"Dík, eee…" Zarazila se.
"Henry." Řekl Stevenson.
"Dík, Henry, ale já nesnáším právníky, na druhou stranu poldy taky ne… Jo a omlouvám se za to napadení." Connorsová vykoukla z kanceláře.
"Reevesová, můžete na chvíli?" Lucky šla tedy k ní do kanceláře.
"Tou scénou u soudu jste hodně riskovala."
"Klid, dopadlo to dobře."
"Mohla to být katastrofa. Tohle nemůžete."
"A co? Jen jsem řekla pravdu."
"Ne, byla jste drzá."
"To je úhel pohledu. Můžu jít? Musím do autoškoly."
"Příště na to pozor. Běžte."
"Dík." Lucky rychle zmizela.

O čtyři měsíce později Lucky dokončila výcvik, vše už uměla a ve Washingtnu v ACC si vyzvedla nový občanský průkaz a zbrojní pas. Nic tedy nebránilo jejímu přijetí do aktivní služby CSI. Connorsová ji dala standardní věci. Služební zbraň, odznak, vysílačku, pouta, klíče od stanice, od kanceláře, od služebního vozu a od osobní skřínky. Lucky dostala také přístupový kód do stanice a policejní vestu, ovšem u té nastal problém.
"Můžete ze mě udělat poldu, ale nečekejte, že si vezmu tohle." Odložila vestu a začala si pobírat ostatní věci.

Zastavila se u klíče od vozu. "Bavorák? Vida, aspoň něco u poldů stojí za to."
Tady je pracovní smlouva, pro vás na pět let povinná. Dostáváte hodnost zvláštního agenta, protože mi ještě jeden chybí." Řekla Connorsová a podala Lucky papíry. Lucky je podepsala, aniž by to četla. "Nepřečtete si to?"
"K čemu? Stejně tu musím bejt pět let."
"Jsou tam délky služeb a váš plat, mohlo by vás to zajímat."
"A to je?" Koukla na Connorsovou. Proč se namáhat čtením, když ji to vše může říct?
"Noční a denní služby. Denní vám začíná v osm ráno a končí v šest večer. Noční služba začíná v sedm večer a končí v šest ráno. U zvláštních agentů jsou časy poněkud jiné, snažte se je dodržovat. Váš plat je 730 dolarů měsíčně. A teď k pravidlům. Pravidla jsou jednoduchá. Budete chodit včas do práce, poslouchat rozkazy a pracovat na případech, které vám přidělím. Žádné porušení zákona, žádné nadávky, ani narážky, jasný?"
"Ach, vy naivko." Pronesla Lucky drze.
"Přesně o tomhle mluvím."
"Vy jste ale otravnej polda."
"Nedochází vám to? Zachránila jsem vás před lochem. Můžu vás tam zase poslat zpátky.
"Lhářko."
"Zločinče."
"Tak jo a co teď, matko vrchní."
"Ted nic, váš parťák je agent Stevenson, takže je dobře, že jste spolu začali vycházet. Kde má kancelář už víte, ta je teď i vaše. To je vše. Dnes můžete jít. Uvidíme se v pondělí v osm ráno."
"Netěším se." Pronesla Lucky, pobrala si věci a odešla. Venku našla své služební auto a odjela.



Aktualizace 15. 9. 16

15. září 2016 v 0:34 | Lucky14 |  Aktuálně...
Zdravim,

při plánované re-editaci Legend of the Magik jsem se zasekla v 1. kapitole a nevěděla, jak pokračovat, tak jsem dělala něco ohledně Lucky Reeves, což zatím nebude zde, tímto se omlouvám. Niméně první kapitola je konečně hotová a je zcela přepsaná, společně s kapitolou 2 a je zcela jiná. Nalezne te ji zde: Legend of the Magik kapitola 1. Nyní se vrhnu na 8 kapitolu fantasy.

Lucky14

Upozornění ohledně LOTM

3. května 2016 v 20:07 | Lucky14 |  Legend of the Magik

Chtěla bych dodat k fantazi Legend of the Magik, že se jedna o "prototyp" příběh se během psaní upravuje. Takže se může změnit. Upravuju hlavně některé pojmy, detaily, data. Nezmění se kocept, podstata, ani hlavní děj příběhu. Ale největší změna se týká první kapitoly, kterou ted edituji. O případních úpravách se zmínin, jako vždy v aktualizaci.

Kam dál